Jak šel Rumcajs s Cipískem víle pro lajblíček

Jednou přiběhla do loupežnické jeskyně studánková víla a hlásek má jednu starost: “Lidi, jak foukal ten veliký vítr, roztrhlo mi to lajblíček.” Manka povídá od ohniště: “A sama si to spravit neumíš?” “Kdybych vzala do ruky železnou jehlu, neunesla bych ji,” vzdychla víla. A tak si Manka navlíkla do jehly pavoučí předení, obrací lajblíček v rukách a nakonec povídá: “Vždyť to není k spravení. Jestli chceš, dám ti jeden ze svých.” Víla pokrčila ramínky: “Kdepak, mít na sobě plátěný lajblíček, to jako bych byla obložená trním.” Poslouchal to Rumcajs a zavolal si Cipíska. “Půjdeš do Jičína k Španihelovi, co má krám pod podloubím. A aby poslal nějaký lepší lajblíček pro vílu. Tuhle mu za něj posílám drahokámen, co jsem našel pod kopcem Kozákovem.”

Víla si sedla v koutě na hrst draného peří a Cipísek šel. U Španihela v krámě si Cipísek podložil patu špičkou, aby ho bylo kousek přes pult, a povídá: “Rumcajs si vzkazuje o lajblíček pro vílu. A tuhle za něj posílá drahokámen.” Španihel si kámen přehodil z dlaně do dlaně a sáhl do spodního regálu. “Mám tady jeden a bude se hodit.” Zabalil lajblíček do papíru a podal přes pult Cipískovi. Když to Cipísek přinesl do jeskyně, víla tiše zatleskala rukama: “A teď si ten lajblíček oblíknu. A bude po starosti zas nejmíň na sedm let.”

Jenže když rozbalili papír, byla v něm babí kacabajka. “Kruciš,” povídá Rumcajs, “vyprav se tam, Manko, sama.” Španihel stojí za pultem, přehazuje drahokámen z dlaně na dlaň a velebí si, jak pěkné z něho šlehají blesky. Vtom ale zahlídne Manku, jak pospíchá od věžové brány. Strčil drahokámen pod pult a fofruje prázdnými dlaněmi jako anděl křidýlky. “Španiheli, stala se nějaká chyba,” povídá Manka už ve dveřích. “Poslali jsme Cipíska pro jemný lajblíček, ale on přinesl babí kacabajku.” Španihel rozbalí papír, obrátil kacabajku po rubu i po líci a udělal zaječí pysk.

“Stala se chyba chyboucí,” povídá. “Ale to on mi Cipísek asi pořádně neřekl, co a jak. Když mi to, Manko, vyložíš, posloužím ti zbožím jako pro kněžnu.” “Musí to být zboží ještě fajnovější,” řekla Manka. “Měl by to být lajblíček jako střižený z mlhy. Vždyť je to pro vílu.” Španihel už se hrne nahoru na regál. “Mám tu něco, co nemůže ani kněžna nosit, aby to nepotrhala.” A byl to lajblíček opravdu jen pro vílí užívání. Jenže když si ho Manka chtěla odnést, Španihel povídá: “A co zaplatit?” A tiskne se k pultu, aby Manka nezahlídla drahokámen. “Zaplatil přece Cipísek,” řekla Manka. Ale na tom se neshodli. Španihel, že prý o tom nic neví. Vrátil lajblíček zpátky na regál. A Manka šla.

Když to všecko vyložila doma Rumcajsovi, on povídá: “Kruciš, to abych se vypravil sám.” Španihel tou dobou vyšel z krámu kousek do rynku, aby si drahokamenu užil při světle sluníčka. Stojí tam a obrací ho na dlani. Oči má plné sedmibarevného blýskání, a tak si ani nevšiml, že od věžové brány tichým loupežnickým krokem přišel Rumcajs. Prosmekl se kolem Španihela, a už je v krámě. Tam vyložil na pult všecko zboží, kam dosáhl po regálech: anglické sukno a taky to humpolecké; z jemnějších věcí žaponské hedvábíčko; a z těch nejjemnějších nýdrlantskou krajku. K tomu i čajky, sametové kordy, dušestry a fustiány. Když to všecko leželo na pultě, vzkázal Rumcajs zadem přes dvůr po Jičíně: “U Španihela je všecko po krejcaru.” Takovou láci už Jičín nikdy potom nezažil. Kdo přišel, tomu Rumcajs naměřil tuplovaně. A když kupci odcházeli z krámu, přišeptl každému z vousů: “Jdi radši druhou stranou, abys nepotkal Španihela.”

Tak prodal Rumcajs i poslední loket perkálu, uložil si do záprsí lajblíček pro vílu a pořádně za sebou zavřel dveře u krámu. Potom udělal pár kroků Španihelovi za záda a zadupal. Drahokámen vypadl Španihelovi z hrsti a Rumcajs už pod ním držel dlaň. “Tolik, co jsi prodělal, obnáší spravedlnost,” povídá a odešel s lajblíčkem do lesa Řáholce.

Zdroj:http://pohadky-online.eu/cipisek/jak-sel-rumcajs-s-cipiskem-vile-pro-lajblicek/