Jakub a dvě stě dědečků

Byl jednou jeden chlapec, jmenoval se Jakub, a ten žil se svým dědečkem. Dědeček byl tlustý, s červenými tvářemi a velkým slaměným kloboukem panamákem, který měl velice rád. Jakuba měl také rád, ale v jedné věci se spolu nemohli shodnout. Co připadalo Jakubovi samozřejmé, tomu se dědeček divil, a čemu se divil Jakub, to zase připadalo docela samozřejmé dědečkovi.
Žili spolu v malém domečku s verandou, kolem byla zahrádka a v ní rostlo zelí. Kam jste se podívali, všude samé hlávky. Některé jako tenisáky, některé jako balóny na volejbal. Rostly všude, u vrátek i u verandy a některé i na cestičce.
Je to vůbec možné, tolik zelí? Kde se to pořád bere, divil se Jakub a kroutil nad tím hlavou.
Co se divíš, říkal dědeček, zahrádka má dobrou půdu, rostly by tady i hrnce, kdybych je zasadil. Ale proč bych sázel hrnce? Zelí je užitečnější.
A sázel na zahrádce nové a nové zelí a zelí rostlo a rostlo a bylo ho tolik, že je oba nemohli sníst. Než snědli jedno, vyrostlo druhé, a tak to šlo pořád dokolečka.
Naštěstí žilo na zahrádce plno bělásků, asi tak dvě stě, ti měli zelí rádi a o nějakou tu hlávku se postarali. Ale dědeček neměl bělásky rád, byl na ně zlý, hlídal je, a když viděl, jak si na zelí pochutnávají, vyběhl z verandy a honil je s panamákem v ruce.
Tomu se Jakub divil ještě víc, seděl na schodech a kroutil nad tím hlavou.
Co se divíš, říkal dědeček, mám je nechat, aby nám to zelí snědli?
Ale Jakub nepřestával kroutit hlavou a říkal, cožpak ho nemáme dost?
Jenže dědeček měl svou hlavu a honil bělásky, kde jen mohl. A když je nehonil, tak je aspoň hlídal, a když nedělal ani to, sázel zelí nebo je sklízel, v poledne je vařil k obědu a večer k večeři.
Tohle také nešlo Jakubovi na rozum, proč se dědeček stará pořád jenom o zelí, a říkal mu, dědečku, pojď si se mnou hrát, pojď mi něco vyprávět, zelí Ti přece neuteče, ale dědeček běhal po kuchyni v zástěře a volal, nepleť se mi tady a nezdržuj, vidíš přece, že nevím co dřív.
A tak byl Jakub věčně sám. Kdo by se divil, že se nakonec spřátelil s bělásky? Když mu zelí někdy nechutnalo, vzal talíř a šel je krmit. A když se motýli najedli, vyprávěli mu, kde všude lítali a co viděli, vyprávěli mu o zahrádkách, kde rostou květiny a rybíz a rajská jablka, a Jakub poslouchal a záviděl jim a přál si, aby taky něco viděl.
Kdyby tak dědeček zasadil něco jiného než zelí, myslel si Jakub, to by bylo krásné.
Tak to zasaď sám, radili bělásci, dědeček by přestal myslet jenom na zelí a hned by tady bylo veseleji.
To bych musel zasadit něco, co má dědeček rád, uvažoval Jakub, třeba panamák.
To je nápad, volali bělásci, zasaď dědečkův panamák, uděláš mu radost.
Jakub si tedy dal říci a v poledne, když dědeček vařil oběd, našel na zahrádce kousíček volného místa a zasadil panamák.
Kdepak mám svůj panamák, sháněl se dědeček po klobouku, čím budu honit bělásky, nevíš o něm, Jakube?
Zatím Ti o něm neřeknu, je to překvapení, řekl Jakub, když nějaký čas počkáš, budeš mít klobouků, na každý den jeden.
Tomu nerozumím, bručel si dědeček, copak má ten Jakub za lubem, jen aby mi ten panamák neztratil.
