Jak šla Manka městu Jičínu do pekla pro vodu

Jednou zaslechli v jeskyni ptačí hlásek, jak poplašeně volá. „To nějaký datlík,“ povídá Manka. Rumcajs šel po hlásku. A on tam pod stromem leží sotva opeřený datlík. Vypadl z hnízda, peroutky mu ještě nedorostly k letu. „Nic se neboj, kmotříčku,“ povídá Rumcajs a uložil datlíka zpátky do hnízda. Jenže jak chtěl dostoupnout na zem, obrátil se mu pod nohou kámen. Rumcajse louplo v palci. Do jeskyně už sotva došel. Sedl si na otep haluzí a povídá Mance: „Ten palec okopnutý o obra se ozval znova. Týden neudělám kalý krok.“ „Když se nemocný kloubek ozve do tuplu, pomůže od toho nejlíp zkysalé víno,“ řekla Manka. A vypravila se do Jičína pro žejdlík takového vína. Tou dobou začal v městě s živností nový vinárník. Říkali mu Motejlek a krám měl v ulici pod rynkem. Manka si k němu namířila, protože tam z Řáholce bylo nejblíž. Ale ve výčepu nikdo. Zato vedle v alkovně si dva něco povídají.

Ten, co má hlas, jako když se podloubím kutálí sedmivěderní sud, je jičínský sládek Kule. A druhý, co má hlásek trochu do glória, je vinárník Motejlek. „Udělejme spolu, Motejlku, sousedskou dohodu,“ rámusí Kule. „Já se s každým rád shodnu,“ spouští se jako po varhánkách vinárník, „když mi to bude taky k prospěchu.“ „A bude,“ povídá Kule. Vstal a přirazil dveře u alkovny, aby už ani slovo nevyběhlo. Jenže loupežnická hospodyňka musí mít uši tenké jako hedvábíčko. Manka stejně slyšela, co ti dva v alkovně smlouvají. Kule začal: „Podívej, Motejlku, jsi tu nový a víš málo. Já vím víc. V Jičíně pijou vodu z kašny. A mně chřadne pivo ve sklepích. Jestli prodám já piva jen pár žejdlíků, prodáš ty vína sotva náprstek.“ Vinárník Motejlek na to: „Co udělat, aby nám bylo líp?“ Kule zas: „Odvedeme městu vodu z kašny. A v Jičíně budou muset pít jen tvé víno a mé pivo.“ „Jenže na to já neznám praktiku,“ řekl Motejlek. „Jedna bába ji zná,“ povídá Kule. „Rovnou se k ní vypravíme.“

Manka sotva stačila uskočit za vráteň, když se ti dva vyhrnuli z alkovny. Pak šli Jičínem až na Holínské předměstí, a ona pořád za nimi. Nakonec opatrně zarejdovali do chalupy báby Kartounky. Manka se otočila na patě a rozběhla se zpátky do lesa Řáholce. „Zkysalé víno nenesu,“ řekla Rumcajsovi. „Zato zlou novinu.“ A pověděla mu, co ti dva s bábou Kartounkou chystají městu Jičínu. „Když v tom Kule s Motejlkem mají prsty a bába bradu, mohlo by být zle,“ povídá ze starosti Rumcajs. A ozkusil se na palci, jestli už by ho unesl. Píchlo v něm jako jehlicí. „Musíš, Manko, sama,“ povídá Rumcajs a dosedl na otep. Manka řekla Cipískovi, co má nachystat k obědu, a běžela zpátky do Jičína. Když Kule s Motejlkem přišli ke Kartounce, tloukla bába něco v hmoždíři a bradou k tomu přitloukala. Otočí na ně oči, každé rub dobroty, a povídá: „Dřív než si sednete, radši zas jděte.“ „Bábo, se mnou nejsou hračky,“ povídá sládek Kule, trochu se povytáhl a nazdvihl rameny strop. „Kdybys chtěl, shodíš mi z chalupy půdu i se střechou,“ s uznáním řekla bába Kartounka a nechala hmoždíře. Kule s Motejlkem jí ukázali dva císařské dukáty. Bába se po nich žene, div nevyrazí palcem z podlahy suk. „Co za ně chcete?“ Vinárník Motejlek jí to mínil povědět hláskem do glória a s oracemi. Ale Kule rovnou: „Jaképak copak. Zarazíš vodu, aby městu vyschlo v kašně.“ Kartounka zatočí okem po slunci. „To ale bych musela před polednem. Jindy se nehodí čas.“ Šla napřed a Kule s Motejlkem za ní. Na první mezi za Jičínem si utrhla heřmánkový květ a ještě něco a rozemnula to v dlaních. Pak vodila sládka s vinárníkem po hájkách, lesíkách a skalkách, kde žijí pramínky. U každého sedí pramínková víla a stará se o něj.

