Jako slon v porcelánu

„Tak toho tedy rozhodně ne! Kdepak! To vůbec nepřichází v úvahu!“, kroutil hlavou postarší pán s cylindrem na hlavě a divoce rozhazoval rukama. „ Helejte, pane“, přerušil ho pán, s kterým si určitě nebylo radno zahrávat. Vždyť vypadal, jakoby k obědu míval mamuta nebo dva. Byl širší než delší a paži měl tlustou téměř jako kmen urostlého stromu. „ Chtěli jste slona, no tak jsem přivez slona!“, burácel. „ A pro příště si raději pořádně rozmyslete, co vlastně chcete!“. Dveře třískly, motor zaburácel a obrovská dodávka odjížděla pryč kvílející pod mužovou váhou. Na zaprášené cestě zůstal jen pán s cylindrem a slon.

Abychom událost uvedli na pravou míru. Pán s cylindrem si opravdu objednal slona. Byl to totiž majitel cirkusu a právě slon k jeho dokonalosti chyběl. Jenže s dodávkou očividně nebyl spokojen.  Místo slona, který by mu přitáhl diváky a vydělal spousty peněz si do cirkusu vedl jen snůšku problémů. Slon totiž neudržel rovnováhu. Měl jedno ucho větší než to druhé a právě to větší ucho ho táhlo na stranu, takže při chůzi vrávoral, div že neupadl. „Cha cha cha“, smáli se všichni z cirkusu, když spatřili starého cirkusáka a za ním slona, který vypadal, jakoby zrovinka vylezl ze soudku s rumem. „ Ani se neptej“, mávnul rukou cirkusák a svou krásnou dceru akrobatku nechal stát s údivem ve dveřích. „ A moc si na něj nezvykej, stejně půjde odsud!“, křikl na ni skrz otevřené okno. 
Tu noc pil cirkusák jako Dán. Jeho dcera Ema toho řádně využila. Dala mu podepsat lejstro, kde stálo: „ Já cirkusák Alois slibuji své dceři, že slůně u nás zůstane, ať se děje, co se děje!“ A bylo to! Spustilo se ještě mnoho hádek, až se šapitó otřásalo, ale slon tam nakonec zůstal. Zdálo se však, že je magnetem na problémy. Třeba tudle zasedl klaunovi jeho červený nos. To pak musel jet cirkusák do města shánět nový na večerní představení. Dalším pozdvižením bylo, když zavrávoral a strčil do lva, který úlekem málem ukousl svému krotiteli hlavu. Lev si přitom vylámal své ostré zuby a musel k zubaři.  Jednoho výjimečného dne tomu nebylo jinak. Proč byl den výjimečný? No protože Ema slavila své osmnácté narozeniny. Barevné balónky létaly všude kolem a na stolečku byl připraven velký medový dort s osmnácti svíčkami. „ Ten je krásný, obdivoval ho slon. V tu chvíli však zavrávoral a spadl rovnou na včelu, která si to seděla na květině opodál. Děti, ta mu dala takové žihadlo, že na to do smrti nezapomene. Bolestí by se to mohlo rovnat hned deseti injekčním stříkačkám najednou.  Slon bolestí vyskočil a spadl přímo na dort. 
„ Takhle to dál nejde“!, bouchnul cirkusák pěstí do stolu. „ Vždyť on je jako slon v porcelánu! Rozbije, převrátí nebo zasedne cokoliv, co se nachází v jeho blízkosti“, křičel.  O chvíli později přiběhl Vašík, syn krotitelé lvů a křičel, že se včely rojí. A opravdu pod střechou cirkusového stanu se opravdu zabydlely včely. Byly jich tisíce.  Ještě štěstí, že dort už slon zlikvidoval, jinak by na něj včely určitě dostaly chuť. Mohly by tak popíchat Emu, která se líčila kousek opodál. Ta by potom byla celá opuchlá a stěží by nasoukala jindy štíhlou ale po včelích žihadlech opuchlou nožku do svých růžových balerín.  Ale cirkusáka tohle nezajímalo. Neměl žádné slitování. Slona uvázal k dřevěnému sloupu s tím, že zítra ho půjde prodat a že s trochou štěstí dostane alespoň půl groše. 
Té noci se ale spustil požár. Zřejmě z nedopalku cigarety staré věštkyně. Kolikrát ji cirkusák říkal, že ve stanu kouřit nesmí. A bylo to tady! Jak slon ucítil kouř, začal škubat provazem. Netrvalo dlouho a dřevěný sloup spadl a sním i zásobárna na vodu. Požár byl uhašen. Naneštěstí pro slona však se sloupem povolila všechna lana, která držela stany a ty spadly než bys řekl švec! Všichni vyběhli ven. První běžel cirkusák. Ve tváři červený zlostí a skřípot jeho zubů bylo slyšet na míle daleko.  Když vedle sloupu uviděl slona, popadl hůl a chtěl ho praštit. Věštkyně ho však zarazila. „ Počkej příteli, ten slon ti právě teď zachránil celý cirkus“, řekla. „ Zachránil“, zeptal se cirkusák udiveně. „ Však se kolem se sebe rozhlédni „ ty stará bábo“, to tak mizerně vidíš, že si nepostřehla tu spoušť tady?“ burácel.  Jenže věštkyně se nenechala rozrušit jeho nadávkami a pokračovala dál. „ Ano, šapitó spadlo, zítra ho však postavíš znovu. Kdyby však lehlo popelem, těžko bychom měli kde hlavu složit“.
„Ten slon nosí štěstí, já to věděla!“, řekla cirkusákova dcera, která právě doběhla na místo činu oblečená pouze v noční košilce. „ Co to povídáš? Jaké štěstí?“, utrhl se na ni otec. „Od té doby co ho máme je náš cirkus vzhůru nohama“, rozčiloval se. „ Díky slonovi mě nepoštípaly včely!“, zamračila se na něj. „ Jo a já díky němu mám nový nos, přidal se klaun.  Ozvalo se ještě mnoho dalších, kteří si díky slonovi polepšili. I lev se vzhlížel v hladině své misky s vodou. Zrovna včera mu zubař přinesl novou protézu. Zlatou! To bylo panečku, všechny lvice se mohly zbláznit. 
Cirkusák se rozhlédl kolem. „ No dobrá, uznávám, asi máte pravdu. Mě před chvíli zachránil celý cirkus“. Pak se na slona usmál a odešel, nejspíš šel otevřít láhev staré whisky, kterou měl schovanou pro zvláštní příležitosti. Uvědomil si totiž, že slona odsoudil dřív, než ho poznal a že škody, které slon způsobil nebyly nic v porovnání s tím, co se mohlo stát.   Od té doby se slon stal miláčkem cirkusu a Ema pro něj měla dárek. Modrou stuhu, na které se houpala během svých akrobatických představení. Přivázala mu ji na menší ucho a hle! Slon získal svou nikdy nenalezenou rovnováhu.

Zdroj:http://www.karcoolka.cz/pohadky-o-zviratkach/59-jako-slon-v-porcelanu.html