Jak se pejskové bazénu zmocnili

Všechno to začalo v jednom menším psím útulku, který byl novým domovem všech zatoulaných a nechtěných pejsků, kam se jednoho dne dostala i Ryta, fena německého ovčáka. Byla velmi chytrá, poslušná, dovedná i přátelská a tak se hned brzy ochotně skamarádila s ostatními pejsky a později se stala jejich velkou velitelkou. Poněvadž byla naučena všechny vždy na slovo poslouchat, snažila se vyhovět i pejskům, kteří ji prosili, aby jim pomohla z útulku utéct a dostat se ven, na svobodu.

Pro Rytu to nebyl žádný problém a tak, sotva nastala příhodná chvíle, odpáčila všem pejskům vrátka a všichni společně odtamtud utekly, mezi nimiž Ryta v čele! Vítězoslavně si to celá psí tlupa uháněla co nejrychleji hurá na svobodu, jen aby si jejich útěku nikdo nevšiml. Ještěže to bylo tak časně zrána, kdy mnoho lidí ještě spalo, jinak by bylo prakticky nemožné nepovšimnout si tolika psů pohromadě. Pejskové utíkali poklidnou ulicí, pak druhou, třetí, čtvrtou a to už byli za městem a uháněli cestou do pole. Míjeli louky, pole, háje, pastviny, až doběhli k lesu.

Prošmejdili les křížem krážem, z něhož se dostali znovu do pole a doběhli až k pasece. Žízeň už měli velkou jako trám, ale voda nebyla nikde nablízku. Žádný rybník, jezírko, potůček, ba ani malá studánka, z níž by se dalo napít. Všichni pejsci měli své jazyky z pusy ven, zmoženě dýchali a těžce odfuňovali. Byli dočista upachtění, uhnaní a trápilo je nesnesitelné letní vedro a neukojená touha po vodě. Z vlastního potu byli celí promáčení a své chloupky měli úplně slepené. Někteří cestou našli nějaké odhozené, či zapomenuté přikrývky hlavy, které si hned narafičili na hlavu, jen aby je chránily před sluníčkem, ale o to větší horko jim pak bylo.

Proběhli celou dlouhou třešňovou alejí, až se dostali k obrovským sadům, avšak voda stále v nedohlednu. Dorazili až do vesnice, kde v jedné ze zahrad objevili dětský bazén. „Hurá! Konečně voda!“ vykřikla šťastně Ryta a bez zaváhání skočila rovnou do bazénu a vodu z něho přímo hltala! Ostatní pejskové se hned přidali k ní. Hupsli si do vody a chlamstali, až se z nich kouřilo. Poté se začali potápět, nořit se a plavat, jen aby se trochu, po tak dlouhé a úmorné cestě, osvěžili. Všichni pejskové se však do bazénu naráz nevlezli a tak někteří museli dlouho čekat, až na ně přijde řada. „No tak, dělejte! Rychle, pospěšte si, my se chceme také ovlažit a vykoupat!“ dorážel na pejsky netrpělivý Dalmatinec a pejsek Azor jen přitakával. „Kdo dřív přijde, ten dřív mele!“ prohlásil důležitě Aran a liboval si, jak ho voda pěkně chladí. Ryta si hověla pěkně uprostřed a dbala na to, aby se pejskové už nehádali a poslušně čekali, až se vystřídají všichni.

Koupání v bazénu se jim náramně zamlouvalo a tak si pejsci řekli, že si jej přivlastní a celé léto stráví u vody. Malé pejsky s kloboučky vyslala Ryta na ulovení pro všechny něčeho dobrého k snědku, ale ti se, panečku, hnedka bránili a řekli: „Ať jdou ti, kteří se už v bazénu koupali! My chceme také do vody, vždyť máme žízeň a potřebujeme se zchladit!“ vysvětlovali malí pejskové a tak jim sama Ryta nakonec přenechala své místo ve vodě a vydala se na lov sama.

Konečně byli spokojení všichni, ovšem horší to bylo s Adélkou i s malým Kubíkem a Matyášem. Ti se na koupání ve svém bazénu tolik již od samého rána těšili a nyní tohle! Sotva se k bazénu jen přiblížili, pejskové hned začali varovně štěkat a bránili si bazén, který sami objevili. Za žádnou cenu se ho nechtěli vzdát a svým štěkáním a vrčením si ho bránili, jakoby to snad byla jejich nějaká kost! Vůbec nebrali ohled na skutečnost, že tento bazén patří dětem a domluva s nimi byla zcela nemožná. Zklamaným dětičkám nezbylo proto nic jiného, než se toho léta s koupáním v bazénu definitivně rozloučit a smířit se s tím, že je pejskové do vody nepustí.

Všichni tři byli nuceni chodit se koupat až na daleké koupaliště, i když svůj nový bazén měli přichystaný ke koupání přímo ve své zahradě. Nemohli to pejskům odpustit a tak si s nikým z nich ani nechtěli hrát, přestože se jim mnozí z nich tolik líbili. Pejskové se však často ve vodě divoce honili, rozpustile dováděli a požďuchovali se. Hráli své oblíbené psí hry, až z toho svého nešetrného řádění rozhryzali a rozdrápali celý bazén! Brzy byl samá díra a ucházel z něj nafouknutý vzduch. Bazén se stále zmenšoval, voda přetékala, až z něj vytekla téměř všechna a pejsky tolik oblíbený bazén dočista upadl k zemi, kde zůstalo jen jeho dno. „Mami, podívej se, pejskové nám prokousali náš nový bazén!“ vykřikla najednou Adélka, ale to už pejsci věděli, že je zle! Dostali strach a co nejrychleji pelášili ze zahrady pryč, jen se za nimi prášilo!

Hnali vyplašeně cestou zpátky k lesu, ale tam na ně začal střílet nějaký muž. Jeden z pejsků dostal ránu a nemohl se hnout z místa. Pejskové byli úplně vystrašeni a zmateni a nevěděli, kam mají utéct. Ze samého zmatku nakonec Ryta rozhodla, že se vrátí raději zpátky do svého útulku, kde se přece jen cítili v bezpečí a bylo o ně vždy dobře postaráno. Na svůj letní výlet však nikdy nezapomněli a na koupel v bazénu vzpomínají s nadšením snad ještě dnes.

A jak to tehdy dopadlo s Adélkou, Kubíkem a Matyášem? Tak ti museli pejsky rozhryzaný bazén tehdy hned vyhodit a hned druhý rok pro ně jejich dědeček s babičkou koupili bazén nový a velký, který zazdili napevno a ten jim už vydržel navždy. Žádné pejsky však do něj vícekrát nepustili, na což pečlivě dohlížel dědeček Slavomír, který se tak od té chvíle stal velkým a pedantním šéfem celého bazénu. Dbal na čistotu vody, určoval pravidla a svědomitě dohlížel na řádný pořádek. Nastolil přísný režim a vedl svá vnoučata k poslušnosti a opatrnosti, ovšem i tak bylo u bazénu vždycky jen veselo!