Jak se stal Matěj Cvrček doktorem

Jakýsi učený pán, doktor veškerých práv, oněch nad měšci i těch, na nichž závisí život i smrt nemocných, najal si posluhovače. A co náhoda nechtěla, právě Matěje Cvrčka se ženou, ač se o to místo ucházelo mnoho jiných, způsobilejšich. Osud je už takový, že někoho neustále pozvedá a jiného zas neustále poráží.

Mnoho práce u doktora nebylo. Matěj nosil na stůl při hostinách a žena čistila pokoje a držela v nich pořádek; pan doktor nebyl ženatý.

Jednou bylo také po slavné hostině, hosté se už rozjeli. Matěj ohryzl kůstku a zhluboka si zavzdychl.

Učený pán si toho povšiml.

"Proč sis tak zhluboka vzdychl, Matěji? Tíží-li tě něco, svěř se mi, a bude-li to v mé moci, buď ubezpečen, že ti pomohu," promluvil vlídně.

"Proto jsem si vzdychl, milostpane, že já ubohý se po celý svůj život nuzařím, a ti páni doktoři nic nedělají, a přece se jim dobře vede. Kdybych se byl takhle také narodil doktorem!" A opět si Matěj zhluboka zavzdychl.

"To by sis musil dát jinak hřbet vymrskat, milý Matěji, než by ses stal doktorem. Netíži-li tě nic jiného, nech takových myšlenek, ještě by ti spletly hlavu," radil sluhovi moudrý pán.

Když přišel Matěj večer domů, nic neřekl, nabrousil si nožík a šel ke strouze, kde rostlo vrbí; uřezával prut po prutu a skládal v otýpku. Když jich nařezal hezký počet, svázal je, dal na záda a pustil se domů.

"Ženo, zde těmi pruty mě šlehej do zad, pokud neřeknu dost," poručil své polovici a i vestu si svlékl, aby to více cítil.

"Chci být doktorem," odpověděl úsečně ženě, když se neměla k tomu, aby učinila zadost jeho bláznovskému rozkazu.

Nedal ji pokoje, chtěj nechtěj musila mu učinit po vůli.

Když to už nemohl déle vydržet, zakřikl ženu: "Dost!" Oblékl se zas a šel k doktorovi.

"Dost mi žena vymrskala hřbet, pane doktore, a nyní bych prosil o nějakou knihu. Zdá se mi, že to šleháni samo přece jen nepostačí k doktorství," pravil.

Doktor se usmál a půjčil mu jakousi starou knihu psanou v latině. Druhý den Matěj ani nevyšel ze sednice, seděl u knihy obrácené hlavou dolů, bedlivě do ní pohlížel a ještě bedlivěji obracel list po listu, aby žádný nevynechal, a když ji celou přehlédl, započal zase znovu. Už se mu dělaly před očima mžitky nad těmi bezpočetnými kolečky a čárkami; ale Matějova skálopevná vytrvalost vše překonala.

Znovu, ač neznal ani jediné písmenky, začal obracet list po listu, až došel ke konci. Jeho žena, když ho uviděla, ulekla se, aby se snad její Matěj neminul s rozumem.

Celý týden k doktorovi ani nepáchl, zapomněl na své povinnosti. A když si později vyšel, tvářil se vážně, učeně, jako by už veškerou vědu byl spolkl. Ani službu už u doktora nezastával, i ženě zapověděl chodit na výdělek.

Po nějakém čase rozhlásil král ve všech městech a dědinách své říše, že se mu ztratil drahocenný prsten, z diamantů a nejvzácnějších kamenů, a zval k sobě do zámku všecky učence svého vladařství, aby mu svou radou a důvtipem pomohli klenot hledat.

I Matěj se dověděl o královské vyhlášce, neotálel a pospíšil ke králi.

V zámku se shromáždil už značný počet proslulých hlav, několik dní se radili, mozky vrtali, ale prsten nepřikouzlili.

"Aby mé zkoumání mělo výsledek, milostivý králi, rač mi vykázat zvláštní pokoj, kde bych nebyl vyrušován v učeném bádání," hovořil Matěj Cvrček ke králi. Dobře si uměl pomoci z nouze; bál se, aby ve styku s ostatními učenci neprozradil svůj nedoktorský rozum. Všichni se totiž domlouvali v jediné síni společně.

