Jitřní Ivan

Bylo nebylo, v jednom království žil bezdětný kovář a ten si velice, převelice přál mít syna. Jednou šla jeho žena k řece pro vodu. Vidí ..... po proudu připlouvají tři krásná jablka. Vytáhla je, odnesla domů. Jedno snědla sama, druhé dala mužovi a o třetí se rozdělili. 
Než se rok s rokem sešel, museli volat porodní bábu. Večer pak přišel na svět chlapec. A hned spěchá: 
„Dejte mi jméno! Rychle, než uletím.“ 
Pokřtili ho Večerní Ivan a chlapec odlétl do nebe. Co by tu bába dále dělala? Už se chystala k odchodu a tu se narodil druhý chlapec. A taky hartusí: 
„Dejte mi jméno!“ 
Nazvali ho Půlnoční Ivan a v té chvíli odlétl bůhvíkam. 
Bába byla dávno v hajanech a narodil se třetí. Hvězdy už vybledly a začalo svítat. A tak ho pojmenovali Jitřní Ivan. Jen se trochu napil matčina mléka a byl pryč. 
Tři bratři Ivani létali mezi hvězdami a oblaky. Domů se snášeli jenom jednou denně. První navečer, druhý o půlnoci a třetí za svítání. Snesli se, napili se mléka a zase bůhvíkam. A když odrostli, zalétali k rodičům už jenom občas. Doma se nepotkali, a tak jeden o druhém nevěděli. 
V té říši vládl král. Měl tři dcery, tři krasavice, ale ty nikdy nevytáhly paty z otcovského domu. Jako by se bály, že je větříček ofoukne a lidé uřknou. A tak rostly do krásy, aniž je slunce spatřilo. 
Jednou jim otec řekl: 
„Běžte se taky trochu projít, dcerunky milé. Ať víte, jak ten širý svět vypadá.“ 
Princezny poslechly a vyšly do města. A tu náhle se přihnala mračna, zaburácel hrom, rozžaly se blesky. Uprostřed dne se setmělo, jako by byl večer, a přilétl strašný dvanáctihlavý dév. Zamával netopýřími křídly, naložil si princezny na záda a zmizel v pošmourných oblacích. 
Všichni zesmutněli, všichni truchlili, nejvíce ze všech král. Žádný ho od té chvíle neviděl usmívat se. A tak se mu začalo říkat král Nesmějsa. 
Marně posílal posly na všechny strany, marně vypisoval odměny. Nikdo o princeznách neměl ani tušení. Až jednou přišla na hrad babka, ta, co pomáhala dvěma Ivanům na svět. Přišla a povídala: 
„Ten a ten kovář má tři syny. Bydlí na nebesích a létají mezi oblaky jako ptáci. Zemi i nebe mají jako na dlani. Jestli o Tvých dcerách nevědí oni, pak už nikdo.“ 
Král Nesmějsa kázal připravit bohatou hostinu a bratry Ivany na ni dal pozvat. 
Přilétl domů Večerní Ivan a matka mu řekla: 
„Zůstaň doma, synku! Král Tě zve na hostinu.“ 
Uložil se tedy Večerní Ivan k spánku. O půlnoci přiletěl jeho mladší bratr a i jeho matka zdržela doma. A do třetice ulehl k bratrům Jitřní Ivan, jen svůj meč postavil do kouta. A tak se poprvé všichni tři Ivanové doma sešli. 
Ráno se první probudil nejstarší a vidí, že vedle spí dva cizí mladíci. 
„Co si to dovolují?“ rozzlobil se a rozhlíží se, jak je potrestat. V koutě stál meč, popadl ho tedy, ale nemůže s ním pohnout. 
„Nač potřebuješ meč?“ zděsila se matka. „Vždyť to jsou Tví bratři! Všichni tři jste se narodili jedné noci.“ 
Ostatní dva bratři se probudili, a tak se všichni seznámili. Pak šli společně na hostinu. 
Král Nesmějsa je přivítal se všemi poctami a pohostil, jak se sluší a patří. Nakonec se zeptal nejstaršího: 
„Večerní Ivan, po nebi lítáš, všechno vidíš, všechno znáš. Nevíš, kde mám hledat své dcery?“ 
Jenomže nejstarší nevěděl, nevěděl ani prostřední. Až povstal Jitřní Ivan, poklonil se po pás a řekl: 
„Vyslechni mě, velebný králi! Sedím takhle jednou na vrcholu vysoké hory a odpočívám. Náhle kolem mne letí dvanáctihlavý dév. Už jsem natáhl luk, že ho sestřelím, ale vidím, že dév nese na zádech tři dívky, tři krasavice. Ty pláčou a naříkají. Co jsem měl udělat? Raději jsem luk sklonil a šíp vyňal. Kdybych déva zasáhl, dívky by se zabily. To je vše, co vím.“ 
Král Nesmějsa byl vděčen i za takovou zprávu. Poprosil tři bratry Ivany: 
„Najděte princezny a staňte se mými zeti. Tu nejmladší, krasavici, že jí slunce krásu závidí, může si vzít Jitřní Ivan.“ 
Sebrali se tedy bratři a šli. Šli krátce, šli dlouho, až přišli pod nebetyčnou horu. Samé bradlo, vrcholek k nedohlédnutí, tyčí se od jednoho moře k druhému. A na úpatí stál stan. Spal v něm Železný člověk. Hlavu jako skála, ruce jako balvany, jedním slovem ..... dév. 
