Jak v jednom zámku strašilo

Kdysi dávno chodil vandrem jeden tovaryš, chudý jak kostelní myš, a tomu v kapse zvonily poslední tři krejcary. Zatímco si tak vykračoval a užíval si tu vzácnou chvilku, kdy mu ti tři mědění ptáčkové cinkali do taktu a on si k tomu pískal písničku, pomyslel si:
„Co já si s Vámi počnu, holoubkové? Vyskakovat si s Vámi příliš nemohu, tak si za Vás koupím v další vesnici paklíček tabáku, to bude nejlepší, páč kouřením jeden zažene na dlouhou chvíli i hlad.“
V dálce už viděl mezi ovocnými stromy zářit první červené střechy, když tu potkal jiného tovaryše, který ho prosil o malou almužnu.
„Máš štěstí, kamaráde!“ řekl a dal mu jeden ze svých krejcarů.
Za malou chvíli přišel další chudák a řekl si taky o nějaký ten drobný.
„Ty máš ještě víc štěstí než ten první, bratře.“ řekl a vtisknul mu do dlaně druhý ze svých krejcarů.
Netrvalo to ale dlouho a potkal třetího ubožáka, který o také prosil o měďák. Tovaryš vytáhnul z kapsy svůj poslední krejcar, nechal ho zářit na otevřené dlani a řekl:
„Poslyš, bratře, Ty musíš být opravdové nedělňátko! Podívej se, to je všechno, co ještě mám. Ale vezmi to čert, tady to máš!“ Ale tento třetí žebrák nebyl nikdo jiný než sám Pánbů, a tak dobrosrdečnému tovaryši řekl:
„Jako poděkování za Tvoji štědrost Ti splním tři přání, řekni, co si přeješ, ale dobře si to promysli.“ Tu se tovaryš na chvíli zamyslel a řekl:
„ 1) Tak za prvé si přeji, aby mi nikdy nedošel tabák a hned se sám od sebe rozhořel, sotva vezmu fajfku do huby.
  2)  Za druhé si přeji, aby všechno, čemu řeknu „hybaj do torny!“ skončilo v mé torně.
  3) A moje třetí přání je, abych se dožil vysokého věku ve zdraví a pokoji.“
„To vše Ti splním.“ řekl Pánbů, rozloučil se a šel dál.
Tovaryš zatím vytáhl z kapsy svoji prázdnou fajfku, strčil ji do huby a potáhnul. I tu máš čerte kropenku! Zahořela a zabánila, že to byla radost a slast, a od toho času mohl kouřit, kdy chtěl a jak dlouho chtěl; a tabák mu nikdy nedošel. Večer přišel do města, našel si dobrý hostinec a jedl a pil, co mu chutnalo. U vedlejšího stolu seděli bohatí kupci, a když platili svoje účty a tovaryš viděl jejich zářivé dukátky, pomyslel:
„Měl bych si vyzkoušet svoji tornu!“ a potichu pro sebe řekl:
„Hybaj do torny, žluťáskové!“ Jen to dořekl, ucítil, že torna je pořádně těžká. „Nu, teď je už hej, teď jsi zámožný muž.“ pomyslel si a vesele si písknul. Ti kupci vůbec ni nezpozorovali, a tak si tímto způsobem tovaryš opatřil peníze vždy, když mu došly, a vandroval s bánící fajfkou v hubě spokojeně světem.
Jednoho dne, kdy se pochodováním řádně unavil, přišel pozdě večer do malé vísky, kde chtěl přespat v tom jediném hostinci. Ale všechny pokoje byly už plné.
„Jsem k smrti unavený, buďte tak dobrý, pane hostinský, a uložte mne tu na noc, já Vám dobře zaplatím.“ prosil. Ale hostinský řekl:
„To nemohu, v celém domě nemám ani místečko, kam bych Vás uložil. Měl bych sice místo k přespání, nahoře ve starém zámku, který jsem koupil od hraběte, ale tam přenocovat nemůžete.“
„Pročpak ne?“ ptal se tovaryš.
„Protože žádný, který tam večer vešel, odtamtud ráno nevyšel.“ Ale tovaryš se jen usmál a řekl:
„Jen mne tam pusťte, mně se nic nestane.“
„Když myslíte, já Vás nedržím a přeji Vám v noci hodně štěstí.“ řekl hostinský a dal mu klíč od zámku.
Tovaryš se vydal nahoru na zámek, beze strachu vstoupil, vyhledal si tam tu nejlepší komnatu, zavřel dveře, položil se do postele a usnul. Najednou, hodiny zrovna odbíjely půlnoc, se probudil, protože někdo bušil na zavřené dveře.
„Kdo je to?“ zeptal se, ale nikdo neodvětil, jen se dál ozývalo to bušení.
Po chvíli se dveře rozletěly a dovnitř vrazilo strašlivé strašidlo s vyceněnými zuby a vrhlo se rovnou na něj, že ho roztrhá. Ale tovaryš se ani vteřinu nerozmýšlel a zvolal:
„Hybaj do torny, ty mameluku!“ než by jeden okem mrknul sedělo strašidlo tiché jako myška v torně a nemohlo ven. Tovaryš si zase lehnul a spal klidně až do bílého rána. Sotva vstal a obléknul se, vzal sukovici, vyšel na dvůr a tam do torny mlátil tak dlouho, až se uvnitř už více nic nepohnulo.
„Pro mne za mne, můžeš být jaké chceš, ale tentokrát máš už určitě dost.“ řekl a hodil tornu i se strašidlem doprostřed zámeckého rybníka.
Od té noci se duch na starém zámku už neobjevil. Vděčný hostinský nechal tovaryše u sebe a ten se u něj měl po celý zbytek života tak dobře, že se mu tak nakonec vyplnilo i to třetí přání.