Jeden, co se učil bát

Jeden otec měl dva syny, a zatím co ten starší Alwin byl chytrý a rozumný a věděl všechno, jak se patří, ten mladší Cyril byl hloupý, nemohl nic pochopit a ničemu se naučit, a když ho lidé viděli, říkali:
„Ten je jenom břímě pro svého otce.“
Když bylo něco potřeba udělat, musel to Alwin vyřídit, ale když mu otec uložil pozdě nebo přímo v noci něco přinést. a cesta vedla kolem hřbitova nebo jiných temných míst, tu Alwin odpovídal:
„Ach ne , tatínku, já tam nepůjdu, já se bojím.“
Neboť on se opravdu bál. Když se večer u ohně vyprávěly příběhy, při kterých naskakovala husí kůže, tu pravil některý z posluchačů častokrát:
„Já se bojím.“
Cyril seděl v rohu, poslouchal a nemohl pranic pochopit, co to má znamenat.
„Všichni říkají já se bojím! já se bojím! ale já nevím, co to strach je. To musí být nějaké umění, kterému já prostě nerozumím.“
Tu se událo, že mu jednou otec řekl:
„Poslouchej, ta tam v tom rohu, si velký a silný, musíš se taky něčemu naučit, abys sis svůj chleb opatřil. Podívej se na svého bratra jak je snaživý, ale pro Tebe je všechno vynaložené úsilí marné.“
„Táto,“ odpověděl Cyril, „já bych se rád učil, to jo, jak to chodí. Tak já se chci naučit, bát, protože tomu nerozumím vůbec.“
Alwin se tomu smál, když to slyšel, a pomyslel si:
„Milostivý bože, můj bratr je blázen a v životě jiný už nebude, háček je v tom, že ho měli zamlada ohýbat.“
Otec povzdychl a pravil mu:
„Strachu se můžeš naučit, ale svůj chléb si tím nevyděláš.“
Brzy nato přišel na návštěvu kostelník. Tu mu otec žaloval na své trápení a vyprávěl mu, jak mladší syn všechny věci poplete, že nic neví a nic se naučit nemůže.
„Jen si představte, sousede, že když jsem se ho ptal, jak si chce svůj chléb vydělat, on si přál vyučit se strachu.“
„Jestli nejde o nic jiného,“ odvětil kostelník „tomu se může u mne naučit, pošlete ho ke mně, já už Vám ho obrousím.“
Otec byl spokojen, protože si pomyslel. „Chlapci aspoň trochu přistřihne křidýlka.“
Kostelník vzal Cyrila do svého domu. Cyril musel zvonit. Za pár dnů probudil kostelník hocha o půlnoci, Cyril musel vstát, vyjít na kostelní věž a zvonit.
„Já Tě nyní naučím, jak se bát.“ řekl si kostelník a vydal se tajně za Cyrilem. Když byl hoch až nahoře a držíc se za provaz, kterým zvony měl rozezvučet, se otočil a uviděl na schodech naproti průzevnici stát bílý přízrak.
„Kdo je tam?“ zavolal, ale přízrak mu neopověděl, ani se nepohnul.
„Odpověz!“ volal Cyril „nebo táhni pryč, přece tu nebudeš celou noci civět?“
Kostelník však zůstal nepohnutý stát, aby chlapec věřil, že je to nějaké strašidlo. Cyril ale zavolal podruhé:
„Co tady chceš? Mluv, jsi-li poctivý chlap, sic Tě shodím dolů ze schodů.“
Kostelník si myslel, že on to jistě tak zle nemyslí a žádný zvuk nevydal, zůstal nehybný jako kámen. Tu zavolal Cyril potřetí, a když byl duch dále mlčenlivý, tu skočil na něj s rozběhem, a shodil ho těch deset schodů dolů. Ubohý přízrak zůstal v jednom koutě tiše ležet. Pak Cyril zazvonil, šel domů, lehl si beze slova do postele a usnul.
Kostelnička čekala na manžela dlouho, ale on stále nepřicházel. Tu dostala strach. a probudila Cyrila, aby se ho ptala, kde její muž zůstal, že za ním přece na věž šel.