Vladař vyplnil jeho žádost s radostí, určil podivnému učenci zvláštní pokoj a svým dvořanům po straně řekl, ten že se mu zdá být ze všech nejmoudřejší.

Předložili mu na stole veliké knihy; s jednou měl vždy stuha co dělat, aby ji neupustil a nepoškodil.

Matěj, když byl samoten, rozevřel jednu z těch, co mu byly nejblíže; ani nevěděl, že je opět vzhůru nohama. Ale nehleděl do ní, myslil na oběd, počal se v něm ozývati hlad a sliny se mu sbíhaly na lahůdky z královského stolu.

K polednímu se král mezi učenci poptával, zdali se už nedopátrali příznivého výsledku. Ale každý jen zavrtěl hlavou a přemital dále.

I Matěje navštívil, ale potichu, aby ho nevytrhoval. Viděl, jak sedí zamyšlen s hlavou podepřenou o ruku a ani si nevšímá rozevřené knihy. Popošel k němu po špičkách, aby se podíval, o čem podivný učenec posledně četl, a ještě více se podivil, když uviděl knihu s obrácenými literami.

"Pane, Jak to, že čtete pozpátku?" otázal se učence pološeptem.

Nemohu jinak, milostivý králi. Chceme-li my učení dostat ztracenou věc nazpět, musíme se vším pozpátku, a nejinak i s knihami," vážně odpověděl Matěj.

A král, nechtěje důmyslného badatele vytrhovat, zůstavil ho o samotě, neobyčejných znalostech toho nepatrného muže.

"Už je ke dvanácté a ani zmínka o obědě," povídal si Matěj, když král odešel. "Zavřou zde člověka a ani do úst mu nedají. Podivný to zvyk na královském dvoře, žádný pořádek, to já to mám doma lépe zavedeno."

Sotva dopověděl, dvéře se otevřely dokořán a v nich se objevil sluha s polévkou.

"Á - tu je už jeden!" Matěj radostně. Sloužící zbledl jako stěna a zatřásl se jako osika. Když přišel dolů ke svým druhům, pověděl jim, že onen uzavřený doktor už vypátral, kde vězí drahocenný prsten. Jak otevřel dvéře, zavolal prý učenec na něho, že jeden už tu je. Pro živý svět nechtěl už nahoru, poslal s masem druhého.

Ale sotvaže se druhý objevil na prahu, šlakovitý doktor mu vykřikl naproti totéž.

"Á - tu je druhý," pochvaloval si Matěj; ale sluha si nevšiml, jak domnělý učenec otvíral ústa na libě vonící hovězinu. Poděšen seběhl do kuchyně.

"O všem ví, prožluklý doktor, o všem, je po nás veta," bědoval, a po utrápených obličejích jeho druhů se rozlila umrlčí bledost.

"Nic jiného nám nezbývá, než abychom vzali peníze a učence uplatili, aby králi nepověděl, že my jsme zloději. Jinak by naše životy byly tytam," navrhoval první, který se mezitím vzpamatoval z uleknutí.

Druzí s ním souhlasili, sebrali peněz, kde co mohli, a dali je třetímu, který nesl pečeni, s naučením, aby bez prodlení, jestli doktor na něho vykřikne totéž, všecky mu nabídl a poprosil, aby je nevyzradil.

Skopovina zdaleka líbezně voněla. Lokaj nebyl ještě ani ve dveřích, když Matěj zavolal z plna hrdla: "Á - tu je třet!"

Ještě však nedokřikl a uděšený sluha mu ležel u nohou i s pečení a vyznával se, že on s dvěma přáteli si prsten přivlastnili, a zároveň mu podával veliký váček tolarů.

Matěj, u něhož nebylo o dobrý nápad nouze, se mu podivil a pokáral sluhy zloděje; ale pro peníze, bělounké a blýskavé jako nově zamrzlý led, zamhouřil obě oči a pravil k ustrašenému lokaji, jak jen nejvážněji mohl:

"Nic se neboj, chyť krocana, přines mi ho sem i s prstenem a já mu uložím králův klenot do volete. Na jeho hlavu se sveze trest, že prsten ukradl."

Sluhům se ulehčilo okolo srdce o sto centů, když uslyšeli dobrou zprávu. Přinesli Matěji i prsten i krocana a v mžiku se osudný klenot octl ve voleti.

