Jan Roháč z Dubé

Kterak císaři se protivil a jak proti němu odpor v Čechách zvedl a sám pak do poslední chvíle se svými věrnými bojoval a nepokořil se

Když si císař Zikmund po bitvě u Lipan podrobil většinu zemských pánů, chtěl, aby mu všichni holdovali a jenom jeho uznávali za hlavu země. Pan Jan Roháč z Dube se dal veřejně v Čáslavi slyšet jako krajský hejtman, že se mu nepodrobí. Potom zvedl svoji chasu a nařídil, že pojedou hned domů. Měl totiž nedaleko Kutné Hory a Čáslavi několik vsí s malým hrádkem.
„Už mám dost těch marných řečí,“ zlobil se hejtman. „Zikmund, ta liška rezavá, nás všechny ještě zhltne, jestli se mu znovu nepostavíme. A proto prohlašuji svůj hrad za Sión, oporu našeho svatého práva, a kdo chce jít se mnou proti Zimundovi, ať jde“
Čáslavští měšťané a páni znali pana Roháče z Dubé jako udatného bojovníka i výmluvného řečníka, který dovedl na vysokém učení v pražském Karolinu promluvit k mistrům a veřejně bránit Husovo učení. Ale nyní ho opatrně chlácholili a radili mu, aby se císaři nevzpíral. On ale s nimi už ani nemluvil. Věděl, že není mnoho těch, kteří by byli ochotni bojovat proti císaři, a proto se vší rozvahou dal naložit na vozy všechno, co v jeho domě bylo, a bez rozloučení vyjel z města. Hejtman Roháč z Dube byl už statný padesátník a po těle měl leckterý šrám, který si vysloužil v bojích. A majetný také nebyl. Stěží držel několik vsí kolem svého hrádku, protože co pobral v poli, rozdal obyčejně chudým, kterých bylo v Čechách vždycky dost.
„Ještě dobře, že se toho bratr Žižka nedožil. Těžko bychom se mu zpovídali, jak se to všechno mohlo stát, že jsme ztratili svá nabytá práva. Jak si bohatší páni zase vzpomněli na své statky a snaží se, kde mohou, aby pro sebe něco utrhli,“ uvažoval cestou Jan Roháč a chmurné myšlenky mu táhly neustále hlavou. Za ním se hnal na koni Výšek Račinský, mladý rytíř z Polsky, který už dávno společně s husity bojoval a bil se za jejich práva. Když viděl, že pan Roháč se zachmuřeně dívá před sebe, mlčky jel vedle něho. Když zahlédl uprostřed lesů na výšině zdi Roháčova hradu, dovolil se ho zeptat:
„Hejtmane, měl bys ještě jednou všechno rozvážit a císaře proti sobě nepopouzet.
Jinak přitrhne s vojskem sem do kraje a my se mu stěží ubráníme.“
„Máš strach, Výšku?“ utrhl se na něho hejtman a tváře mu zbrunátněly. „Tak já Ti něco poradím. Obrať koně a ujížděj dokud je čas. Já u sebe nebudu nikoho držet násilím.“
Výšek se však nepolekal, protože znal jeho prchlivou povahu. Vzpomněl si ale na uplakanou paní Elišku, jak je bude na hrádku vítat se slzami v očích a celá se štěstím rozplývat, že má hejtmana doma. A on jí veze jenom nové starosti. „Pojedu s tebou, hejtmane, protože nejsem žádná padavka. Ale myslel jsem na paní Elišku.“
„Máš pravdu,“ povzdechl si pan Roháč z Dube, mírný zase jako beránek, „ta si toho nejméně ode mne zaslouží. Ale budu se muset o ni nějak postarat, aby byla dobře zajištěna, kdybych já tu nebyl.“
Potom už spolu o tom nemluvili. A když přijížděli pod hrad, zbrojná chasa je poznala. Na hradbách strhla křik a jásot, bránu otvírala o překot. Hejtman Jan Roháč z Dubé s panem Vyškem vjížděli dovnitř a na všech stranách byli radostně vítáni. Paní Eliška vyběhla na dvůr jenom v prostém šatu a v bílé plachetce a volala:
„Vítám Tě, pane Jene! I tebe, pane Výšku! To je překvapení! Že jste neposlali napřed posla, něco dobrého bych Vám byla uchystala k jídlu.“
„Nedělej si s námi starosti, paní Eliško!“ povídal jí dobrácky hejtman Roháč.
