Jak ubohý pasáček sešel ze světa

Byl jednou jeden ubohý pasáček, kterému zemřeli otec i matka, a tak ho vrchnost poručila do domu jednoho boháče, aby ho živil a vychoval. Pěstouni měli ale zlá a ukrutná srdce; při všem tom svém bohatství byli neuvěřitelně lakomí a k tomu nepřívětiví, hněvali se pro každé sousto ztvrdlého chleba, které strčil do úst. Hošík se mohl činit, jak chtěl, ale stejně dostával více ran než jídla.
Jednoho dne měl k hlídání kvočnu s kuřaty; ta mu ale skrze živý plot ze dvora utekla, z nebes se v mžiku snesl jestřáb, slepici popadnul a odnesl pryč. Chlapec volal z plných plic:
„Zloděj, zloděj!“ Ale co to pomohlo? Jestřáb mu lup zpět nepřinesl. Hospodář uslyšel hochův křik, vyběhl ven, a když zjistil, že kvočna je pryč, popadnul ho takový vztek, že ubohého pasáčka vypráskal tak, že se pár dní nemohl ani hnout. A uložil mu, aby hlídal kuřata místo kvočny; a k tomu musel vykonávat všechnu obvyklou práci. Tak si vymyslel chytrou věc; když kuřata uváže na jednu šňůru, jestřáb mu žádné nesebere. Ale bylo to chytré pramálo. Za pár dnů totiž, když od všeho toho pobíhání a hladovění na chvíli usnul, přiletěl jestřáb, popadnul jedno kuře a bral se s ním pryč; protože ty druhé za ním pevně visely, tak je zloděj odnesl všechna, sednul si na strom a tam je spokojeně spolykal jedno po druhém.
Sedlák zrovna přišel domů, a když to neštěstí viděl, vzal ho amok a zbil hocha tak nemilosrdně, že musel zůstat několik dní v posteli. Když stál opět na nohách, řekl mu sedlák:
„Jsi příliš hloupý, k hlídání máš málo fištrónu, budeš dělat poslíčka.“ A poslal ho k soudci, kterému měl přinést koš hroznů a dal mu k tomu ještě dopis.
Cestou soužil ubohého chlapce hlad a žízeň tak ukrutně, že dva trsy hroznů snědl. Přinesl soudci koš, a když si tento přečetl dopis a trsy přepočítal, řekl:
„Chybí dva kusy.“ Chlapec poctivě přiznal, že ho trápil hlad a žízeň, že ty chybějící snědl. Soudce napsal sedlákovi dopis, ve kterém si objednal další hrozny. Také tyto mu musel chlapec přinést i s dopisem. Ale opět ho trápil hlad a žízeň, nedokázal si nijak pomoci a opět dva trsy snědl. Ale předtím z koše vytáhnul dopis, schoval ho pod kámen a ještě si na něj sedl, aby nebyl dopis vidět a nemohl ho prozradit. Ale soudce ho opět káral kvůli chybějícím hroznům.
„Ach,“ řekl chlapec, „jak jste to poznal? Z dopisu to vědět nemůžete, neboť ten jsem schoval pod kámen.“
Soudce se musel takovému nápadu smát a poslal hospodáři dopis, ve kterém ho nabádal, aby se o chlapce lépe staral, dopřál mu jídla i pití, a také by ho měl vyučit tomu, co je a co není špatné.
„No já Tě vyučím!“ řekl ten kruťas, „chceš-li víc jíst, musíš víc pracovat a uděláš-li něco špatně, výprask Tě nemine!.“
Následujícího dne ho postavil k těžké práci. Měl nakrájet pár balíků slámy pro koně. A při tom mu vyhrožoval:
„Za pět hodin se vrátím a pokud tu slámu nebudeš mít na řezanku, tak Tě budu bít tak dlouho, až se víc nepohneš.“ Pak šel se ženou, pacholkem a děvečkou na jarmark a chlapci nechali než kousek chleba k obědu. Ten se postavil k řezačce a dal se ze všech sil do práce. Brzy mu bylo horko, sundal si kazajku a hodil ji na slámu. Ve strachu, že to nestihne, řezal a řezal bez oddechu a při tom spěchu rozřezal se slámou i svoji kazajku. Na tohle neštěstí přišel příliš pozdě, nedalo se s tím už nic dělat.
„Ach,“ naříkal, „teď je se mnou amen. Ne nadarmo mi hospodář vyhrožoval, přijde zpět a uvidí, co jsem udělal a zabije mě. Raději to udělám sám.“ Chlapec jednou slyšel selku, jak říká:
„Pod postelí mám hrnec s jedem.“ (Ale to ona říkala jen tak, aby se zvědavci drželi dál, neboť v tom hrnci byl med). Chlapec vlezl pod postel, vytáhnul hrnec a celý ho vyjedl.
„Já nevím,“ řekl si, „lidé říkají, že smrt je hořká, ale mě chutná sladce. Žádný div, že si selka tak často smrt dopřává.“ Posadil se na stoličku a hotovil se k umírání. Čekal a čekal, ale místo aby k smrti zeslábnul, byl po tom vydatném jídle plný síly.
„To nemohl být žádný jed,“ mudroval, „ale hospodář jednou říkal, že má v šatní skříni flaštičku s jedem na mouchy, to by mohlo fungovat.“ Ale ani to nebyl žádný jed na mouchy, nýbrž těžké maďarské víno. Chlapec láhev vytáhnul a vypil ji.
„Tato smrt chutná taky sladce,“ podivil se, ale víno mu za malou chvíli začalo stoupat do hlavy a omámilo ho a on si myslel, že se blíží jeho konec.
„Cítím, že umírám.“ řekl si, „půjdu ven na hřbitov, abych si našel nějaký hrob.“
Vyklopýtal ven a ubíral se na hřbitov, kde si lehnul si do čerstvě vykopaného hrobu a pak pomalu ztrácel vědomí. V nedalekém hostinci, právě slavili svatbu, tak slyšel hudbu a myslel si, že je pomalu v ráji; pak ho konečně všechny myšlenky opustily. A už se neprobudil, teplo maďarského vína a chlad noční rosy mu vzaly život, a tak zůstal v hrobě, který si sám vybral.
Když se sedlák dozvěděl o chlapcově smrti, velmi se polekal, neboť se bál, že bude hnán před soud k odpovědnosti. Strach, který mu sednul k srdci, byl tak velký, že se bez dechu skácel k zemi. Žena stála zrovna u plotny u pánve s omastkem, všeho nechala a přiskočila mu k pomoci. Ale plamen olíznul omastek, od toho se vzňal velký oheň, který zachvátil celý dům a za pár hodin leželo vše v popelu. Ty roky, které jim ještě zbývaly do konce života, ti zlí lidé pak přečkali jen díky žebrotě.