Jorinda a Joringel

Uprostřed hlubokého lesa stál zámek, ve které bydlila jedna stará, přestará čarodějnice. Ve dne se lidem zjevovala jako kočka či sova, ale v noci na sebe brala svoji lidskou podobu. Vládla uměním lákat k sobě zvěř a ptáky, které pak vařila či pekla, jak jí bylo k chuti. Když k zámku zabloudil člověk a stačilo, aby od něj byl celých sto kroků, nebylo mu najednou k hnutí a to kouzlo ho drželo tak dlouho, dokud ho babice nepropustila. Pokud ale v jejích osidlech uvíznula krásná panna, tu ji proměnila v ptáka, kterého strčila do klece a zanesla do zámku, kde měla s vzácnými ptáky už přes sedm tisíc klecí.

V tom čase, v té zemi, žila, byla panna, nejkrásnější ze všech dívek, a ta se jmenovala Jorinda. Zaslíbila se hochovi, který se jmenoval Joringel. A konečně tu byl den svatební, ve kterém měli velkou radost jeden z druhého, a tak se měli se k malé chvilce v důvěrnosti a vydali se na procházku do lesa. „Musíme se mít na pozoru“, řekl Joringel: „abychom nedošli až k zámku.“ Byl krásný podvečer, temně zelenou hradbou lesa prosvítaly poslední sluneční paprsky a odrážely se na hladkých kmenech stromů. Na jednom z těch starých dubů zpívala hrdlička a měla se k písničce tak tesklivé, že to Jorindu a Joringla dojalo k pláči; bylo to dojetí a byl to pláč, jako by měli každou chvíli umřít. A když se z toho všeho dojímání a vzdychání probrali, viděli, že zabloudili a nevěděli kudy kam.

Slunce se naposledy zhouplo na obloze a zapadlo za vysokou horu. Joringel se chtěl rozběhnout za ním, ale sotva udělal krok, uviděl křovisky zarostlou zeď prokletého zámku; to ho vyděsilo tak, že na místě strnul. V tom strnutí slyšel, jak se Jorindě vydral z hrdla překrásný trylek, a když se po ní ohlédnul, viděl, že se proměnila ve slavíka. Nemohl se pohnout, nemohl mluvit ani plakat, mávnout rukou či vykročit, stál tam jako do země vrostlá skála. Tu přiletěla sova s ohnivýma očima, třikrát kolem milenců zakroužila a zahoukala a pak zmizela v křoví. Za malou chvíli se z houštiny vybelhala stařena. Zprohýbaná staletími, žlutá a seschlá, oči obrovské a po pekelnicku rudé, nos jako skoba, jejíž špička klepe až na bradu. Něco zamumlala, chytila slavíka a nesla ho pryč. A Joringel tam stal dál jako zkamenělý.

Za pár nekonečných okamžiků přišla babice zpět, opět zamumlala nějaké zaříkadlo a Joringel byl volný. Tu před ní padnul hoch na kolena a prosil ji, aby mu vrátila slavíka, ale stařena se mu vysmála, prý svoji milou už v životě neuvidí, a zmizela. Joringel plakal, naříkal, ale všechno marně: „Co si mám počít?“ Nakonec se vydal cestou necestou, až přišel do cizí vesnice, kde se nechal najmout jako pasák ovcí. Často chodil k zámku, ale nikdy ne už blíže než na sto kroků. Tu se mu jednou v noci zdál prapodivný sen, ve kterém našel rudý kvítek, v jehož středu byla velká krásná perla. Ten kvítek v tom snu utrhnul a šel s ním k zámku, všechno, čeho se tím kvítkem dotknul, bylo od kouzel osvobozeno; a taky snil o tom, že se mu tím kouzelným dotýkáním vrátila Jorinda.

Ráno, když se probudil, vydal se na pouť údolími a horami a hledal ten kouzelný kvítek. Našel ho až devátý den brzičko ráno. Ve středu toho kvítku se jako perla třpytila kapka rosy. Celý den a noc ten kvítek s kapkou rosy opatrně nesl k zámku. A když od něj byl sto kroků, kouzlo nad ním nemělo žádnou moc a on kráčel dál až zámecké bráně. Zaradoval se, dotknul se kvítkem brány a ta se otevřela. Vešel dovnitř na dvůr a poslouchal, odkud uslyší ptačí zpěv; konečně ho zaslechl. Šel dál a našel komnatu, kde bylo sedm tisíc klícek a byla tam také čarodějnice, která ptáčky zrovna krmila. Když Joringela uviděla, velmi se rozlítila, spílala mu, plivala na něj jed a žluč, ale více jak na dva kroky se k němu nemohla přiblížit. Joringel si jí nevšímal, prohlížel si klece s ptáky, ale bylo tu mnoho set slavíků, jak mezi nimi najde Jorindu? Pak si všimnul, že se stařena plíží ke dveřím a v pařátu má nějakého slavíka. Tu po ní skočil, dotknul se klícky i čarodějnice kvítkem a bylo to! Najednou tu stála Jorinda a vedle ní stařena bez své kouzelné moci.

Spanilá Jorinda se vrhla Joringelovi kolem krku. Osvobodili i všechny ostatní ptáky, z kterých se staly zase krásné panny, a pak šli všichni domů a spokojeně žili, dokud neumřeli.