Jak zvířátka přezimovala

Býka omrzelo stát celou zimu v chlívě, a tak opustil dvůr a vydal se do lesa. Potkal berana.
„Kam pospícháš, berane?“ ptal se býk.
„Mrznout v zimě nebaví mě, hledat léto jdu.“
„Tak to pojď se mnou!“
A šli už dva.
Potkali vepříka.
„Kam pospícháš, vepříku?“ zeptali se.
„Mrznout v zimě nebaví mě, hledat léto jdu.“
„Tak to pojď s námi!“
A šli už tři.
Potkali husu.
„Kam pospícháš, huso?“
„Mrznout v zimě nebaví mě, hledat léto jdu.“
„Tak to pojď s námi!“
A šli už čtyři.
Šli a šli a potkali kohouta.
„Kam pospícháš, kohoute?“ vyptával se býk.
„Mrznout v zimě nebaví mě, hledat léto jdu.“
„Tak to můžeš jít s námi.“
A už jich šlo pět.
Šli, šli, ale zimě neutekli, byla pořád větší, mrzlo až praštělo. Všichni už na kost prostydli.
„Kamarádi drazí, co budeme dělat?“ vzdychal býk. „Léto hned tak nenajdeme, umoří nás mrazy.“
Beran povídal:
„Měli bychom si postavit chalupu, nebo opravdu zmrzneme.“
„To je pravda,“ souhlasila zvířátka.
Býk řekl:
„Já budu nosit klády.“
Beran řekl:
„Já budu roubit zdi.“
Vepřík řekl:
„Já budu mísit hlínu a stavět pec.“
Husa řekla:
„Já budu ucpávat mechem škvíry ve stěnách.“
Kohout řekl:
„A já budu pokrývat střechu chvojím.“
Pustili se do práce s takovou chutí, že ani mráz necítili. Pracovali až do setmění a dřevěnička byla hotová.
Zatopili v kamnech a hřáli se. Býk přežvykoval v koutě seno, beran si lehl na lavici, vepřík se uvelebil u kamen, kohout si vyskočil na pec a husa se procházela sem tam po světnici a co chvíli vykoukla okýnkem.
Tak si žili a nic jim nechybělo. A kohoutek, sotva se ohřál, začal hned vyzpěvovat:
„Kykyrykyký!
Máme teplý domek v lese
a v něm léta dočkáme se!“
Běžela kolem liška. Uviděla kouř nad komínem, uslyšela zpívat kohoutka a dostala na něj náramnou chuť. Myslela si, že je v chalupě sám, mrkla dovnitř okýnkem a uviděla ostatní zvířátka. Honem se rozběhla za medvědem a vlkem a povídala jim:
„Přátelé moji znejmilejší, našla jsem pro nás pro všechny báječnou pochoutku. Pro Tebe, medvěde, býka. Pro Tebe, vlku, berana a vepříka. A pro sebe husu a kohouta. Žijí si bezstarostně v teplé dřevěnici na kraji lesa nedaleko odtud.“
„Děkujeme, liško,“ povídali medvěd a. vlk, „nikdy nezapomeneme, jakou službu jsi nám prokázala. Zaveď nás k dřevěnici, všechny v ní sníme a pak se sami nastěhujeme do prázdné chalupy.“ Sebrali se a šli.
Došli před chaloupku, zastavili se u dveří a začali se domlouvat, kdo první půjde dovnitř. Liška povídala:
„Jdi ty, medvěde, Ty jsi z nás nejsilnější.“ Medvěd povídal:
„Ne, ať jde vlk, je z nás nejšikovnější.“ Vlk povídal:
„Tak dobře, já půjdu, ale musíte mi přijít na pomoc, kdybych Vás volal.“ A rozrazil dveře a vešel do chaloupky.
Ale sotva tam vkročil, býk ho nabral na rohy, přitiskl ho ke stěně a pobízel ostatní:
„Hej, kamarádi, přivítejte nezvaného hosta!“
Beran se hned rozběhl a bumsl hlavou vlkovi do boku. Vepřík přiskočil a začal ho kňásat tesáky, až z něho chlupy lítaly. Husa přiletěla, tloukla ho křídly a klovala ho do očí.
A kohout běhal na peci sem a tam a vykřikoval:
„Kykyrý, kykyrý, mám tu čtyři sekyry! Už je beru, už je beru, rozsekám Tě na maděru!“
Vlk se se zvířátky pral a rval, stěží se jim vytrhl, vyletěl jako divý z chalupy a metelil pryč. A medvěd a liška horempádem za ním. Od těch dob se neodvážili k chaloupce ani přiblížit, zdaleka se jí vyhýbali. A tak tam býk, beran, vepřík, husa a kohout dodnes žijí a nic jim nechybí.