„Oba máme hlad jako vlci a sníme všechno, co nám předložíš na stůl. Ale pamatuj, že za námi ještě přijede chasa s koňmi a vozy. Ta teprve bude hladová. Měla bys dát v kuchyni něco pořádného uvařit, abys je všechny nakrmila. Vracím se z Čáslavi domů už navždycky.“
Paní se neodvážila před lidmi zeptat, co se stalo, ale hned je vedla do síně s pěknými kachlovými kamny a velikým stolem, kde pan Roháč pobýval nejraději. Oba rytíři se usadili a děvečka jim přinesla mísu s vodou na umytí rukou a paní kousek studeného masa s chlebem. Potom pacholek donesl dva veliké džbány vína a postavil je doprostřed stolu.
„Udělejte si pohodlí a jezte!“ pobízela je paní. „Já musím do kuchyně, aby se brzy všechno uvařilo.“
Když paní odběhla a rytíři zůstali v síni sami, pan Roháč se zase zachmuřil a bylo vidět, že má veliké starosti. Potom se vzchopil a řekl:
„Zítra musím dát kolem hradu vyčistit příkopy a vysekat roští. Také je nutno obnovit hradby. Všechna čeleď bude pomáhat. Potřebujeme opravit a přichystat zbraně, to si vezme na starost zbrojíř Zelený. Snad bude dobré vysekat i kus lesa, aby se v něm nepřítel nemohl usadit. Mnohé jsem tu zanedbával a nyní to bude třeba všechno dohnat. Musíme získat další zásoby a to si vezmeš na starost Ty, Výšku! Vem kde vem, pober, na co přijdeš! Bude nám všeho třeba. Až se Zikmund doví, že jsem se stáhl na Sión, nedá si pokoje a páni ho budou proti mně ještě popouzet.“
„Ne všichni, hejtmane! Jsou i takoví, kteří by šli rádi s tebou!“ odporoval mu Výšek, kterému se rozvázal pitím jazyk. „Ale kteří?“ ptal se pan Roháč. „Kdyby se nebáli o svůj krk a statky, snad by se někteří našli. Ale nyní všichni sedí doma za pecí a čekají, jak to všechno dopadne.“
Vtom vešla do síně paní Eliška, převlečená do jiných šatů, a když zaslechla jejich rozhorlené hlasy, usmála se:
„Vy se spolu vždycky musíte nějak škorpit. Snad se tu zase neradíte, Vy spiklenci? A já hloupá myslela, že nyní bude pan Roháč konečně hospodařit a trochu si ode všeho odpočine.“
Paní už také nebyla nejmladší, ale byla pohledná a milá. K panu Roháčovi pořád jenom vzhlížela a nikdy by mu nebyla v ničem bránila ani slovem. On se trochu zastyděl a potom se rozhodl, že bude nejlépe, když jí všechno poví po pravdě. „Přisedni k nám, paní Eliško, protože Ti musím něco vážného povědět. Vyhlásil jsem náš hrad za Sión, který se nikdy nepoddá císaři Zikmundovi. Rychle musím dát přivézt zásoby a opravit hradby. Někteří páni se k nám ještě přidají a bude tady brzo horko. Ty ale musíš odtud. Vyber si, kam by sis nejraději zajela a měla dobrou ochranu. Pan Výšek Tě tam doveze.“
Paní seděla na židli jako zkamenělá. Tváře jí pobledly, až zpopelavěly a ruce se v klíně neklidně chvěly. Potom je sepjala a začala se tiše modlit. Když hejtman domluvil, v síni bylo ticho až k zalknutí. Samému nebylo z toho dobře a honem si dolil do poháru, aby nabral sil. Potom vybídl paní, aby něco řekla, a ona mu odpověděla tak jako nikdy:
„Dobře jsem Tě slyšela, Roháči, a vím, že je všemu konec. Nemám už sil, abych Tě přemlouvala. Stejně by to bylo zbytečné, už ses rozhodl. Když mne tedy nechceš u sebe, mně je to jedno, kam pojedu. Jinak bych ráda s Tebou zůstala až do konce.“
„To není nic pro ženské,“ odpověděl jí hejtman a bylo mu všelijak. Paní Eliška potom vstala a pomalým krokem odešla do své světnice, kde se zamkla na klíč a toho dne už odtud nevyšla. Hejtman Roháč brzy začal rozprávět o něčem jiném, a když dojela jeho čeleď, sám sešel na dvůr a dával všem rozkazy. Jan Roháč z Dubé se nemýlil. Když se císař Zikmund v Praze dověděl o jeho prohlášení, dal hned vyhlásit zemskou hotovost a nařídit dobýt hradu Sión. Protože neměl mezi českými pány mnoho spolehlivých, vymyslel si, aby hejtmanem vojska byl pan Hynek z Pirkenštejna, synovec pana Roháče. Dal ho k sobě zavolat. „Vím, pane Ptáčku, že by ses mi rád zavděčil a vysloužil si nějaké bohaté úřady. Teď máš k tomu právě velikou příležitost. Povedeš k panu strýci vojsko a řekneš mu, aby se dobrovolně podrobil svému císaři. Jestli to neudělá, potom ho dostaneš mocí a jeho hrad Sión srovnáš se zemí.“
Pan Ptáček nebyl nijak nadšen touto císařovou milostí, ale v té chvíli nevěděl, jak by se nejlépe vymluvil. Pravdou bylo, že svého strýce neměl zvlášť v oblibě a bylo mu jedno, jestli mu několik jeho chlapů pověsí nebo pobije. Přece však byli oba jednoho rodu a to už se netýkalo jenom pana Ptáčka.