Za pár dní vyrostl na zahrádce veliký keř a na něm plno maličkých panamáků. Dědeček se nestačil divit a kroutil nad tím hlavou, ale Jakub řekl, co je na tom divného, tady by přece rostly i hrnce. Ale nač sázet hrnce, klobouky jsou lepší.
Klobouk je dobrá věc, řekl dědeček, ale mně stačí jeden. Tolik panamáků je jenom pro zlost.
Počkal, až klobouky dozrají, a když byly veliké a krásně žluté, všechny je otrhal a odnesl na půdu. Bylo jich asi dvě stě a sotva se tam vešly.
Tak vidíte, řekl Jakub běláskům, k ničemu to nebylo, všechno je jako dřív, ještě mi dědeček málem vyhuboval.
A bělásci věděli, že to mají tak trochu na svědomí, mlčeli a uvažovali, ale pak se jeden bělásek ťukl do čela a řekl, mám nápad, víš co? Zasadíš dědečka.
Ty jsi se zbláznil, řekl Jakub, teď mám jednoho dědečka a víš, jaké to je. Co bych si počal, kdyby jich bylo dvě stě?
Jen poslechni a uvidíš, že mi budeš děkovat, řekl bělásek a pošeptal něco ostatním motýlům. A bělásci se začali usmívat a všichni volali na Jakuba, zasaď dědečka, uvidíš, že to dobře dopadne.
Jakub tedy počkal, až dědeček usne, našel na zahrádce ještě jeden kousíček volného místa a pak tam dědečka zasadil. Věděl, že ho musí řádně zalévat, a tak nosil vodu v konvi od pumpy a zaléval a v poledne jedl s bělásky z jednoho talíře a ptal se jich, co bude, až se na zahrádce objeví dvě stě dědečků. Ale bělásci na sebe jenom mrkali a smáli se a říkali Jakubovi, ne„buď zvědavý, však se dočkáš.
Za pár dní vyrostl na zahrádce velikánský keř, plný maličkých dědečků. Zpočátku byli docela zelení, takže se nedali trhat, ale rychle rostli a zráli a měli čím dál tím červenější tváře. Jakub se na ně chodil dívat pětkrát denně a radil se s bělásky, kdy je otrhá.
Konečně byli dědečci krásně zralí a Jakub je otrhal. Bylo jich opravdu asi tak dvě stě a všichni se pustili do Jakuba, co to provedl za hloupost, k čemu by mělo být na světě tolik dědečků, a křičeli jeden přes druhého.
Tady to máte, řekl Jakub běláskům, věděl jsem přece, jak to dopadne. Teď na mě budou křičet všichni a ani Vám se nepovede lip, protože Vás všichni budou honit po zahradě s klobouky v ruce. Nezapomeňte, že na půdě je dvě stě panamáků.
Ach, Jakube, Jakube, řekli bělásci, Ty jsi přece jenom hloupý chlapeček, teď se přece všechno změní, podívej se jenom na dědečky a uvidíš.
A Jakub se podíval na dědečky a viděl, že se mezi sebou hašteří o rýč a o konev a o hrnce v kuchyni, vypadalo to všelijak a Jakub běžel mezi ně a volal, dědečci, tohle nejde, takhle si ublížíte, nemůžete všichni rýt a zalévat zároveň, rýt může jenom jeden, zalévat také jeden a jeden může vařit.
A co budeme dělat my ostatní, volali zbývající dědečci. A Jakub se zamyslel a pak se dal do smíchu, mrkl na motýly a volal:
Budete si přece hrát se mnou, co jiného byste chtěli dělat?
A tak se na zahrádce všechno změnilo. Dědečci se střídali v práci, jeden zelí sázel, druhý sklízel, třetí vařil a ostatní si hráli s Jakubem a bělásky. Vzpomínali, co všechno se dá na světě dělat, a jak vzpomínali, přišli i na volejbal, a dokonce i na malování pastelkami, na koupání a na výlety a kdoví na co. A tak žili docela spokojeně, každý měl svůj panamák a svého běláska a všichni dohromady svého malého Jakuba, s kterým si hráli a kterému povídali o všem možném, a Jakub poslouchal a všemu se divil, protože o tom nikdy předtím neslyšel, ani od bělásků.