Jak stařeček měnil, až dostal všecko zpátky

Byla jednou jedna stařenka. Měla malou chaloupku a žila v ní se svým stařečkem. Byl to ten stařeček, co našel hroudu zlata a měnil a měnil, až vyměnil.

„Poslouchej, starouši,“ řekla mu. „Ty jsi odešel z domova s kusem zlata a vrátil ses domů s prázdnýma rukama. Takhle by to dál nešlo, to bychom brzy přišli na mizinu, kruciturcihergotfagot! Abys věděl, dnes to uděláš obráceně. Odejdeš s jehlou a vrátíš se s kusem zlata, velkým jako koňská hlava nebo aspoň jako pěst.“

„To se nemůže podařit,“ zakroutil hlavou stařeček. „Já bych radši zůstal doma, luštil bych křížovky a poslouchal televizi.“

„Žádný takový, dědku líná,“ zavrčela stařenka. „Hroudu zlata jsi prošustroval, tak ji koukej dostat zpátky! To budeš čubrnět, jak lehce se nám to podaří. Já totiž půjdu s tebou, abys místo poctivého handlování nevysedával někde v putyce. A nepůjdeme, nýbrž pojedeme, podnikat v našem věku takovou dlouhou pěší túru, to by byl hazard se zdravím. Nasedat, jedeme!“

Nastartovali svůj traktor Zetor, který už dávno patřil do muzea, zapřáhli za něj vůz dvoukolák, nasedli a vyjeli cestou necestou k městu. Měli štěstí – zrovna proti nim kráčel kupec a hnal před sebou pěknou husu.

„Buď zdráv, kupče,“ pozdravil ho stařeček. „Máš tuze pěknou husu, když mi ji přenecháš, dám ti za ni jehlu.“

„Jehlu za husu?“ zeptal se kupec, jako by nevěřil svým uším. V tu chvíli stařenka vytáhla z kapsáře dvě bambitky a natáhla kohoutky, až to cvaklo.

„Báječný obchod,“ zadrmolil kupec, dal stařečkovi husu, na jehlu ani nečekal a byl pryč. Stařeček naložil husu do vozu, stařenka ho pochválila, jak dobře vyměnil, a jeli dál.

Měli štěstí – potkali husopasku, která spolu s hejnem hus hnala vykrmeného čuníka.

„Buď zdráva, husopasko,“ pozdravil ji stařeček. „Máš tuze pěkného čuníka, když mi ho přenecháš, dám ti za něj husu…“

„Žádnou husu, ale jehlu!“ opravila ho stařenka a vytasila své bambitky.

„To je vážně skvělý obchod,“ pípla husopaska, dala stařečkovi čuníka, na jehlu ani nečekala a byla pryč. Stařeček naložil čuníka na vůz, stařenka ho pochválila, jak dobře vyměnil, a jeli dál.

Štěstí je provázelo celou cestu. Od pasáka dostali berana, od ovčáka vola, od skotáka koně, a nestálo je to dokonce ani tu jehlu. Nakonec potkali sedláka, který hnal stádo koní.

„Buď zdráv, sedláku,“ pozdravil ho stařeček. „Máš tuze pěknou hroudu zlata, když mi ji přenecháš, dám ti za ni jehlu…“

„Cože? Kde bych vzal hroudu zlata?“ tvářil se sedlák jako jelimánek. Byl to starý lišák a chamtivec, bez výčitek by přísahal, že žádnou hroudu zlata nikdy neviděl. Ale na stařenku si nepřišel. Potěžkala bambitky a řekla:

„Obrať kapsy, desperáte! Nebo vyjde rána a já za nic neručím!“

Sedlák vytřepal z válenky hroudu zlata velkou jako pěst a zkroušeně ji podal stařečkovi.

„Znamenitý obchod,“ procedil mezi zuby a ztratil se jako liška v lese. Stařenka stařečka pochválila, jak dobře vyměnil, obrátili traktor a jeli domů. Za nimi se zčásti vezlo a zčásti cupitalo stádečko zvířat a byl na ně opravdu radostný pohled.

„Kdepak by mě napadlo, že mám doma takové kurážné děvče,“ řekl stařeček s uznáním. „Akorát vůbec netuším, kde jsi přišla k těm bambitkám?“

„Bambitky mně odkázal můj nejmilejší strýček, loupežník Babinský,“ zarděla se stařenka.

„Dobře udělal,“ pokýval hlavou stařeček. „S poctivostí nejdál dojdeš, ale je dobré mít přitom v každé ruce bambitku!“

Autor:Jiří Žáček