„Běžte ho probudit,“ poslal Jitřní Ivan starší bratry. Ti šli, budili ho, budili, ale marně. 
„Spí jako zabitý,“ vrátili se s nepořízenou. 
Přistoupil k spáči Jitřní Ivan a prásk ho lukem přes hlavu. Té chvíle byl Železný člověk vzhůru a měl notně nahnáno: 
„Pobratřeme se, Jitřní Ivan. Budu Ti pomáhat.“ 
„Proč ne? Tak mi pomoz hned. Vynes mě na tuhle horu.“ 
„Jsi přece kovářský synek. Ukuj řetěz, vyhodíme ho na vrcholek a vyšplháme po něm.“ 
Jitřní Ivan vzal kladivo, ale kovadlina nikde. 
„Tadyhle máš mou hlavu,“ nabídl Železný člověk. 
A Jitřní Ivan na ní ukoval řetěz. Na konec připevnil oštěp samý háček a pak řekl bratrům: 
„Vyhoďte ho na horu!“ 
Jenže bratři nemohli řetězem ani hnout. Vyzval tedy Jitřní Ivan Železného člověka: 
„Vyhoď ten řetěz ty!“ 
Rozmáchl se Železný člověk a dohodil pod vršek. Pak vzal řetěz Jitřní Ivan a mrštil jím až na samý vrcholek hory. 
„Teď lezte,“ přikázal zase bratrům. Ti se však báli, že nevylezou, že se roztříští v propasti. Lezl tedy Železný člověk. Leze, leze, už je pod vrcholem. Podíval se však dolů a zatočila se mu hlava. A tak byl rád, že se víc mrtev než živ dostal na zem. 
Řada přišla na Jitřního Ivana. Vstoupil na řetěz a řekl Železnému člověku: 
„Svěřuji Ti své bratry. Ručíš mi za ně. Stane-li se jim něco, zaplatíš to životem!“ 
Vylezl Jitřní Ivan na samý vršek hory a dal se déví stezkou. Šel a šel, šel a šel, až uviděl v dáli měděný palác. Před ním stojí velikánské vojsko. 
„Padnu sice v boji s takovou přesilou,“ pomyslel si Jitřní Ivan, „ale svou kůži lacino nedám.“ 
Přiblížil se k vojákům a vidí, že se nehýbají, že jsou všichni mědění. 
V paláci čekala krasavice: 
„Proč jsi sem přišel, Jitřní Ivan? Za chvíli se vrátí sedmihlavý dév a je s Tebou amen.“ 
„To se ještě uvidí,“ usmál se Jitřní Ivan. 
„Když vyhraješ, stanu se Tvou ženou.“ 
„Ne,“ odpověděl Jitřní Ivan. „Budeš mou švagrovou.“ 
A dév už se hnal domů. Před vraty jeho kůň prudce zarazil. 
„Čeho se bojíš, proklatče?“ obořil se na něj dév. „Copak nás snad čeká Jitřní Ivan?“ 
„To víš, že čekám!“ ozvalo se z paláce. 
„Přicházíš jako přítel, nebo jako nepřítel?“ otázal se dév. 
„Jací my jsme přátelé? Chystej se na nepřítele!“ 
Dév seskočil z koně a řekl: 
„Foukni na zem, Jitřní Ivan!“ 
„Nepřišel jsem k Tobě, abych foukal. Foukni si sám!“ 
Dév foukl a zem kolem byla hned z mědi. 
A začali zápasit. Dév zarazil Jitřního Ivana do země až po pás. Ten ale vyskočil, rozmáchl se, a dév byl v zemi až po krk. 
„Pověz, jak oživit měděné vojsko,“ udeřil na něj Jitřní Ivan. 
„Nevím,“ zasténal dév. „Ví to můj starší bratr.“ 
Jitřní Ivan mu usekl všech sedm hlav a šel dál. 
Šel a šel a najednou před sebou vidí stříbrný palác a před ním stříbrné vojsko. 