Pak krocana zase pustili na dvůr a Matěj si ho dobře pamatoval. Když kvečeru měli skládat účty ze svého bádáni a povědět králi o ztraceném prstenu, nastalo v síni ticho, všichni mlčeli. Jen Matěj Cvrček vystoupil a pánovitým hlasem začal:

"Ať sem sluhové přivedou onoho krocana s šedočernými skvrnami po krku, královská Milosti!"

V mžiku byl doktorův rozkaz vykonán.

Matěj vzal nůž, zařízl do hrdla a sáhl do volete. Podržel křídlatého zloděje, obrátil se ke dvěma vyhlášeným učencům a poručil pánovitě, aby prsten vyndali.

Věhlasní doktoři Cvrčka poslechli, podle jeho rozkazu vyňali z volete prsten z diamantů a nejvzácnějších drahokamů a předložili ztracený klenot králi.

Všichni se podivili důmyslu Matěje Cvrčka, který dosud žil se svým uměním v úkrytu a nikdy se nevtíral do veřejnosti, až dnes poprvé. Prohlašovali ho za svého bratra a ucházeli se o jeho přízeň.

Král ho bohatě obdaroval a dal ho dovézti domů ve vlastním voze s královskou slávou, že ani žena nemohla muže učence poznat a celá ves byla na nohou, aby viděla královský kočár. Dlouho, dlouho o tom povídali.

Po nějakém čase sezval král velmože svého vladařství a knížata ze sousedních zemí k slavným hodům. Mezi hostinou se jim pochlubil, jakého to má ve svém království učence, že svým důvtipem nalezl v krocanově voleti drahocenný prsten, který se mu ztratil a po němž už delší čas pátral.

Shromážděné panstvo nechtělo královým chválám ani uvěřit dokud se nepřesvědčí. Učinili sázku o celé hrabství, uhodne-li proslulý učenec, co ukryjí mezi dvěma mísami.

I poslal král pro milého Matěje opět svůj povoz, vykládaný zlatem a stříbrem.

"Nemohu jíti, jsem nemocen, a nedovedl bych ani, co mi uloží. Jen bůh je všemohoucí, stojí psáno v mých knihách, a že mě tenkrát neopustila má moudrost, to bylo něco jiného, a nyní je to opět něco jiného, opačného," vymlouval se Matěj. "Má učenost není jako učenost ostatních. Dříve musím přemítat celý den, třeba i dva dny. To jen komedianti a cikáni bádají, ne však učenci. To vyřiď svému králi."

"Budete viset, pane, nepřijdete-li; o celé hrabství tu běží, a kdyby král prohrál anebo kdybyste se vy nedostavil, vedlo by se vám stejně," povídal upřímný posel.

Co měl Matěj dělat, musel do zámku.

Rozloučil se s ženou a vsedl do kočáru.

Panstvo čekalo vyhlášeného doktora v zámku v hodovní siní. Král ho přivítal s vlídnou tváří a vykázal mu sedadlo nejvýše u stolu.

Matěj ani nedýchal, byl bledý jako stěna. Když přinesli na stůl dvě mísy do sebe poklopené, panovník vstal a promluvil k učenci: "Shromáždění páni nevěří vašemu umění, chtějí se přesvědčit, zdali vpravdě zasluhujete pověsti, jaká o vás panuje po všech okolních zemích. Je vám uloženo uhodnouti, co je uschováno mezi těmi mísami. Nuže, hádejte."

Matěj zbledl ještě víc, přejel si čelo, pak mávl nad mísami rukou a zívl si bruče:

"Cvrčku - -"

"Výborně, cvrček je tam, cvrček je tam," volalo panstvo a tleskalo učenci. Odkryli vrchní mísu a cvrček vyskočil na tabuli a zacvrkal.

Matěj rázem vše pochopil. "Cvrčku, budeš viset," chtěl říci, a další slova mu přerušila nedočkavá šlechta všeobecným potleskem.

Král vyhrál sázku, celé hrabství, a dal je Matěji i jeho ženě do smrti k užíváni, že zachránil jeho čest a nepotupil své umění.

Než Matěj Cvrček umřel, leckdys ještě králi pomohl z bláta. A povídka o doktoru Matěji se udržela až na naše časy, nejinak, než jsem vám ji pověděl.