Jak šli Chlapec s Purpulem na houby

Houbaření, to není ve Fantazii jen tak. Purpulo žil na jednom z nejmokřejších ostrovů ve Vesmíru, ale nikdy se je sbírat nenaučil. Mnohdy je to totiž opravdu o život, protože ve Fantazii nikdy nevíte, co je houba, a už vůbec ne co je houba jedlá. Inu, Chlapci se po houbaření zastesklo, a tak o své velké radosti a zálibě pověděl jednoho dne i Purpulovi. Ačkoliv jde o opravdu zcestovalý deštník, Purpulo nejprve Chlapci vůbec nerozuměl.

„ Trhat houby? To jako místo kytek pro tu slečnu, o které jsi mi vyprávěl? Zkusit to můžeš, ale nevoní růže třeba lépe?“ Ptal se naprosto neznale Purpulo svého kamaráda. Ten jen hluboce vzdychl a začal vyprávět, že v jeho světě je zcela normální, když jdou lidé do lesa, kde rostou houby, aby je hledali, sbírali a pak z nich připravili nějakou mňamku. Když Purpulo zjistil, že se „to dá jíst“, tak trochu víc zpozorněl a začal se vyptávat na všelijaké věci o houbách, aby se nakonec pro celé houbaření nadchl snad víc, než sám Chlapec.

„ Je velká škoda, že neznám žádný les, ve kterém by rostly houby, které jsi mi popisoval, Chlapče.“ Povzdechl si Purpulo. „ Mám ale nápad. Zajdeme za Kronikářem, ten by něco mohl vědět.“ Navrhl.

„ A to je kdo?“ Ptal se teď neznale Chlapec.

„ Kouzelník, který pro Radu na ostrově Kouzlo vytváří a hlídá Velkou kroniku. Ta obsahuje vše, co je o Fantazii a každém z jejích ostrovů známo. Jistě tam už je pár zápisů i o tobě a tvých hrdinských skutcích.“ Lichotil Purpulo svému příteli, který se začervenal samou pýchou i stydlivostí zároveň.

„ Tak na co ještě čekáme?“ Zeptal se jen tak do větru Chlapec, aniž by čekal odpověď, a vyrazil k nejbližší teleportační studni. Cesta na Kouzlo je naštěstí opravdu snadná, protože jde o jeden z nejznámějších ostrovů ve Fantazii. Najít Kronikáře by také nebylo nic složitého, kdyby jen Chlapec nemusel prozkoumat každý kout nového ostrova, který dříve nikdy nespatřil. A že Kouzlo mělo opravdu svoje…no, kouzlo. Krásné čarodějnice se proháněli na koštětech, vážení mágové svými dlouhými hábity neustále omylem zametali zem a různí kejklíři předváděli svá kouzla, skoro kouzla i rádoby kouzla pro pobavení zástupů lidí, kteří Kouzlem každý den procházeli a nakupovali různé lektvary, z nichž nejoblíbenějším byl samozřejmě lektvar lásky, byť se odborníkům nikdy nepodařilo prokázat, že funguje.

Chlapce nejvíce zaujal mladý čaroděj, který posedával na jakémsi velkém koši, ve kterém to podezřele syčelo jedovatým sssssss. Jeho hábit totiž končil nad kotníky a množství šrámů na něm vypovídalo o tom, že tenhle kouzelník rozhodně netráví celý svůj život zavřený v knihovně, nebo své laboratoři. Muž si Chlapcova pohledu všiml a pokynul mu, ať přijde blíž. Z blízka si Chlapec všiml, že má muž na hlavě malé růžky, jinak vypadal jako normální člověk. Byl však hodně vysoký, šlachovitý a modrýma očima sledoval dění kolem sebe s takovou silou, že to bylo až nepříjemné, teda když se podíval zrovna na vás, což teď Chlapec pocítil.

„ Hochu, ty nevypadáš jako místní.“ Pravil muž, ale i když šlo o oznámení, tak čekal na odpověď.

„ Nejsem, pověděl. A ty?“ Což byla od Chlapce nezvyklá drzost a odvaha, takhle tykat cizímu dospělákovi, ale připadalo mu to tak správné.

„ Ne tak docela, i když tu žiju už od mala. Jsem Kumai, jak říkají tobě?“ Představil se mág jako první.

„ Mně říkají prostě Chlapec.“

„ A odkudpak jsi? Viděl jsi hodně koutů Fantazie? Určitě jsi spatřil spoustu divných kouzel, povídej mi o nich.“ Zažehli v očích rohatého čaroděje nefalšované ohně zvědavosti.