Bába Kartounka otevřela dlaň a víly se k ní na heřmánkovou vůni sletovaly jako motýli. Když k sobě přivábila pramínkové víly z širého okolí, pochytala je do tenátek z babího léta. Pak si foukala přes bradu a hnala víly někam za louku. Sládek s vinárníkem se pomalu vraceli k Jičínu, kapsu mají lehčí o dva dukáty. „Jen jestli nás bába nepodvedla.“ Kartounka ale byla ve zlém poctivá. Každý pramínek, co připravila o vílí pečování, začal chřadnout, až uchřadl. Kudy se do jičínské kašny scházela voda, vedou teď jen suché cestičky. Když Kule s Motejlkem došli na rynk, bylo tam už u kamenné kašny zle. Vody sotva na dně, kolem postávají ženské se džbery a putnami a jsou samá starost: „Vody je v kašně na dobrání. Za chvíli tam nebude ani doušek.“ Sládek s vinárníkem, spokojeností celí do růžova, obcházejí ženské. „A proč by kdo pil vodu, když je v Jičíně dost piva a vína.“ Ženské je okřikly, v tom že brambory neuvaří. Mužští se ale hrnou do šenku, aby se napili ze sudu, když prý v kašně došlo. „Bába vzala dva dukáty, ale vynese nám to tisíc,“ řekli si sládek Kule s vinárníkem Motejlkem a jdou, aby popohnali práci v pivovaru a ve vinném sklepě. V tu chvíli přiběhla na rynk Manka. V kašně už není vody ani na ovlažení jazyka. Ženské se rozcházejí s prázdnými džbery a putnami. Starosta Humpál po slouhovi svolává radní, aby usnesli, že je městu zle. Ze sládka s vinárníkem zahlídla Manka už jen paty. Postála v chládku pod podloubím a povídá si: „Pro tu zacházku do Řáholce jsem málem zmeškala.“

Přivolala si ze střechy holuba a vzkázala po něm Rumcajsovi, aby ji dnes doma nečekali: „Rumcajsi, musím zas přivést do Jičína vodu.“ Pak se rozběhla za sládkem a vinárníkem. Postaví se jim do cesty a povídá: „Postůjte na slovíčko.“ Motejlek se po ní ohnal jazykem: „Co jsi vlastně zač? Neznám tě.“ Kule mu napověděl: „Loupežnická hospodyně je to.“ „A taková mi má poroučet?“ ohrnul se Motejlek a chce dál k vinnému sklepu. Jenže Manka sáhne do kapsy a hodí mu pod kramflek žalud. Motejlek po něm sklouzl a kecl si, až se mu zem otočila vrchem nad nebe. Druhým žaludem cvrnkla Manka sládkovi po nose. Kule, i když to byl silák, v tu chvíli měl oči zalité. „To jsem teprv začala,“ povídá Manka. „A bude hůř, jestli se nepostaráte, aby zas v kašně tekla voda.“ Kroutili se jako hádci. Ale Manka se zmást nedala. „Dobře jsem vás slyšela, jak se smlouváte.“ A oni se vytáčejí zas jinak. „My víly do tenátek nepochytali, to bába Kartounka.“ „A co s nimi vyvedla?“ lekla se Manka. Kule s Motejlkem se zaklínají, při tom že oni nebyli. „Sami jste Kartounce řekli o tu zlou službu, sami jí zas přikážete, aby víly pustila z tenátek,“ řekla Manka. Moc se jim nechtělo, ale šli. Došli na Holínské předměstí k chalupě báby Kartounky. Na dveřích visí na provázku kozí kopýtko. „Zaklepejte, už bylo dost zdržování,“ řekla Manka. Uhodili kozím kopýtkem o dveře, ale za nimi ticho. Zatloukli podruhé. A zas nic. Teprv do třetice se ozve ze sousední chalupy: „Ušetřte si ten rámus a líp se podívejte.“ Manka obhlídla chalupu. Ve střeše je díra a došky kolem jsou ohořelé. „Pro dlouhé jednání s vámi dvěma jsem zmeškala podruhé,“ povídá Manka sládkovi s vinárníkem. „Bábě Kartounkové zatím přeteklo zlého a vzal ji čert.“

