Jak umřela spravedlnost

V jednom královští žil bohatý, přebohatý kníže. Patřilo mu tolik země, že ji objížděl tři dny kočárem a ještě neviděl konec. A přece chtěl víc a víc. Kupoval nové a nové statky, lesy a pole a myslel si, že za peníze dostane všecko na světě. 
Jednou přijel k velikému krásnému selskému stavení. Poručil zastavit, vystoupil a prohlížel si statek. Sedlák stál před vraty a díval se zas na knížete. 
„Poslouchej, sedláku, prodej mi svůj statek, dobře Ti zaplatím,“ povídal kníže. 
„Nezlobte se, pane kníže, ale já statek neprodám. Můj táta se tu narodil a umřel i já se tu narodil a chci tady umřít,“ odpověděl sedlák. 
„Dám Ti den na rozmyšlenou,“ řekl kníže, posadil se do kočáru a odjel. 
Druhého dne zahrčel kočár před stavením znovu. 
„Hej, sedláku, jak ses rozmyslel?“ 
„Nezlobte se, pane kníže, statek neprodám.“ 
„Rozmýšlej dobře. Dám Ti ještě jeden den.“ 
Třetího dne kníže ani z kočáru nevystoupil a jenom zavolal: 
„Naposledy se Tě, sedláku, ptám: prodáš mi statek?“ 
„Vaše Milosti, neprodám,“ odpovídal sedlák. 
„Prodáš nebo neprodáš, stejně statek dostanu,“ rozhněval se kníže a odjel do města k soudci. 
„Pane soudce, za městem žije sedlák, má velký statek a nechce mi jej prodat. Tady máte pytlík peněz, předvolejte sedláka, budu se s ním soudit.“
Soudce měl raději peníze než spravedlnost. Uklonil se knížeti a řekl: 
„Pane kníže, nemějte starosti. Však já už na sedláka najdu kličku. Budeme ho soudit a odsoudíme ho.“ 
Kníže dal soudci ještě jeden pytlík peněz a soudce se ukláněl a ukláněl. 
Než se sedlák nadál, dostal psaní od soudu. Klikyháky sem, klikyháky tam, čert ví, co páni chtějí. Sedlo na koně, sedlák do sedla a jede do města. 
„Pozdrav Bůh, pane soudce, proč mě voláte?“ 
„Zaplať, sedláku, panu knížeti tisíc tolarů. Proto jsme Tě volali.“ 
„Nejsem panu knížeti nic dlužen.“ 
„Zaplať, sedláku, nebo přijdeš o statek.“ 
„Tisíc tolarů nemám a nemohu je dát.“ 
Soudce na to ani tak, ani tak a napsal rozsudek. Sedlákův statek dostal kníže a sedlákovi zbyly jen tři tolary, které měl s sebou. 
„Na světě už není spravedlnost!“ zahrozil sedlák na soudce. 
Soudce se usmíval, knížecí zlato ho hřálo v kapse. 
„Ba, ba, spravedlnost dávno umřela, ta Ti nepomůže.“ 
Když umřela, tak je nebožka, povídal sedlák a šel ke kostelníkovi, s kterým se dobře znal. 
„Toníčku,“ povídá kostelníkovi, „tu máš tři tolary. Je to zrovna tolik, kolik se platí za vyzvánění velkým zvonem. Jdi a vyzváněj za nebožku.“ 
„Kdopak umřel?“ ptal se kostelník. 
„Ale jedna dobrá známá.“ 
„A na co umřela?“ 
„Zadusila se zlatem, Toníčku.“ 
Kostelník šel vyzvánět velkým zvonem a zvonil tak pilně a silně, až se lidé na ulicích zastavovali a hádali, jakému boháčovi asi vyzvánějí. I král slyšel vyzvánět a bylo mu divné, komu tak pilně a silně zvoní. Přikázal sluhovi: 
„Běž, podívej se, komu zvoní hrana.“ 
Sluha běžel do kostela, kostelník právě vycházel. 
„Kostelníku, komu jsi zvonil?“ 
„Jedné dobré známé.“ 
„Na co umřela?“ 
„Zadusila se zlatem.“ 
„Jak se jmenovala?“ 
„Nevím. Sedlák zaplatil vyzvánění, snad zná nebožku jménem. Pojď se mnou, zeptáme se ho.“ 
Sedlák seděl na lavici před kostelem. Sluha hned spustil: 
„Sedláku, komu jsi dal zvonit?“ 
„Jedné dobré známé.“ 
„Jak se jmenovala?“ 
„Spravedlnost,“ řekl sedlák. 
Sluha se rychle vrátil se zprávou na zámek. 
„Spravedlnost umřela?“ divil se král, „spravedlnost nesmí nikdy umřít. Hned mi sem sedláka přiveďte.“ 
Za chvíli stál sedlák před králem. 
„Sedláku, jak víš, že umřela spravedlnost?“ 
„Byl jsem při tom, pane králi.“ 
„A načpak umřela?“ 
„Zadusila se zlatem.“ 
„A kdopak ji tak hostil?“ 
„Pan kníže si ji pozval na hostinu. Pohostil i pana soudce, ale ten zlato spolkl. Jenom spravedlnost se zadusila.“ 
Král rozkázal poslat pro knížete i soudce. Oba přísně vyslechl a potom je dal zavřít do žaláře. Každému, co mu patří. 
Spravedlnost se vrátila mezi lid. Tam je její místo a tak je to také v pořádku.

Zdroj:www.abatar.cz