Jak spadl ševci baráček na hlavu

Měl jeden švec maličký, chatrný baráček a ten mu spadl na hlavu. „Co teď?“ naříkal švec. Ale že si našetřil nějaký ten zlatník, pozval si tesaře, aby mu postavil nový baráček.
Tesař stavěl a stavěl, ale střechu už neudělal, protože ševcovy zlatníky na střechu nestačily. Tak místo střechy přitloukl tesař jenom rákosové rohože.
„Ten švec se nějak zmohl, že si staví nový dům,“ řekl si jeden zloděj a rozhodl se, že ševce vykrade.
V noci vylezl na střechu, udělal krok, šlápl na rohož a propadl dolů rovnou na spícího ševce. Jen taktak že utekl oknem. Druhý den šel zloděj k šáhovi a žaloval:
„Mocný šáhu! Dneska v noci jsem šel vykrást jednoho ševce. Vylezl jsem na střechu, ale on má místo střechy rohože a já spadl dolů. Div jsem se nezabil.“
Šáh dal zavolat ševce a ptal se ho:
„Je to pravda, že tenhle zloděj propadl včera v noci skrz Tvou střechu, protože máš místo střechy jenom rohože?“
„Je to pravda,“ řekl švec.
„Přiznal se!“ zvolal šáh a pak přikázal svému katovi:
„Oběs ho!“
„Mocný šáhu!“ zvolal švec. „Proč chceš trestat mne, když za nic nemohu? Potrestej tesaře, že mi dal místo střechy mizerné rohože.“
Zavolal šáh tesaře, ale i ten se vymlouval:
„Mocný šáhu! Potrestej košíkáře, protože jeho rohože jsou řídké a nic neunesou.“
Zavolal tedy šáh košíkáře, ale ani on se necítil vinen.
„Mocný šáhu! Potrestej holubáře! Jeho holubi mi létají nad hlavou a já se nemohu soustředit na práci. Proto dělám mizerné rohože.“
Zavolal šáh holubáře, ale ani on se nedal.
„Mocný šáhu! Holubi, to je moje jediná radost. Co je ale na tom špatného? Proč mě chceš potrestat? Jaký bude mít lid z toho užitek? Raději dej oběsit zloděje. Lid si oddychne a nebude se musit strachovat, že ho zloděj okrade.“
Šáh jenom pokýval hlavou a řekl:
„Máš pravdu. Kate, oběs zloděje!“
Přivedli tedy zloděje k šibenici, ale běda! Zloděj byl příliš vysoký, vyšší než šibenice. Vůbec nešel oběsit.
Běžel kat k šáhovi, co má dělat.
„Dej mi pokoj s takovými hloupostmi!“ zlobil se šáh. „Oběs tedy někoho menšího!“
Vyšel kat z paláce a uviděl malého mužíka, jak nese na zádech pytel mouky.
„Ten se bude dobře věšet!“ zaradoval se kat a dal mlynářského zatknout.
Ale mlynářský se ošíval:
„Pročpak mě chcete věšet? Nic jsem neudělal. Šáh mě vůbec nesoudil.“
„Šáh odsoudil zloděje,“ vysvětloval kat. „Jenže zloděj je příliš vysoký, vyšší, než máme šibenici. Nijak nejde oběsit. Ale Ty jsi malý, Ty se budeš dobře věšet.“
„A proč nevykopete pod šibenicí díru? Zloděj se pak nebude moci opírat o zem a Vy ho snadno oběsíte.“
„To máš pravdu,“ řekl kat, pustil mlynářského a znova šel věšet zloděje.
Když vykopali pod šibenicí díru, přišel se na popravu podívat sám šáh. A tu začal zloděj hrozně křičet:
„Honem! Rychle dělejte! Honem. Rychle věšte!“
„Co tak najednou pospícháš?“ divil se šáh.
„Ale právě umřel v nebi nebeský šáh. A na jeho místo nastoupí ten, kdo hned po něm první umře na zemi. Chci to proto stihnout.“
Šáh vyskočil, odstrčil zloděje a zvolal:
„Pusťte zloděje a oběste mě! Ať se stanu šáhem na nebi já.“
Kat tedy pustil zloděje a pověsil šáha.
A tak byl mocný šáh popraven jenom proto, že jednomu ševci spadl baráček na hlavu.