„Milosti, ještě bys měl všechno dobře uvážit, jestli právě já jsem z pánů nejlepší,“ začal opatrně, aby císaře nepohněval. Ale ten mu hned odpověděl: „Myslím, že bude nejužitečnější, pane Ptáčku, když se budeš chystat na Sión a nebudeš si dělat zbytečné starosti. Já věřím, že jsi zkušený bojovník, a kdyby bylo potřeba, pošlu za Tebou posilu.“ S tím ho císař propustil a pan Ptáček velice litoval, že v té chvíli nesedí raději někde na Pirkenštejně a nelouská cvrčky. Na Siónu bylo plno práce. Pan Roháč z Dubé poslal pro lidi do svých vesnic, aby přišli také na pomoc. A bylo jich tu všude jako mravenců. Paní Eliška pořád chodila mezi kuchyní a špižírnou jako tělo bez ducha. Ale co bylo potřebné, všechno zařídila. Hejtman Roháč celý den pobíhal po hradbách a sám dbal na to, aby se práce neodbývaly a lidé nelenošili. Do toho všeho shonu přitáhl celý houf lidí od Hradce s korouhvemi a vedl je kněz Martin Prostředek. Když se to pan Roháč dozvěděl, radostně se usmál.
„Přece tedy nezůstaneme opuštěni. Lidé se zvedají.“
Potom ale kněz Martin vykládal při dobrém jídle nevalné věci. Jak zle s nimi hradečtí páni zacházeli a jak jim nezbylo než tajně odjet na Sión, když se nechtěli poddat.
„Držíme se naší víry a nemůžeme zapomenout na slávu Jana Žižky blahé paměti a jeho odkazu. Proto jsme přijeli k Tobě, hejtmane Roháči, a věříme, že nás ze Siónu nevyženeš.“
„Proč bych Vás měl vyhánět?“ divil se pan Roháč z Dubé. „Jsem rád, že jste konečně prohlédli a nedáte se nikým zastrašit. Ale zde to nebude lehké. Zikmund už svolával zemskou hotovost a nás nenechá dlouho na pokoji. Proto stavíme nová opevnění. Chcešli zde s lidmi zůstat, musíte se všichni dát do práce.“
„Zůstaneme, hejtmane! To Ti přísahám,“ řekl slavnostně kněz Martin Prostředek a hned běžel svým lidem povědět, jak ho hejtman Roháč přijal. Čím více přibývalo lidí na Siónu, tím více bylo potřeba jídla a pití. Pan Výšek jezdil se svými spížovními vozy po kraji a bral, na co přišel. Paní Eliška zatím zůstala na Sióně, aby pomohla všechny ty zásoby řádně uložit. Před kuchyni dala postavit veliké kotle a polévka se vařila od rána do večera, lidé byli pořád vyhladovělí. Jednou večer k ní zašel pan Roháč do komory.
