Jak sedlák spadl z nebe

Jednoho dne vytáhl sedlák z kouta sukovici a řekl ženě: 
„Trino, musím do města a vrátím se za tři dny. Kdyby přišel ten, co kupuje dobytek, a chtěl koupit naše krávy, může je mít, ale pod dvě stě tolarů nejdi. Rozumíš?“ 
„Jen jdi,“ řekla žena, „já to zařídím.“ 
„Ale to Ti povídám,“ sliboval sedlák, „jestli provedeš nějakou hloupost, naložím Ti jich touhle holí, že Ti modrá barva vydrží celý rok. Na to se spolehni,“ řekl a šel. 
Druhý den ráno přišel obchodník dobytkem a žena s ním nenadělala mnoho řečí. Prohlédl si krávy, vyptal se na cenu a povídá: 
„To dám rád, za to ty krávy i bratru stojí. Vezmu si je hned s sebou.“ 
Odvázal je z řetězu a hnal je z chléva. U vrat ho žena zastavila a spustila: 
„A co těch dvě stě tolarů? Bez nich Vás nemohu nechat odejít.“ 
„Správně,“ odpověděl muž, „ale víte, zapomněl jsem si doma měšec s penězi. Nemějte starost. Abyste měla jistotu, že zaplatím, vezmu s sebou jenom dvě krávy, třetí Vám nechám v zástavě.“ 
Žena se uklidnila, nechala muže odejít s kravami a povídala si: 
„Honza bude mít radost, až uvidí, že jsem to tak chytře provedla.“ 
Třetího dne přišel sedlák a ve dveřích se ptal, jestli krávy prodala. 
„To se rozumí, milý Honzíčku,“ odpověděla žena, „a jak jsi nakázal, prodala jsem je za dvě stě tolarů. Sotva za tu cenu stojí, ale ten člověk je vzal a nesmlouval.“ 
„Kde jsou peníze?“ zeptal se sedlák. 
„Peníze ještě nemám,“ odpověděla, „zapomněl je doma, ale brzy je přinese. Nechal mi tu zástavu.“ 
„Jakou zástavu?“ 
„Jednu z těch tří krav, tu nedostane dřív, dokud ostatní nezaplatí. Provedla jsem to chytře. Nechala jsem si nejmenší, ta žere nejmíň.“ 
Sedlák se rozzlobil, zvedl hůl a chtěl ženu vyplatit. Potom se zamyslel a povídá: 
„Ty jsi nejhloupější člověk, jakého kdy země nosila. Ale je mi Tě líto. Půjdu po silnici a budu tam tři dny čekat, jestli potkám někoho, kdo má míň rozumu než ty. Jestli se mi to podaří, nic Ti neudělám. Když hloupějšího nenajdu, dostaneš, co zasloužíš.“ 
Šel na silnici, posadil se na kámen a čekal. Po silnici přijížděl žebřiňák. Na něm stála nějaká žena. Sedlák si pomyslel: Tebe jsem hledal. Rozběhl se před vůz a začal vyskakovat a dívat se k nebi. 
„Copak děláte, kmotříčku?“ zeptala se selka. „A odkudpak jste, že Vás neznám?“ 
„Jak byste mě mohla znát, když jsem spadl z nebe,“ odpověděl sedlák. 
„Teď nevím, jak bych se zase dostal nahoru. Nemohla byste mě vyvézt do nebe?“ 
„Ne,“ řekla žena, „to bych nemohla, poněvadž neznám cestu. Ale když jste spadl z nebe, snad mi povíte, jak se daří mému muži. Je tam už tři roky, jistě jste ho někde potkal.“ 
„To se rozumí, že jsem ho viděl. Ale to víte, každému se ani tam dobře dařit nemůže. Pase ovce a má s nimi hodně práce. Skákají po horách, zabloudí a Váš muž je musí shánět. Otrhaný je až hrůza a šaty mu brzy spadnou z těla.“ 
„Kdo by si to byl pomyslel?“ zvolala žena, „počkejte, hned Vám přinesu jeho sváteční kabát, visí ještě ve skříni. Za ten kabát se nemusí nikdo stydět. Budete tak hodný a vezmete mu ho s sebou, viďte?“ 
„To nepůjde,“ odpověděl sedlák, „šaty se nesmí do nebe nosit, ty by mi u brány odebraly.“ 
„Tak víte co,“ řekla žena, „právě jsem prodala obilí a dostala jsem hezkých pár zlaťáků, pošlu mu peníze. Když si zastrčíte peníze do kapsy, nikdo si toho ani nevšimne.“ 
„Když jinak nedáte,“ povídal sedlák, „tak Vám tu radost udělám.“ 
„Počkejte na mě, pojedu domů a měšec Vám přivezu. Hned jsem zpátky. Zůstanu na voze stát, nesednu si, abych ulehčila dobytku a jela rychleji.“ 
Pobídla voly a sedlák si řekl: 
„Moc rozumu nemá, jestli peníze opravdu přinese, vyvázne Trina se zdravou kůží.“ 
Netrvalo dlouho, žena přiběhla a přinesla peníze, sama je sedlákovi zastrčila do kapsy, a než odešla, natisíckrát mu poděkovala za ochotu. 
Když přišla domů, vrátil se právě z pole její syn. Vyprávěla mu, co se jí přihodilo. 
„Ty nevíš, jak jsem ráda, že mohu svému ubohému muži přilepšit. Nikdy bych nevěřila, že mu v nebi může být špatně. Cesta do nebe je asi dlouhá, ten člověk měl hůl a cestou asi fouká vítr, poněvadž měl klobouk.“ 
Syn se velice podivil. 
„Mámo,“ povídal, „z nebe nepadají lidi každý den, toho člověka bych rád viděl. Pojedu za ním, dohoním ho a musí mi povědět, jaká je v nebi práce.“ 
Osedlal koně a rychle se rozjel za sedlákem. Sedlák ho viděl zdálky přijíždět a hodil hůl i klobouk do křoví. 
„Hej, neviděl jste tady někoho, kdo spadl z nebe?“ zavolal na něho syn. 
„Viděl,“ odpověděl sedlák, „už se dal na cestu zpátky a vylezl támhle na horu, odtamtud to bude mít blíž. Můžete ho dohonit, jestli se dáte do cvalu.“ 
„Ach,“ řekl syn, „celý den jsem dřel a jsem unavený. Raději Vám půjčím koně, dohoňte toho člověka Vy, stejně ho znáte, a přemluvte ho, aby sem přijel.“ 
Aha, pomyslel si sedlák, ten také zmeškal, když se chytrost rozdávala. 
„Proč bych to pro Vás neudělal?“ řekl. Posadil se na koně a odjel, jak nejrychleji uměl. 
Syn seděl u cesty, čekal, ale nedočkal se. Jistě ten člověk pospíchal a nechtěl se vrátit, řekl si. Možná že mu dal sedlák koně s sebou, aby ho odevzdal mému tátovi. 
Vrátil se domů a pověděl matce, že koně poslal tátovi, aby nemusel za ovcemi stále běhat. 
„Dobře jsi udělal,“ pochválila ho matka, „nohy máš ještě mladé a můžeš chodit pěšky.“ 
Sedlák se vrátil domů, postavil koně do chléva vedle krávy, která mu zbyla, a šel za ženou: 
„Trino, máš štěstí, našel jsem dva, kteří byli ještě hloupější než Ty.“ 
Potom si zapálil dýmku a bručel, že se hloupost přece jen vyplácí. Ale ne hlupákům.

Zdroj:www.abatar.cz