„Nevím“ řekl Cyril „ale, někdo stál na schodech, a protože mi neodpovídal a odejít nechtěl, tak jsem toho taškáře dolů srazil. Běžte se podívat, a jestli to mistr byl, to je mi lito.“
A kostelnička se rozběhla hledat muže a našla ho v rohu ležet, naříkajícího, neboť měl zlomenou nohu.
Kostelnička muže odnesla domů a pak běžela s velkým nářkem k Cyrilovu otci.
„Váš chlapec,“ volala „velké neštěstí způsobil, mého muže ze schodů shodil, a on teď má zlomenou nohu. Odveďte si toho ničemu z našeho domu.“
Otec se velmi polekal, utíkal a chlapce pryč odvedl.
„Co jsou to za bezbožné skutky, které musíš neustále vyvádět?“
„Otče,“ řekl Cyril, „vyslechněte mne, jsem zcela nevinný. Stál tam v té tmě, jako někdo, kdo má zlý úmysl. Nevěděl jsem, kdo je to, a třikrát jsem ho vyzval mluvit nebo jit pryč.“
„Ach,“ řekl otec „jen neštěstí mi přinášíš, jdi mi z očí, nechci Tě už nikdy vidět.“
„Dobře, otče, počkejte však než se rozední, pak se do světa vydám a budu se učit strachu, tak tomu umění porozumím a tím se uživím.“
„Uč se čemu chceš,“ řekl otec „mě je to už jedno, tady máš padesát tolarů, s tím jdi do dalekého světa a neříkej živáčkovi, odkud jsi, ani kdo je Tvůj otec, abych se za Tebe stydět nemusel.“
„Dobře otče, když si to přejete, budu se mít na pozoru.“
Když se rozednilo, shrábnul Cyril svých padesát tolarů do rance, vydal se zemskou silnicí a cestou si stále pro sebe povídal:
„Kéž bych se bát naučil, kéž bych se bát naučil.“
Tu šel kolem jeden muž a slyšel tu jeho průpovídku, kterou si brumlal, a když byli kousek ušli, až k místu, kde byla šibenice vidět, tu k němu muž pravil:
„Podívej se, tam je strom, kde sedm slaví svatbu s provazníkovou dcerou a teď se učí létat, sedni si pod něj a čekej, až noc nastane, pak se bát jistě naučíš.“
„Ach jen tohle je k tomu třeba?“ řekl Cyril „tak to lehce zvládnu. Jestli se bát tak rychle naučím, pak jsou tyhle tolary Tvoje, přijď si pro ně ráno.“
Cyril šel k šibenici, sedl si pod ni a čekal, dokud se nesetmělo. A protože mu byla zima, rozdělal si oheň. Ale o půlnoci vál tak chladný vítr, že se ani tím ohněm zahrát nemohl. A ten vítr se do oběšenců opíral a oni se pak hýbali a třásli, tu si byl Cyril pomyslel:
„Ty tu mrzneš i u ohně, jak se pak oni nahoře nemají zimou třást.“
A protože milosrdný byl, přistavil žebřík, vylezl nahoru, a jednoho po druhém odvázal a snesl všech sedm dolů. Rozhrabal oheň, foukal do něj a posadil je všechny kolem něj, aby se mohli ohřát. A oběšenci mlčky seděli, ani se nepohnuli, a oheň zachvátil jejich šaty.
Tu pravil Cyril:
„Dejte pozor, nebo Vás zase nahoru pověsím.“
Mrtví ale neslyšeli, mlčeli a nechali svoje cáry dál hořet. Tu se Cyril rozčílil a zvolal:
„Když nedáte pozor, tak já Vám pomáhat nebudu, nechci Vás tady upéci.“ a pověsil je zase po řadě nahoru. Pak si sedl k ohni a usnul. Druhého dne ráno přišel onen muž a chtěl svých padesát tolarů:
„Tak co, naučil ses bát?“
„Ne,“ odvětil Cyril „jak bych taky mohl? Ti tam ani hubu neotevřeli a jsou tak hloupí, že těch pár onucí, které na těle mají, by shořet nechali.“
Tak ten muž pochopil, že těch padesát tolarů nedostane, šel pryč a pravil:
„Tedy někoho takového jsem ještě nepotkal.“
Cyril šel dál svojí cestou a začal si zase pod nos brumlat:
„Kéž bych se bát naučil, kéž bych se bát naučil.“
Tu to uslyšel jeden forman, které kolem právě šel a zeptal se:
„Kdopak jsi?“
„Nevím.“ odvětil Cyril.