„ Uch, no, nejsem tak úplně z Fantazie.“ Pak se odmlčel. „ Ale spoustu zvláštních kouzel jsem viděl, to ano, jen nevím, jestli budou zvláštní připadat i čarodějovi.“ Ale Kumai ho pobídl, že i ten nejmenší kluk může být svědkem největších zázraků, o kterých si rád poslechne i ten nejvzdělanější čaroděj. A tak Chlapec začal svými prvními krůčky po Fantazii, až se dostal k cestování časem s Hodinami Času a děsivé magii nočních můr, proti kterým zápasil v tajuplné místnosti plné dveří. Ze zvědavého přešel Ma-Erdův výraz do vyděšeně nadšeného. Tolik důležitých kouzel, která se navíc týkají jeho neodvratného souboje s prázdnou Černotou? Nakonec jen seděl s otevřenou pusou a hltal vše, co mu Chlapec říká. Když vyprávění skončilo, Kumai zdvořile poděkoval a dal mladému vypravěči do ruky flaštičku. „ Až ti bude nejhůře, otevři tuhle flaštičku a všechno se spraví, to ti můžu slíbit.“ Pak se jen rozloučil a zmizel v davu. A tak se Chlapec vydal k Paláci Rady, kde se měl setkat s Purpulem, který mezitím šel za Kronikářem.

Purpulo už na svého společníka čekal a netvářil se vůbec, ale vůbec spokojeně. „ Jak jsem si myslel, Kronikář nám řekne cokoliv, ale musíme pro něj nejdříve splnit důležitý úkol. Kdo ví, kdy konečně ochutnám tu mňamku, o které jsi mi vyprávěl! Teď musíme na Cukrátkový ostrov, kde se stala nějaká tragédie a potřebují zkušené cestovatele, aby ji vyřešili.“

 O tom, jak se jim dařilo na Cukrátkovém ostrově, si ale povíme někdy jindy, protože to bylo opravdu velké a zábavné dobrodružství. Jak už to tak ale bývá, naši dva hrdinové uspěli, a tak se po návratu ke Kronikáři dozvěděli, kudy tudy vede cesta na Houbový ostrov, ve kterém rostou úplně všechny houby nejen Fantazie, ale i ostatních světů ve Vesmíru i daleko za ním. A proto není divu, že je Houbový ostrov i sídlem Velkého svazu houbařů. Nemusíme asi zdůrazňovat, že Purpulo i Chlapec samým nadšením nemohli dospat dalšího dne, kdy je čekala cesta přes sedmero studní, sedmero vzducholodí a sedmero hvězd, za kterými teprve bájný Houbový ostrov leží.

Když je poslední studna vyplivla na očekávaném místě, hned poznali, že se zase, ostatně jako vždy, něco pokazilo. Místo hub všech velikostí, barev, chutí i vůní uviděli prázdnou vyschlou krajinu. Občas prošli kolem uschlého čehosi, co kdysi mohlo být houbou velikosti průměrné hory, ale než narazili do města Mykozel nad Hřibinou, neviděli jedinou houbu, ze které by se jim sbíhaly sliny. Lidé ve městě vypadali stejně uschle, jako okolní krajina. Deštník s hochem chodili celé hodiny, než narazili na někoho, kdo by byl ochotný jim povědět, co se na Houbovém ostrově přihodilo.

 Hodný vyhublý stařeček jim pověděl, že je to už několik měsíců, kdy na Houbovém ostrově, jednom z nejmokřejších v celé Fantazii, nespadla z nebe ani kapka. Navíc zmizela i oblaka, takže sluníčko sice příjemně hřálo, ale během pár dnů vysušilo celý ostrov. „ Takže vám zmizely mraky?“ Ujišťoval se Purpulo. Odpovědí mu bylo smutné pokývání hlavou. Na to se náš deštník jen usmál a rozběhl se k teleportační studni. Stihnul jen křiknout na Chlapec, že se brzy vrátí a že si spolu určitě skvěle zahoubaří.

A kam Purpulo vlastně šel? Hádejte, děti. Kde je mraků víc, než je zdrávo? Dokonce tolik, že tam nikdy nesvítí slunce? Ano, na Plajdě, odkud Purpulo i všechny ostatní deštníky paraplata pocházejí. Co ale asi nevíte, je to, že ani samotné mráčky už nebaví celé dny pršet jen na ostrov plný mrzutých a hádajících se deštníků. I ten mrak se občas rád podívá na plody své práce, jako je úrodná půda, nebo třeba houba, která za úplňku vyraší ze země, ať už je hnědá, červená, nebo zelená. A tak Purpulo běžel, skákal do studní, než nestanul na úpatí Nekonečné hory, která není zas tak nekonečná, protože náš hrdina ji zdolal za několik hodin. Její vrcholek byl však ukrytý v mracích, se kterými Purpulo uzavřel oboustranně výhodnou dohodu. Od té doby si tak mraky z Plajdy a jejího okolí občas odskočily na Houbový ostrov, na kterém tak už nikdy nebylo sucho a houbám se moc a moc dařilo. I deštníky na Plajdě, po tom co spatřili slunce, občas ubrali ze své mrzutosti.

A Purpulo s Chlapcem? Ti strávili spoustu krásných dnů hledání hub a vařením mňamek, kterým není v celé Fantazii rovno.