S bábou bylo v pekle taky vědění, kde jsou pramínkové víly. „Házela jsi po nás žaludem, Motejlek se uhodil vzadu a já mám nos jako bakule, a k čemu to všecko bylo?“ povídá Kule. Motejlek mu jde sekundem: „Nemáme tu víc co dělat.“ Otočili se na kramfleku a šli zpátky do Jičína. Manka se za nimi ani neohlídla, protože ji čekalo horší. „Musím za Kartounkou do pekla,“ povídá si. „Nebo ti dva utopí město Jičín v patokách.“ Čichla si ostře po loupežnicku, kudy s bábou letěl čert. A šla tím směrem čtyři dny, až přišla na místo, kde je zemská kůrka nejtenčí. Je tam díra a tou se chodí do pekla. Manka si převázala vlasy šátkem a vstoupila do toho sopouchu. Rumcajs si zatím léčil oražený palec. Cipísek mu vařil máčení ze šťovíku. Všecko ale šlo pomalu, protože nad zkysalé víno není. Od chvíle, kdy přiletěl holub s vyřízením, neměl taky Rumcajs klidnou mysl pro starost o Manku. I spánek ho přešel. Šestý den se uložil v jeskyni na hranatý kámen, aby si po loupežnicku přivolal spánek velkým nepohodlím. Jak ležel, najednou jako by zaslechl Mančin hlas. Nese se z hloubky, kde už ani kámen není kamenem. „Kruciš,“ povídá Rumcajs. „To zrovna jakoby z pekla.“ A zas slyší: „Co jsi zač?“ To na Manku doráží sám Belzebub. A ona klidně, jako by strach nechala před brankou: „Co bych byla zač. Manka z Řáholce. Spíš se ptej, proč jsem přišla.“ „A proč jsi přišla?“ vrčí Belzebub a zdá se mu, že má u Manky málo úcty. „Abych si odvedla bábu Kartounku,“ na to Manka. Belzebubovi se zdá, že už nemá vůbec žádnou úctu. „Kdo sem jednou přijde, toho si tu podržím,“ povídá. „Není proti tomu pečeť.“ Do terčetka slyší Rumcajs hlas báby Kartounky: „Kdybys mě, Manko, odtud vypáčila, já bych tam na světě zas všecko napravila, a do chloupku!“ Už jí dali v pekle líznout plamenů a Kartounce bylo silně do prosíka.

