Jak si havran namlouval vránu

Byla jedna vrána a byla by se ráda vdávala. Posadila se na hrušku a kvákala: 
„Kvači, kvači, kdo mě má radši?“ 
Slyšel ji havran, sedl si vedle ní a začal si ji namlouvat. Ale vráně se nelíbil, klovla ho a frrr pryč! Havran smutně krákal: 
„Kváču, kváču, pláču, pláču!“ 
Naříkal a naříkal, a když to trvalo několik dní, vrána se k němu vrátila, a že prý by si ho tedy vzala. Ale havran se zatím vynaříkal a chuť na ženění ho přešla. Zamával křídly a odletěl pryč. Vrána zůstala na větvi sama a začala naříkat: 
„Kvák, kvák, nikdo mě nemá rád!“ 
Naříkala a bědovala, a když to trvalo dlouho, havran se slitoval, vrátil se zpátky, a že si ji vezme. Ale vrána se načepýřila a povídala mu: 
„Ba ne, ba ne, nechci Tě, havrane. Nechals mne tu naříkat pěkně dlouho!“ 
Zapláskala křídly a tatam. Teď zůstal havran sám a začal naříkat. 
Tak létá vrána za havranem a havran za vránou, a havran od vrány a vrána od havrana a jestli ještě žijí, tak létají na tu hrušku a z té hrušky dodneška.