Tu se forman opět zeptal:
„A odkud pak jsi?“
„Nevím.“
„Kdo je Tvůj otec?“
„To nesmím říct.“
„Co si to brumláš stále pod vousy?“
„Ech, ale jen že bych se rád naučil bát, ale nikdo mě to naučit nedokáže.“ řekl Cyril.
„Nechej těch hloupých řečí,“ řekl forman, „a pojď se mnou, uvidím, co mohu pro Tebe udělat.“
Cyril putoval s formanem, večer dorazili do hostince, kde chtěli přespat. Tu Cyril při vstupu do světnice vykřikl hlasitě:
„Kéž bych se tu bát naučil, kéž bych se tu bát naučil.“
Hostinský, když to slyšel, začal se smát a řekl.
„No kdyby jsi měl chuť, byla by tu příležitost.“
„Ale mlč,“ okřikla ho hostinská, „kolik všetečných už to svým životem zaplatilo, jaká by to byla škoda pro jeho krásné oči, kdyby už nikdy denní světlo nespatřily.“
Cyril ale řekl:
„Ať je to těžké jakkoliv, chci se učit bát, kvůli tomu světem táhnu.“
A dotud nedal hostinskému pokoje, dokud mu on nevyprávěl,že nedaleko odtud stojí zakletý zámek, a tam se kdo chce, učit strachu může, když tam tři noci přenocuje. Král tomu, kdo to dokáže, slíbil svoji dceru za ženu; a ona byla nejkrásnější dívka, kterou slunce kdy vidělo; v zámku byl též ukryt obrovský poklad, který běsní duchové hlídají, pak oni budou svobodní a chuďas k velkému bohatství přijít může. Již mnoho jich to zkoušelo, ale žádný ráno ven nevyšel.
Tak šel Cyril druhého dne za králem a řekl mu:
„Pokud dovolíte, Jasnosti, já budu po tři noci v tom zakletém zámku hlídat.“
Král na něj pohlédl, a protože se mu líbil, řekl:
„Můžeš si přát tři věci, ale musejí být neživé, ty si pak na zámek vezmeš.“
Tu Cyril odpověděl.
„Tedy já si přeji oheň, soustruh a struhací lavici s ostrým nožem.“
Král mu nechal ony věci ve dne na zámek přinést. Když se snesla noc, vyšel Cyril na kopec do zámku, rozdělal v jedné komnatě oheň, postavil vedle struhací lavici s nožem a sedl si na soustruh.
„Kéž bych se tu bát naučil,“ řekl si „ale tady se asi taky nic nenaučím.“
Kolem půlnoci, trochu prohrábl oheň a rozfoukal, a tu uslyšel z jednoho kouta:
„Mňau, to je zima.“
„Hlupáci,“ řekl Cyril „co naříkáte? Když je Vám zima, pojďte blíž k ohni a ohřejte se.“
A jakmile to řekl, přišly dvě velké černé kočky, sedly si k němu a divoce se na něj dívaly rudýma očima. Za malou chvilku, když se ohřály, se zeptaly:
„Kamaráde, nezahrajeme si karty?“
„Pročpak ne?“ odpověděl Cyril „ale napřed mi ukažte tlapy.“
Tu kočky vystrčily ven svoje drápy.
„Aj,“ řekl Cyril „Vy máte dlouhé drápy, počkejte, musím Vám je napřed zkrátit.“
S tím je popadl za krk a hodil je na struhací lavici, tlapy jim tam pevně sevřel.
„Když tak ty Vaše prsty vidím, úplně mě přešla chuť na karty.“ a jedním úderem je zabil a mrtvé kočky hodil venku do vody.