A všechno se opakovalo jako poprvé. Jitřní Ivan usekl dévovi devět hlav a šel dále. 
V zlatém paláci nalezl krasavici, že srdce usedalo. Jitřní Ivan neodolal, objal ji a políbil. A nejmladší princezna se do něho taky na první pohled zamilovala. 
„Přišel jsem zabít dvanáctihlavého déva,“ řekl jí Jitřní Ivan. 
„Toho nezabiješ,“ zděsila se nejmladší. „Kdoví, kde se skrývá jeho život. Schovej se a já to zkusím vyzvědět.“ 
Netrvalo dlouho a dév se blížil. Před vraty se jeho kůň zarazil. 
„Čeho se bojíš?“ okřikl ho dvanáctihlavý dév. „Snad nás nečeká Jitřní Ivan?“ 
A honem spěchal domů. 
„Čichám Adamovo plémě. Není tady někde Jitřní Ivan?“ 
„Kdepak by se tady vzal?“ odpověděla nejmladší princezna. „Od té doby, co jsi nás unesl, neviděla jsem ani človíčka. Raději mi pověz, kde se skrývá Tvůj život?“ 
„Tamhle v tom sloupu,“ ukázal dév. A nejmladší hned ke sloupu a objímá ho. 
„Co blázníš?“ zachechtal se dév. „Tam a tam žije divoký kanec. Ten má v hlavě klícku se třemi ptáky. V červeném je má síla, v bílém rozum a v černém duše.“ 
„A nemáš strach, že někdo toho kance zahubí?“ starala se na oko princezna. 
„Kdepak,“ řekl dév. „Toho může zahubit jenom můj šíp.“ 
Ráno princezna vypověděla všechno Jitřnímu Ivanovi. Vzali dévův šíp, který byl tak veliký, že k němu Jitřní Ivan musel vykovat luk z šedesáti pudů železa. 
Pak se rozloučil s princeznou a šel, až přišel na břeh široké řeky. Seděla tam dívka a slzy jako hrachy jí kanuly do vody. 
„Proč pláčeš?“ zeptal se Jitřní Ivan. 
„Žije tady divoký kanec a ten žere každý den po jedné krásné panně. Dnes přišla řada na mne,“ vzlykala dívka. 
„Neboj se, já se s kancem utkám,“ utěšoval ji Jitřní Ivan. „Teď jsem ale unaven cestou. Trochu se prospím, a až se kanec objeví, probuď mne.“ 
Položil se vedle dívky na zem a usnul, jako když ho do vody hodí. Netrvalo dlouho a přiběhl kanec. Dívka chtěla Jitřního Ivana probudit, ale probudit ho nemohla, Jitřní Ivan spal jako špalek. Rozplakala se, jedna slza kápla spáči na tvář a spálila ho jako oheň. 
Jitřní Ivan vyskočil, natáhl tětivu a už se kanec válel po zemi. Rychle k němu přiskočil, rozsekl mu hlavu a vyňal klícku. 
„Vrať se ke svým rodičům,“ vybídl dívku, která mu radostně děkovala, a sám pospíchal do zlatého zámku. Vzápětí za ním dorazil i dvanáctihlavý dév. 
„Čichám, čichám Adamovo plémě!“ zařval hned od vrat. 
„Dobře čicháš,“ odpověděl Jitřní Ivan. „Pojď, budeme se spolu bít!“ 
„Foukni na zem!“ přikázal mu dév. 
„Foukni si sám,“ odsekl Jitřní Ivan a dév foukl z plných plic. Hned měli pod nohama zem z ryzího zlata a začali zápasit. Zápasili, zápasili, ale nikdo nemohl vyhrát. Když se dév unavil, zeptal se: 
„Co se u Vás dělá, když se unavíte při zápase?“ 
„Když se unavíme, odpočineme si,“ odpověděl Jitřní Ivan. 
„Dobře,“ dév na to. „Udělejme přestávku.“ 
Tu Jitřní Ivan vzal nenápadně červeného ptáčka a zakroutil mu krkem. Zbavil tak déva síly a lehce ho pak zarazil až po krk do zlaté země. 
„A teď pověz, jak oživit měděné, stříbrné a zlaté vojsko?“ udeřil na déva. Ten mu odpověděl: 
„V mé komnatě visí tři biče. Měděné vojsko švihni měděným, stříbrné stříbrným a zlaté zlatým.“ 
Jitřní Ivan se dověděl, co potřeboval, a zakroutil krkem bílému ptákovi. Pak se rozmáchl mečem a usekl dévovi jedenáct hlav. Poslední, dvanáctou, však useknout nemohl. Popadl tedy černého ptáka, i toho připravil o život a dévova poslední hlava se skutálela sama. 
