Jak se ztratil mraveneček

Na okraji smrkového lesa se nachází už několik let obrovská hromada jehličí a větviček. Kolem té hromady se to hemží černými šestinohými tvorečky s tykadly. Pobíhají sem a tam, stále něco nosí a někam pospíchají.

Mravenec Mireček se nedávno vykuklil na svět a hned na něj čekala spousta práce. Byl průzkumníkem. Mohl být stavitelem, profesionálním dojičem mšic, chůvou, pěstitelem mravenčích hub, vojákem, zásobovačem. Ale on snil už v kukle o tom, že bude právě průzkumníkem. Povolání průzkumníka je velice dobrodružné, ale zároveň i nebezpečné. Jako první z mravenců prozkoumává neznámá území, hledá nové zdroje potravy a také stavebního materiálu. A že byl Mireček mraveneček šikulka! Jeden den našel novou lesní bylinku s lahodnými sladkými semínky, jindy zase objevil zralé lesní maliny, které spadly do trávy. Ostatní mravenečky pak dovedl až k dobrotě a společnými silami ji pak přenesli po malých kouscích do mraveniště.

Do lesa přišel nový den. Sluníčko ráno nakukovalo přes husté větvičky stromů a svými paprsky zahřívalo mraveniště. Mireček už byl dávno vzhůru a zase hledal něco nového a sladkého k snědku. Tykadla ho nasměrovala k silné vůni v trávě. Po nějaké době objevil vskutku úžasný objev, který našel v trávě hned vedle smrkové šišky.

Nejdříve si tu věc ohmatal tykadly a pak se do ní zakousnul svými kusadly. „Ó, jaká dobrota! Kdepak se to tady vzalo?“ pomyslil si, když se tak olizoval, až se mu horní nožičky lepily. Byla to taková žlutá sladká kulička. A protože to Mireček ještě nikdy neochutnal, nevěděl, že je to obyčejný tvrdý bonbón, který tady včera vytratil z kapsy kluk Péťa, když byl s rodiči na houbách.

Když tak ochutnával, ani si nevšiml, že vůně bonbónu přilákala také mravence z jiného mraveniště. Všimnul si jich, až už bylo pozdě. Jejich stráž ho přepadla a zajala. Mireček se bránil, kopal, neustále utíkal, ale zlí mravenci ho pokaždé dohonili. „Haló, kamarádi, zachraňte mě! Slyšíte, tady jsem!“ volal a volal, ale pomoc nepřicházela. Mireček zašel tentokrát moc daleko od svého domova.

Nakonec ho svázali a tři zlí silní mravenci ho nesli na zádech ke své královně.
S Mirečkem to vypadalo velice bledě. „Můžeme ho hned sníst?“ ptali se, když ho spoutaného přivedli před královnu. Cizí královna se dlouze rozmýšlela. Mravenci čekali na rozhodnutí a přitom Mirečka drželi pevně kusadly za nohy. „Snězte si ho,“ řekla krátce. Pak dodala: „Ale až zítra! Nyní pojďte ochutnat tu novou neznámou žlutou věc. Toho vetřelce zatím nechte uležet ve spíži,“ rozkázala a zamířila směrem do obrovské jídelny, kde si sedla do čela obrovského stolu. Mravenci hodili Mirečka do tmavé teplé spíže, kde měli zásoby jídla. Přivázali ho k regálu, aby neutekl, a odešli ke své hostině.

Ostatní mravenci z Mirečkova mraveniště zatím svého ztraceného přítele všude marně hledali. Troubili na poplach, běhali po stromech… Volali, křičeli, ale marně. Nakonec to vzdali a smířili se s tím, že ho nejspíše sezobla žluna nebo datel…

Přišla noc a všichni lesní mravenci šli spát. Jenom Mireček nespal. Ten, svázaný u regálu, jenom plakal a plakal a celý se třásl strachy…

Zatímco některá lesní zvířátka v noci spí, jiná vylézají z pelíšku, aby se vydala za potravou. Stejně tak vylezl tu noc i ze své nory starý jezevec. Celý den si prospal a
v noci ho vzbudil náramný hlad. Pár žížal ho nasytilo jen trochu, když vtom si všiml mraveniště. Začal rychle hrabat svými drápy a hledat mravenčí kukly. Když se dohrabal do spíže, začal olizovat sladké zásoby semínek, bobulí a hub. Málem by zbaštil i Mirečka! Tomu naštěstí jen překousl jeho pevná pouta. Ostatní mravenci okamžitě vylezli z děr a začali se nečekanému útoku tvrdě bránit. Kousali, štípali jezevce do tlapiček a čumáku. To se ale přestalo nočnímu hledači líbit a odešel pátrat za jídlem raději někam jinam.

Vysvobozený Mireček se dal na rychlý běh. Využil tmy a chaosu a utíkal rychle pryč z mraveniště. Pak zalezl pod jehličí a tam čekal až do rána. Druhý den se vydal směrem ke sluníčku a šel a šel, až narazil na místa, která už dobře znal. Právě tam, kousek od krmelce, se rozkládalo jeho mraveniště.

To bylo překvapení, když se objevil zpátky doma! Všichni ho objímali a radovali se. A Mireček vypravoval a jeho kamarádi poslouchali… Pak se zase všichni pustili do práce, až se to kolem mraveniště jen hemžilo. Z Mirečka byl po čase ten nejlepší a nejostražitější průzkumník ze všech mravenců, který kdy ochutnal lahodný žlutý bonbónek.