Ale když od těch dvou konečně měl klid a opět si chtěl sednout k ohni, tu ze vyrojili všech koutu černé kočky a černí psi na žhavým řetězech, stále jich bylo víc a víc, že se neměl kam ukrýt. Vřískali zlostně, šlapali mu na oheň, jakoby ho uhasit chtěli. Cyril se na to chvíli klidně díval, ale pak se nahněval, popadl struhací nůž a zařval:
„Kliďte se odsud holoto!“ a tahal je z ohně pryč. Část jich odhodil, část jich zabil a naházel pak mrtvolky do rybníka. Když se zvenčí vrátil, tu oheň zase rozfoukal, až jiskry létaly a ohříval se. Pak se mu chtělo spát a tu uviděl v koutě stát velkou postel.
„Jako na zavolanou.“ řekl si a lehnul si do ní. Ale sotva oči zavřel, začala se postel sama od sebe pohybovat, jezdit s ním divoce po zámku sem a tam.
„No dobře to není taky špatné.“ řekl si Cyril a nechal se tou posteli vozit po celém zámku, jakoby s ní šestispřeží cválalo sem a tam dolů po schodech. Až se najednou postel převrátila a na něm ležela. Cyril se vyhrabal, podušky a přikrývky naskládal na zem u ohně, lehl si a konečně usnul a spal až do rána.
Ráno přišel král, a když ho byl na zemi viděl ležet, myslel si, že duchové i jemu ublížili a že je mrtev. A pravil:
„Škoda takového hezkého člověka.“
Tu to uslyšel Cyril, posadil se a pravil:
„No snad ještě ne.“
Tu se král velmi podivil, zaradoval se a ptal, jak se mu v noci vedlo.
„Ale dobře,“ řekl Cyril „noc je za mnou, ty druhé dvě mi taky rychle utečou.“
Když přišel k hostinskému, ten měl překvapením doširoka otevřené oči.
„Tomu jsem tedy nevěřil, že Tě někdy ještě živého spatřím, naučil ses bát?“
„Ne,“ odvětil Cyril. „je to všechno marné, kdopak mě to kdy naučí?“
Druhou noc opět šel na starý zámek, sedl si k ohni a začal se svou starou písničkou:
„Kéž bych se tu bát naučil.“
Když půlnoc odbila, začal takový hlomoz, nejdříve tence, pak trochu silněji, konečně se z toho stal hlasitý křik a komínem spadla dovnitř půlka člověka. Pak se ozval ještě hlasitější křik a dopadla druhá půle.
„Počkej, já ten oheň trochu rozfoukám.“ a když se Cyril ohlédl, viděl, jak obě půle toho těla srostly a na jeho místě na soustružící lavici seděl strašlivý muž.
„To jsme si nedomluvili, ta lavice je moje!“ řekl mu Cyril.
Muž nic neřekl a dál nepohnutě seděl, ale Cyril ho velkou silou shodil dolů a sedl si zpět na svoje místo. Tu přišli ještě další muži, jeden po druhém, nesli devět nohou a dvě hlavy, posadili se a začali s těmi údy hrát kuželky.
Cyril dostal chuť si taky zahrát i zeptal se:
„Poslouchejte, mohu hrát s Vámi?“
„Ano, když máš peníze.“
„No peněz mám dost, ale ty koule nejsou dost kulaté.“
Popadl hlavy a sedl si k soustruhu a hlavy dokulata osoustružil.
„Tak teď se budou lépe kutálet.“ řekl a začali hrát. Cyril prohrál něco peněz, ale když dvanáctá odbila, tu všechno zmizelo. Lehl si na zem a spal klidně až do rána. Ráno přišel zase král a dotazoval se:
„Jakpak se Ti tentokrát dařilo?“
„Ale hrál jsem kuželky“ odvětil Cyril „a pár drobných sem prohrál.“
„Tedy ses opět nebál?“
„I co,“ řekl Cyril „bylo mi veselo, copak já se kdy dovím, co je to strach?“
Třetí noc si zase sedl na lavici a řekl zarmouceně:
„Kéž bych se dnes bát naučil.“
Když se setmělo přišlo šest mužů a neslo rakev.
Tu řekl Cyril:
„Jaj, to je jistě můj kmotříček, který před pár dny zemřel.“ zakýval prstem a řekl: „Pojď sem, kmotříčku, pojď.“
Muži postavili rakev na podlahu a zmizeli. Cyril šel k rakvi, zvedl víko a uvnitř ležel mrtvý muž. Cyril se dotknul jeho tváře, ale byla studená.