Zaradovala se nejmladší princezna nad svou záchranou a vydala se s Jitřním Ivanm na cestu. Ještě předtím však vynašli v dévově komnatě tři biče, které vzali s sebou. Šli a šli, až přišli ke stříbrnému paláci, odkud vysvobodili prostřední sestru, a z bronzového nejstarší. Pak dorazili po déví stezce k místu, kde byl připevněn řetěz. Jitřní Ivan spustil nejstarší a po ní prostřední princeznu. Když chtěl spustit svou nevěstu, řekla mu: 
„Nevěřím tomu Železnému člověkovi, Jitřní Ivan. Zradí Tě. Vezmi si můj prsten, a když Ti bude nejhůře, třikrát s ním na prstu otoč. Objeví se před Tebou dva berani, jeden černý a jeden bílý. Ty sedni na bílého a ten Tě odnese dolů na svět.“ 
Jitřní Ivan políbil nejmladší princeznu na rozloučenou a taky ji spustil z hory. Sotva však se dívka dotkla země, přetrhl Železný člověk řetěz na dva kusy. 
„Řeknete-li někomu slovo, zabiju Vás,“ vyhrožoval princeznám a Ivanovým bratrům. 
A Jitřní Ivan zůstal na vrcholu nebetyčné hory. Vzpomněl si na radu své nevěsty a třikrát zatočil prstenem. A opravdu se té chvíle před ním objevili dva berani. Nemeškal, vsedl na bílého a v mžiku se octl nedaleko města, kde se narodil. Rozhlédl se a uviděl kovárnu. Před ní seděl jednooký kovář a obědval kaši. Jitřní Ivan se k němu přitočil z jeho slepé strany a začal jíst s ním. Kovář se podivil, že má tak brzy prázdnou misku, obrátil hlavu a spatřil vedle sebe urostlého mladíka. 
„Budu u Tebe za tu kaši pracovat,“ slíbil mu Jitřní Ivan. 
„Uvidíme, jakou máš sílu,“ řekl kovář a podal mu perlík. Jitřní Ivan se rozmáchl a v ten ráz byla kovadlina na kusy. Kovář tedy udělal dvojnásobnou kovadlinu a od té doby mu Jitřní Ivan pomáhal. Mistr s ním mohl být spokojen, protože udělal za den tolik práce, co jiný za týden. 
Mezitím dorazili do královského města i starší bratři s princeznami a Železným člověkem. Starý král se tak zaradoval, že všichni zapomněli na jeho přezdívku. A hned se začaly chystat tři svatby najednou. 

Nejmladší se vymlouvala, jak to šlo, aby svou svatbu oddálila. Když už nebylo pomoci, řekla svému otci: 
„Milý tatínku, co se dá dělat, vezmu si toho Železného člověka, ale potřebuji na svatbu prsten, který by se mi líbil.“ 
Král rozeslal posly ke zlatníkům ve své říši, ale žádný takový prsten vyrobit nedovedl. 
Kázal tedy král, aby se jeho lidé vyptali kovářů. A poslové přišli i k mistrovi, u kterého pracoval Jitřní Ivan. Starý se chtěl vymluvit, ale Jitřní Ivan mu pošeptal: 
„Dovedu ukovat přesně takový prsten, jaký potřebují.“ 
Pak se postavil ke kovadlině, ale sotva šel kovář na kutě, ulehl i on. Ráno se kovář probudil a vidí, že jeho pomocník spokojeně spí. Zlostně do něj strčil nohou: 
„Chceš mě připravit o hlavu?“ 
Ale Jitřní Ivan už mu podával prsten, který měl od nejmladší princezny. 
Svatba se tedy mohla konat. Když už se svatebčané chystali do kostela, nasedl Jitřní Ivan na svého berana a vylétl až pod nebesa. 
Nejmladší princezna šla v slzách vedle Železného člověka a v koutku duše doufala: 
„Snad mě Jitřní Ivan zachrání a té nestvůře nenechá ..... “ 
Už vstoupil průvod na kostelní schody, když se zpod oblak přiřítil Jitřní Ivan na beranovi a zarazil Železného člověka do země, že z něj nebylo vidět ani vlásek. Pak objal svou nevěstu a odváděl si ji k oltáři. 
A co dál? Jitřní Ivan odpustil bratřím, a když umřel starý král, připadla koruna jemu. Nikdo z mocných sousedů si na jeho říši netroufal, protože každý věděl, že její vládce má tři biče, kterými může oživit tři vojska, měděné, stříbrné a zlaté. A tak se války i neštěstí tomu království vyhýbaly. Lidé žili šťastně a spokojeně, a jestli neumřeli, žijí tak dodnes.