Jak šli čtyři bratři do světa

Byli jednou čtyři bratři a ti se jmenovali Honza, Jura, Joza a Michl. Honza byl bystrozraký, Jura měl plíce tak silné, že když fouknul, spadla stodola, Joza byl v běhu rychlý jako vítr a Michl byl tak silný, že i ten nejmohutnější dub vytrhnul ze země jako stéblo trávy. A tihle čtyři se jednoho dne vydali do světa, až dorazili do hlubokého černého lesa.

Tu jim šel v ústrety lesník, bylo to v okamžiku, kdy si Honza přiložil k líci pušku a vypadalo to, že chce střílet Pánubohu do oken. „Na co míříš?“ ptal se lesník. „Na co mířím?“ řekl Honza: „Sto hodin cesty odtud sedí na špici kostelní věže špaček, toho sestřelím.“ Zmáčknul spoušť, díval se za kulkou a za nějakou chvíli řekl: „Tak a teď leží dole.“ Ale lesník nevěřícně zatřásl hlavou a řekl: „Ty si střílíš ze mne! Na takovou dálku se přece netrefí žádný člověk!“ Tak Honza zavolal na Jozu: „Přines mi toho špačka, co leží sto hodin odtud pod kostelní věží!“ Joza vyrazil ihned na cestu a za dvě hodiny byl i s mrtvým špačkem zpět. Přinesl ho ale ve dvou kusech, neboť Honza ho trefil tak dobře, že hlava spadla napravo a tělo nalevo od kostelní věže. Lesník kroutil nevěřícně hlavou, šel dál a za nějakou chvíli narazil na Juru. Chasník stál u sedmi větrných mlýnů, koukal vzhůru do nebe a před ústy držel dlouhou rouru. „Kamaráde, co to tu vyvádíš?“ ptal se lesník. „Já? Foukám na ty větrné mlýny, jinak by stály, protože dnes nefouká vítr.“ odvětil Jura a užaslý lesník šel dál, aby za chvíli potkal Michla, který dělal zrovna uzel na provaze silném jak ruka. Provaz měl omotaný kolem tří jiter bukového lesa. Lesník to nějakou chvíli z dálky pozoroval a myslil si: „Řekne mi někdo, co má ten chlap v úmyslu?“ Nakonec šel blíž a ptal se: „Co máš za lubem s tím provazem, který si omotal kolem lesa?“ „Coby,“ řekl Michl: „chci si domů přinést otýpku dříví, abych si mohl v zimě trošku zatopit, však má být pěkný mráz.“ Jen to dořekl, trhl a v celém lese to zapraštělo, pak si to naložil na záda a nesl pryč. Lesník tu stál s otevřenou hubou a nedovážil se Michlovi říct křivé slovo a šel raději domů.

Bratři šli dál svou cestou, až dorazili do hlavního města, kde měli na královském zámku zrovna velké starosti, neboť král byl těžce nemocný a jeho lékař mu oznámil, že musí zemřít, pokud mu někdo neopatří ve lhůtě sedmi hodin bylinu života, která ovšem roste na té nejvyšší hoře až na hranicích jeho říše. Tak nechali ihned ve všech městech a vsích vyvolávat: „Kdo králi v sedmi hodinách přinese bylinu života, ten dostane za odměnu pytel zlata, který bude tak těžký, jak sám unese.“ „To by bylo něco pro nás!“ řekli si bratři, a tak se Joza ohlásil na zámku u krále. „Chci to mít ale písemně, pane králi, že dostanu pytel peněz, pokud vám obstarám tu léčivou bylinu.“ řekl a král mu odměnu pojistil podpisem i pečetí. Když měl smlouvu v kapse, vyběhl Joza ven a upaloval, jak jen to šlo; už za dvě hodiny byl na té hoře, kde utrhnul bylinu života a vydal se na cestu domů. Ale jak tak běžel, pomyslel si, že má ještě tolik času, mohl by si trochu odpočinout, a tak se položil pod jeden dub a usnul. Mezitím čas utíkal a utíkal a bratři čekali a čekali. Nakonec se Honza kouknul a viděl, jak bratr tvrdě spí pod dubem. Rychle sundal pušku, zalícil a prostřelil bratrovi kulí šos kabátu, což Jozu probudilo, a když se podíval na hodiny, zahromoval. Byl nejvyšší čas! Vyskočil a běžel cestou necestou, přes hory a doly a na zámek přiběhl právě včas, aby lékař připravil z bylinek medicínu a dal ji vypít králi. Za pár hodin bylo jeho veličenstvo opět zdravé a bylo radostí bez sebe a Jozovi nechalo vzkázat, aby druhý den přišel na zámek a vyzvedl si svoji odměnu.

Když pánbů naděloval rozum, šel si Joza dvakrát, a tak si dal ušít tak velký pytel, že na něj krejčí spotřebovali sto loktů cvilinku. S pytlem šel za silným Michlem a řekl mu: „Bratře, musíš se mnou jako můj sluha, který ten pytel ponese, protože k tomu jsi ta správná osoba! Král mi slíbil tolik peněz, kolik jeden usnese na zádech.“ „Tak to uděláme, bratříčku!“ řekl Michl a šel. Když přišli ke králi, zavedl je do pokladnice a řekl: „Tady si vezměte, co jeden unese!“ „Nabírej, Michle!“ řekl Joza. Michl bral jednu tunu zlata za druhou, jakoby to byly míče na hraní, a házel je do obrovského pytle. Za chvíli byla pokladnice prázdná, ale pytel nebyl zdaleka plný, a tak šli do druhé pokladnice, aby vše, co tam našli, také nastrkali do pytle. Když museli jít i do třetí pokladnice, dělal král kyselé obličeje a vydal tajný rozkaz, aby se před zámkem shromáždily čtyři regimenty vojáků, kteří zabrání těm chasníkům odejít. Ale sebrat tolik zbrojného lidu, to není jen tak. Trvalo to celé dvě hodiny a mezitím měl Michl pytel už na zádech a odcházel pryč. Ale pytel byl tak vysoký a široký, že s ním nemohl beze škody projít zámeckými dveřmi a musel použít trochu síly, takže jak škubnul, vytrhnul celé zámecké dveře i se sloupořadím a všechno to zůstalo viset nahoře na pytli. Michl nic nezpozoroval a šel klidně dál, dokud nedošel k železné zámecké bráně na nádvoří, která byla opět příliš úzká. Musel opět trochu škubnout a tím zvedl celou bránu z pantů a nesl ji i se dveřmi a sloupořadím a vším tím královským pokladem na zádech pryč.

Když s tím nákladem přivandroval až k rybníku, řekl si: „Tady si čtvrthodinku odpočinu a počkám, dokud nepřijdou bratři, však mne ten pytlík už trochu tlačí na zádech.“ Jak se ale podivil, když pytel sundal ze zad a viděl, co všechno na něm visí. Zrovna přicházeli bratři a museli se tomu opravdu od srdce zasmát. Jak se tak popadali za břicha, země se rozezněla dusotem koňských kopyt a z lesa se na ně přiřítily čtyři regimenty vojáků, aby jim královský poklad vzaly. To byla práce pro Juru. Do široka se rozkročil a mocně zadul. Inu, všechno to odfouknul do rybníka, chlapy i koně, a co neuteklo, to se bídně utopilo.

Potom táhli bratři spokojeně domů, kde si rozdělili zlato a pak žili jako boháči šťastně a spokojeně až do konce svých dnů