„Počkej, kmotříčku, já Tě trochu zahřeji.“
A ohřál si ruce nad ohněm a pak jimi třel tváře mrtvému, ale ty zůstávaly stále studené. Nakonec vzal mrtvého, vytáhnul ho z rakve a položil na záda vedle ohně. Třel mu údy, aby se mu krev zase rozproudila. A když ani to nepomáhalo, řekl si že dva lidé se nejlépe v posteli zahřejí, položil mrtvolu do postele, přikryl ji dekou a lehl si vedle ní. Za malou chvíli byl najednou mrtvý teplý a začal se hýbat. Tu řekl Cyril:
„Tak vidíš, kmotříčku, že jsem Tě přece jen zahřál.“
Mrtvý se však jal vyhrožovat:
„A já Tě nyní uškrtím.“
„Co?“ řekl Cyril „to je Tvoje poděkování? Ihned padej do své rakve!“ a popadl mrtvého, strčil ho do rakve a víko pevně zavřel. Tu přišlo zase oněch šest můžu a rakev odnesli pryč.
„Zase jsem se nebál“ řekl si Cyril pro sebe „já se to snad nikdy nenaučím.“
Tu vešel dovnitř urostlý muž, byl větší než ti ostatní a tvářil se hrozivě, byl starý a měl dlouhý bílý vous.
„Ó ty lumpe,“ zavolal na Cyrila „brzy se naučíš strachu, za okamžik zemřeš.“
„Ne tak rychle,“ řekl Cyril „když mám umřít, musím u toho taky být.“
„Však já Tě k tomu vezmu.“
„To se ještě uvidí, kdo z nás dvou je silnější.“ pravil Cyril.
„O tom se můžeme přesvědčit,“ řekl stařec „jestli jsi silnější než já, tak to Tě nechám jít. Pojď vyzkoušíme to.“
A vedl Cyrila temnými chodbami až ke kovářské výhni, popadl sekeru a uhodil do kovadliny, až ji tou jednou ranou do země zarazil.
„To nebylo špatné.“ řekl Cyril a šel k jiné kovadlině. Stařec se hned vedle postavil, aby se díval a jeho bílý vous dolů visel. Tu popadl Cyril sekeru, rozťal kovadlinu a do té škvíry hbitě skřípnul starcův vous.
„Tak a mám tě!“ řekl mu Cyril „nyní zemřeš Ty.“
A popadl železnou tyč a do staříka mlátil tak dlouho, dokud ten naříkal a prosil, že když se nad ním slituje, obrovské poklady mu daruje. Tak Cyril vzal zase sekeru a starce vysvobodil. Stařec ho zase vedl tím zámkem a ukázal mu sklep plný truhlic se zlatem.
„Jeden díl je pro chudé, druhý pro krále a třetí je Tvůj.“
A když dvanáctá odbila, duch navždy zmizel. Cyril v pokoji odešel zase k ohni a spal do rána.
Když král byl přišel a jeho se ptal, jestli se konečně bál, Cyril mu jen vyprávěl, že ho mrtvý kmotr navštívil a pak vousatý mužík, který mu poklady ukázal, ale bát se nenaučil.
Král pak pravil:
„Zámek jsi vysvobodil a moji dceru si za ženu získal.“
„Hm, to je hezké, ale bát jsem se nenaučil.“ řekl smutně Cyril.
Pak ty poklady vynesli a podle přání ducha rozdělili. Poté se velká svatba slavila.
Mladá královna svého muže velmi milovala, a když byla viděla, že on se trápí a jen opakuje. „Kéž bych se bát naučil, kéž bych se bát naučil ....“ tu své komorné pravila, ať ji vědro plné vody a mřínků obstará.
Komorná šla k potoku, který v zahradě tekl, nabrala plné vědro vody i s mřínky. V noci, když mladý král tvrdě spal, tu jeho žena to vědro popadla a tu studenou vodu i s těmi mřínky, na něho vylila, že se ty ryby se po něm divoce mrskaly. Tu se Cyril probudil a křičel:
„Já se bojím! Já se bojím, milovaná ženo! Konečně vím, co je to strach!“

Zdroj: www.abatar.cz