„Už je čas, abys odjela. Dostal jsem zprávu, že Hynek z Pirkenštejna táhne na Sión. Za pár dní tady mohou být a to už bys pak nemohla odjet.“
Paní Eliška sedla na truhlu, kterou měla přichystanou na cestu. Do řečí jí nebylo a jemu také ne. Když pořád mlčela, hejtman musel povědět, co bylo ještě třeba. „Odpusť mi, že jsem Tě takhle provedl životem. Kdyby sis byla vzala jiného muže, mohlas být všemocnou paní a nemusela ses pořád starat o živobytí.“
„Nemluv takhle, Roháči!“ utrhla se na něho paní Eliška a přitiskla si šátek na ústa, aby nebylo slyšet její štkaní. „Co jsme si byli, o tom si my dva nemusíme povídat. Možná že byla chyba, že jsem Tě vždycky ve všem poslouchala. A proto Tě poslechnu i nyní a pojedu, kam budeš chtít. Ještě jsem Ti však neřekla, že jsem našetřila velký hrnec peněz a ten je třeba někde ukrýt. Je v něm i nějaký ten zlatý řetízek a prsten od tebe, já už je nebudu nikdy nosit. Ať to všechno zůstane tady, kde mi bylo nejlépe.“
Pan Jan se podivil, protože to bylo poprvé, kdy mu paní Eliška toho pověděla tolik najednou. A o pokladu neměl vůbec tušení.
„Nebylo by lépe, kdybys ty peníze vzala s sebou?“ zeptal se jí.
„Ne, nechci je! Schraňovala jsem je pro tebe. Ale kam je dáme, nevím. Mohou se Ti ještě hodit, Roháči!“ Hejtman byl dojat.
„Nech to tedy už na mně, paní Eliško! Já sám se podívám po nějakém tajném úkrytu. Jen Ty, prosím Tě, zítra ráno odjed! Pan Výšek Tě doprovodí do Čáslavi,“ potom ji políbil na čelo a naposledy objal.
Paní seděla jako zkamenělá, ani se nepohnula. Teprve když se za panem Roháčem zavřely dveře, propukla v hrozný pláč.
Druhého dne dal hejtman přistavit panský vůz. S několika pacholky naložili truhlu a něco málo ženských věcí. Potom na něj vysadili paní Elišku. Služky se s ní loučily s pláčem a ona všem ještě přikazovala, co která má udělat. Jan Roháč poručil, aby vyjeli, a podal paní ruku. Když vůz přejel padací most, ani se neohlédla, jenom se vroucně modlila, aby tomu všemu byl už konec.
Zatím pan Ptáček z Pirkenštejna vedl vojsko na Sión. Zemští páni nebyli ochotni proti panu Roháčovi otevřeně bojovat, a tak se scházeli liknavě, přestože jim císař hrozil různými tresty. Nakonec mu nezbylo než sedět v Praze a čekat, jak pán z Pirkenštejna pochodí.
Na Sióně se připravovali na tuhý boj. Zbrojíř Zelený dával se svými pomocníky panu Roháčovi do pořádku zbraně a všichni věřili, že se proti císaři pozvednou i ostatní páni a vyženou ho z Čech. Hejtman Jan Roháč měl mnoho starostí a byl rád, když se rytíř Výšek vrátil a sdělil mu, že o paní Elišku se postaral a je v bezpečí.
„To je dobře, alespoň si nemusím kvůli ní dělat žádné výčitky svědomí,“ řekl hejtman a on se mu neodvážil odporovat, protože věřil v jeho moudrost a rozvážnost. Dávno obdivoval jeho odvahu, se kterou vedl neúnavně boj s císařem, a věřil ve vítězství.
Pan Roháč z Dubé tajně zakopal Eliščin poklad v jednom sklepě a v těch místech zasadil do zdi kachel se dvěma anděli s kalichem, který zbyl po stavbě velikých kamen v panské síni. Věděl, že kdyby mu nepřátelé rozbili celý hrad, peníze zde najde vždycky.
Když pan Ptáček přitáhl s vojskem k Siónu a oblehl jej, vyzval herolda, aby vyvolal císařovu výzvu. Herold s několika jezdci a bílým praporem vyjeli na násep a volali, aby na ně z hradu nestříleli. Pan Roháč poručil, že nikdo nesmí proti nim pozvednout zbraň, dokud sám nedovolí, a vyšel na hradbu s panem Vyškem a knězem Prostředkem.
„Jen pověz, co je Ti poručeno, rádi Tě vyslechneme!“ volal na herolda. Ten potom přečetl list císaře Zikmunda, ve kterém ho vyzývá, aby se mu dobrovolně podrobil a odešel ze svého hradu. Místo odpovědi ozval se smích a křik a mnoho hany na císaře letělo dolů přes hradbu. Hejtman Jan Roháč z Dubé mávl rukou a rázem bylo ticho.
