Jehňátko a rybička

Byli jednou bratříček a sestřička, kteří se měli ze srdce rádi. Ale jejich vlastní matka zemřela, a tak měli macechu, která byla zlá a tajně jim činila různá příkoří. Jednoho dne si ti dva hráli s ostatními dětmi na louce před domem, kde byl také rybník, který sahal na jedné straně až k samotnému zámku. Děti pobíhaly kolem, hrály si na honěnou a rozpočítávaly se; na koho to slovo padlo, ten musel utíkat a ty ostatní utíkaly za ním a chytaly ho. Matku, která to veselé pobíhání sledovala oknem, to zlobilo, a protože rozuměla čarodějnickému řemeslu, tak obě děti zaklela, bratříčka v rybičku a sestřičku v jehňátko. Od té chvíle plavala v rybníce smutná rybka, která žalem nejedla, a po louce pobíhalo jehňátko, které se nedotklo ani stébélka.
Jednoho dne přišli na zámek cizí hosté a macecha si pomyslela:
„Teď mám dobrou příležitost!“ a zavolala si kuchaře, kterému poručila:
„Jdi, přiveď z louky to jehně a zabij ho, ať máme co předložit hostům!“ Tak kuchař šel a přivedl jehně do kuchyně; svázal mu nohy a vytáhnul nůž, aby ho podříznul. Ale nůž nebyl dost ostrý, tak ho nejdříve brousil na kameni, když tu uviděl, jak výlevkou připlavala rybka a vyčítavě na něj hledí. Byl to bratříček, neboť viděl, jak kuchař sestřičku odvádí z louky. Tu jehňátko na rybku zavolalo:

„Ach bratříčku, ve vodě hluboké,
převelice mě bolí srdce mé,
kuchař brousí ostrý nůž,
aby ukončil mé trápení už.“

A rybička odvětila:
„Ach má sestřičko, tam nahoře, převelice mě bolí srdce mé, tady v té vodě hluboké.“

Když kuchař slyšel, že jehňátko umí mluvit a k tomu mluví tak, že by se i kámen ustrnul, velmi se polekal; vždyť to nemůže být žádné obyčejné jehně, bude to někdo, koho zaklela zlá zámecká paní! Pravil:
„Neboj, nezabiji tě!“ Vzal jiné jehně a to pro hosty připravil. Mluvící jehňátko dovedl k jedné hodné selce a vše jí vypověděl, co slyšel a viděl.
Ta selka byla bývalá chůva sestřičky, ihned se dovtípila, co se stalo, vzala jehňátko i rybku a šla s nimi k jedné moudré vědmě. Ta pronesla nad zvířátky nějaké čarodějné zaklínání a děti opět nabyly své lidské podoby. Potom je obě zavedla do malé chaloupky v hlubokém lese, kde od toho času žily šťastně a spokojeně.