„Jakpak se tedy spolu dohodneme?“ povídá Manka Belzebubovi. A on zas jako poprvé, jenže už trochu jinak: „Kdo sem jednou přijde, toho si tu podržím. Leda by dal někoho za sebe.“ „Jestli je to tak, zůstanu tady místo Kartounky městu Jičínu pro lepší,“ povídá mírně Manka. „Kruciš,“ lekl se Rumcajs. „Abys mi tak zůstala až do konce v pekle!“ Zvedl se z hranatého kamene a rozmýšlí co a jak, aby Manka pro své dobré srdce neuvízla Belzebubovi. Chce se tam rovnou rozběhnout. Jak dostoupl, píchlo ho v palci jako čepelí. Vtom mu ale taky přiskočila pravá myšlenka. Opřel se o skálu a zaklel po loupežnicku, až to sráželo ze stropu jeskyně kamení. Na tu kletbu před ním stojí čert poselák. Popadl Rumcajse za ramena a zavrčel: „Tím sakrem sis odemkl branku do pekla. Musíš se mnou jít.“ Rumcajs se nezdráhá, spíš jako by se čertu rovnal do náruče. Čert poselák s ním vypálil z jeskyně horní cestou k peklu. Když se nesli nad Jičínem, pocukl Rumcajs čertovi za kudrnku a povídá: „Ty, bral bys ještě?“ „Třeba sedm,“ zavrčel čert poselák. „Dvou je dost,“ povídá Rumcajs. A ukázal jednou rukou na pivovar a tou druhou na vinárníkův krám. Čert sáhl prackou jako lopatou a ty dva přibral. Jen zavrčel: „Sedm centýřů hříšné váhy.“

Když letěli sopouchem do pekla, bylo tam úzko. Kule s Motejlkem se strkali, aby prošli s hladkou, a Rumcajs se silně uhodil do palce. Tou ranou se v něm kostičky zas správně sešly. „A teď už všecko zapískám z lehkého partesu,“ povídá vesele Rumcajs. Dál se šlo k Belzebubovi do pokoje dlouhou předsíní. „Ty,“ zarazil Rumcajs čerta poseláka, „už trefím sám.“ Čert jen zavrčel, že je dobře, přistrčil Rumcajsovi sládka s vinárníkem a odpálil. Kule s Motejlkem byli z pekla celí zajíklí. Rumcajs si jen trochu vydýchl a naklonil ucho ke dveřím Belzebubova pokoje. Slyší, jak Belzebub dává Mance poslední ponaučení: „Když tu tedy chceš být za Kartounku výměnou, sejdi do druhého štoku. Tam už se postarají.“ Potom křikl na bábu Kartounku: „A ty ať jsi mi odtud, než se rozmyslím!“ Jenže na to slovo strčil Rumcajs nohou do dveří, stiskl sládka s vinárníkem pod rameny a všichni tři stojí před Belzebubem. Ten poposedl na horké židli a zavrtí černou palicí: „Co zas vy jste zač?“ „Ale,“ povídá mu na to Rumcajs, „ve všem jsou handle. Tak proč by nemohly být i v těch, co se smekli do pekla? Vyměnil bych tyhle dva za tu bábu a za Manku.“ A postrčil Belzebubovi na oči sládka Kuleho a vinárníka Motejlka. Belzebub si je nechal otočit na všecky strany a řekl: „Proč ne? Oba mají do pekla vyslouženo.“ A rovnou hnal sládka s vinárníkem: „Už ať vás vidím na nejnižším štoku!“ Kule s Motejlkem museli sypat tam, kde v pekle hřeje nejhůř. A Rumcajs si vede Manku s bábou Kartounkou z pokoje. Když už byli u dveří, Belzebub povídá: „Stejně je to takhle nejlíp. Pro Manku by mi čerti třásli peklem. A bába Kartounka, ta se mi nakonec stejně nevyvlíkne.“ Když vyšli z pekla, utrhl Rumcajs pro Manku kytku. A Kartounce naporučil: „Doveď nás rovnou na to místo, kam jsi postrkala pramínkové víly.“ Bábě Kartounce bylo ze všeho do syrova. Odvedla Rumcajse k jednomu tajnému sklípku v čeřovské stráni. Rumcajs odrazil závoru a Manka foukla do tenátek z babího léta, co poutala vílám kůtky. Víly se rozběhly, kam která patřila, opatrovat pramínky. Za chvíli volaly na rynku hospodyně, že kašna zas žije vodou. Rumcajs vzal Manku v pase a pěkně si ji nadnáší cestou k lesu Řáholci.