„Chci mluvit s panem Ptáčkem, ať předstoupí!“
Panu synovci se moc nechtělo a čekal s koněm pěkně v houfu. Ale když strýc nechtěl s nikým jiným mluvit, vyjel na násep, aby si před vojáky nezadal. „Tu jsem, pane strýce, a čekám, že nám dáš řádnou odpověď!“
„To jsi uhodl, milý synovce!“ odpověděl mu hejtman klidně, ale přitom bylo na něm vidět, jaký s ním lomcuje hněv. „Vyřiď svému císaři, té lišce ryšavé, že už jsem mu jednou dal vědět, že ho nikdy za svého císaře dobrovolně nepřijmu. Nemohu ho poslouchat, protože mu nejde o naši zemi a lid, ale o bohaté statky a peníze, které si tu chce nahrabat. Dost se mu toho už podařilo a má radost, jak se mezi sebou pereme a stojíme proti sobě. Já se ale nikdy nepokořím a ponesu odkaz hejtmana Jana Žižky z Trocnova až do konce.“
Sotva hejtman domluvil, ozval se na Sióně veliký křik a provolávání slávy a věrnosti. Pan Hynek Ptáček tuze litoval, že se musel takhle s vlastním strýcem setkat. Bez pozdravu sjel z náspu a poručil poslu, aby dojel co nejrychleji do Prahy k císaři a vyřídil mu, že bude hrad Sión obléhat.
Protože se Jan Roháč z Dubé bránil na Sióně se svými věrnými urputně, na obou stranách bylo mnoho ztrát. Veliké praky metaly do hradu kamenné koule a drtily zdivo. Přes hluboký příkop pršely střely na obě strany. Hejtman Jan Roháč povzbuzoval svoje bojovníky v naději, že jim přijdou čeští páni na pomoc. Sám šel všem příkladem, ale pomoci se nedočkal. Mnoho neděl se bojovalo o Sión a jenom lstí se podařilo císařskému vojsku dobýt hradu.
Jan Roháč z Dubé ustoupil se svými nejvěrnějšími až k věži a bil se jako lev. Byl ale zaskočen zezadu a svázán jako nějaký sprostý lapka. S ním pak i rytíř Výšek, zbrojíř Zelený a kněz Martin Prostředek. Když se to pan Hynek z Pirkenštejna dověděl, vyslal dalšího posla k císaři, aby mu pověděl tu novinu. Potom dal chycené pány i jejich chasu vést pěšky do Prahy. Hrad Sión rozvrátil a nakonec zapálil, aby z něho nic nezbylo.
Přestože byl hejtman Jan Roháč z Dubé tázán útrpným právem a mučen, odmítl být císaři poslušen a s ním i jeho lidé. Za to je císař odsoudil k trestu smrti. Prostý lid plakal a naříkal, když ubohé pány vedli na šibenici. Nikdo se ale neodvážil zvednout proti císaři, který se s radostí díval, jak je věší na obecní šibenici na Staroměstském pražském rynku. Jan Roháč z Dubé z nich visel nejvýše a před smrtí už nemohl ani promluvit. Ale díval se přísně císaři do tváře, dokud nevypustil svou duši. A jako z udělání chytil v ten den císaře do nohy pekelný oheň a žádný mu od té nemoci nemohl pomoci. Proto se stěhoval z Čech, ale ze svého vítězství nad českými pány se dlouho netěšil. V Uhrách brzy umřel.
Hrad Sión měl upadnout v zapomenutí, ale nestalo se tak, i když na jeho místě nesměl být nikdy žádný hrad postaven. Nedaleký kostelík převzal jeho slavné jméno, které přetrvalo věky. Mezi prostým lidem zůstal Jan Roháč dobrým pánem. I po smrti ho pořád vzpomínali jako statečného muže. Na hradě prý se ukazovali dva andělé se zlatým kalichem, ale málokdo z lidí se tam odvážil kopat, protože se hrad Sión stal pro ně posvátným místem. Až po mnoha stech letech byla znovu odkryta sláva Siónu a nalezen hrnec plný peněz i ti dva andělé s kalichem, kteří se vznášeli nad erbem hejtmana Jana Roháče z Dubé na hliněném kachli.

Zdroj: www.abatar.cz