Jak věšeli Měsíc

Před dávnými časy byla jedna země, ve které byla v noci stále tma a nebe se nad ní rozprostíralo jako černý koberec. V téhle zemi nikdy nevycházel měsíc a nesvítily tam ani hvězdy, protože to tak Pánubohu při stvoření světa stačilo. Jednou odtud vyrazili na vandr čtyři chasníci a ti přišli do jiné země, kterou večer, když slunce zmizelo za horami, zalévala měkkým světlem velká zářící koule, která visela na jednom dubu. Světla bylo tolik, že člověk mohl vidět i rozeznávat věci, i když ne tak mnoho jako za bílého dne. Vandrovníci se údivem zastavili a ptali se jednoho sedláka, který jel kolem s vozem, co je to za světlo. „To je náš měsíc!“ odvětil tento: „Starosta ho koupil za tři zlaté a pověsil na dub. Denně dolévá olej a udržuje ho v čistotě, aby zářil co nejjasněji. Za to od nás dostává týdně jeden zlatý.“

Když sedlák odjel, jeden z chasníků řekl: „Tu by bylo něco! Mít takovou lampu, pověsíme si ji taky na dub! Však ten náš není o nic menší. To by bylo u nás radosti, už bychom neklopýtali ve tmě jako krtkové.“ „Víte co?“ přihodil ten druhý: „Vezmeme vůz a koně a ten měsíc odvezeme. Však oni si mohou koupit jiný!“ „Já umím dobře šplhat,“ přidal se ten třetí: „já ho sundám dolů.“ Ten čtvrtý přivezl vůz s koňmi, ten třetí vylezl na strom, vydloubal do měsíce otvor, tím protáhl provaz a sundal ho dolů. Když zářící koule ležela na voze, zakryli ji šátky, aby nikdo tu loupež nezpozoroval.

Šťastně dorazili domů, kde měsíc pověsili na jeden vysoký dub. Mladí i staří se radovali, když světlo z nové lampy posvítilo na všechna pole a zahrady, do všech světnic a komor. Ze svých skalních slůjí vylézali překvapení trpaslíci, hejkálkové v červených kabátcích samou radosti tancovali na loukách svůj kolový tanec. Tolik bylo v té zemi radosti! Ti čtyři chasníci, co měsíc obstarali, jej pak po celý čas zaopatřovali olejem, čistili knot a za to obdrželi jednou týdně zlaťák.

A běžel čas, jak bývá jeho zvykem, neúprosně a bez ustání.

Chasníci zestárnuli, a když jeden onemocněl a poznal, že má na kahánku, ustanovil, že jedna čtvrtina měsíce, která je jeho majetek, bude pohřbena spolu s ním. Když umřel, vystoupil starosta na dub, kde uříznul jednu čtvrtinu měsíce, aby ji položil do rakve. Světlo měsíce ubylo, ale ještě ne příliš, aby to lidi nějak pocítili. Když však zemřel ten druhý a položili mu do hrobu další část měsíce, světla ubylo již znatelně. Ještě slabší bylo po smrti toho třetího, který si s sebou do hrobu rovněž vzal svůj díl, a když pohřbívali toho čtvrtého, nastala opět černočerná tma. Kdo vyšel večer bez lucerny, zpřelámal si hnáty.

V podzemní říši se to zatím mělo k povyku. Ty čtyři části měsíce se tam totiž zase spojily a mrtví, uvyklí na věčnou tmu, zneklidněli a probouzeli se ze spánku. Podivili se, že opět vidí, měsíční světlo jim totiž stačilo, neboť jejich oči byly už slabé, sluneční světlo by neunesly. Mrtví vstali a veselili se a měli se ke starým životním způsobům. Jednu chvíli tancovali a hráli v karty, pak běželi do hostinců, kde si poroučeli víno, aby se opili, pak zuřili a hašteřili se, ke konci popadli kyje a palice, aby si napráskali. Inu podivné jsou zvyky umrlců!

Ten povyk a hlomoz byl tak strašlivý, že dorazil až nahoru do nebe. Svatý Petr, který hlídá nebeskou bránu, si pomyslil, že se v záhrobí snad sbírají ke vzpouře, a tak nelenil a svolal nebeské vojsko, aby nepřítele, který zaútočí co nevidět, zahnalo zpět. Ale nepřítel se neobjevoval a to lomození neustávalo. Tak se nakonec Svatý Petr sebral a jel se do záhrobí podívat.

Když viděl, co je příčinou toho nadělení, povolal mrtvé k pokoji, poručil jim opět ulehnout do hrobu a ten měsíc jim sebral. Vzal s ho sebou do nebe a tam ho pověsil. A bylo to!