Julie a pečení krocani

Jsou lidé, kteří se vážně domnívají, že rostlinopis není nic důležitého, že počty nebo mluvnice jsou mnohem potřebnější a kdesi cosi, ale to je omyl, kdo nezná rostlinopis, může na to snadno doplatit. Vezměme si třeba takovou masožravou rostlinu; řada lidí a mezi nimi i řezníci, prodavači v lahůdkářstvích, a dokonce i strážníci ..... ani nevědí, jak taková rostlina vypadá, čím se živí, a přitom netuší, jaké z toho mohou mít nepříjemnosti.
Představte si takový případ: je škola, v té škole mají přírodopisný kabinet a v něm masožravou rostlinu, která se jmenuje Julie. Cítí se ve škole jako doma, umí za ta léta všechno možné, pochytí něco z pravopisu, něco ze čtení, a dokonce i něco z tělocviku a ručních prací, takže dovede docela slušně běhat, šplhat, háčkovat a podobně. Stará se o ni pan školník, který žije ve škole sám, bere si ji občas k sobě do bytu, odpoledne s ní chodí na procházku za město a večer mu Julie spravuje ponožky a chytá mouchy místo mucholapky, protože masožravá rostlina se mouchami živí. V létě je to náramně jednoduché, v létě je všude much jako much, horší je to od podzimu do jara, kdy je o ně nouze. Ale pan školník je starý dobrák, shání mouchy, kde může, občas dostane aspoň sušené v obchodě se zlatými rybičkami, to víte, není to ono, čerstvé mouchy jsou čerstvé mouchy, ale Julie je rozumná a skromná a nijak si nenaříká.
Ale co se nestane, jednoho dne, zrovna když se blíží velikonoční svátky, dostane pan školník spalničky, musí do nemocnice a celá škola i se soudruhem ředitelem přemýšlí, co s Julií, kdo se o ni postará, celá škola si láme hlavu, protože všichni mají Julii rádi, až se přihlásí chlapeček jménem Kleofáš, a ten řekne, že si vezme Julii na svátky domů. A protože Kleofáš má z přírodopisu jedničku a ví, čím se masožravá rostlina živí, řekne soudruh ředitel, proč ne, když se o ni chce starat, ať se stará, je to od něho hezké, a tak si tedy Kleofáš odnese Julii domů.
Kleofášova maminka je z toho celá pryč, taková vzácná květina, ty barvy, óch, to máme, pane, na svátky hosta, říká a uvažuje, co jí dáme, co jí jenom dáme, a nabízí Julii šunkovou roládu, svíčkovou na smetaně a kdovíco ještě a Kleofáš se chytá za hlavu a běduje, maminko, co to děláš, to se přece nehodí, masožravá rostlina jí především mouchy, ale maminka si nedá poradit a říká, přece jí nebudu dávat obyčejné mouchy, jsou svátky, jak by to vypadalo, a nabídne Julii pečeného krocana. A Julie je jako u vytržení, nikdy nic takového nejedla, moc jí to chutná, nechá si osmnáctkrát přidat, takže sní krocana docela sama, vypadá výborně, lodyhu má jako smotaný koberec, maminka má z toho radost a říká, jen jezte, jen jezte, těší mě, že Vám chutná.
To víte, taková věc nezůstane bez následků, chyby se nikdy nevyplácejí, když se pan školník vrátí z nemocnice, spráskne nad Julií ruce, a když jí nabídne tři sušené mouchy, spráskne je podruhé, protože Julie se jídla ani nedotkne, utrhne si z lodyhy lísteček a na ten napíše, mouchy si nechte, chci krocana, Julie.
A pan školník neřekne překvapením ani slovo, vezme lístek, jde do ředitelny a řekne, to je pěkné nadělení, přečtěte si tohle, jsem zvědav, co budeme dělat.
Jenže soudruh ředitel je klidný člověk, pokrčí rameny a řekne, jednak tam má pravopisnou chybu, jednak je to celé nesmysl, žádný krocan nebude, když nechce mouchy, ať je nechá být, hlad je nejlepší kuchař.
Ale není to tak jednoduché, příští den se Julie nedotkne ani velké, čerstvé masařky, kterou pan školník sežene schválně v uzenářství, a když to takhle pokračuje nějaké tři dny, vydá se pan školník do ředitelny znovu a řekne, je to marné, nejí a nejí, co když nám umře hlady, byla by jí přece škoda, ne?
Hm, hm, řekne soudruh ředitel, to by byla opravdu škoda, jenomže krocany jí dávat nemůžeme, kam bychom přišli, víte co, kupte jí špekáček a uvidíme.
Pan školník tedy jde, koupí špekáček, přidá k tomu trochu hořčice a nese to všechno na talířku do kabinetu, ale představte si, Julie nikde, je pryč, zůstane po ní jenom lístek a na tom stojí napsáno, když mně nechcete dát krocana, jdu pryč, Julie.
To je nadělení, myslí si pan školník, dá si na hlavu starý klobouk, běží ven a volá, Julie, vrať se, vrať se mi, Julie, a tak podobně.
Ale Julie je bůhvíkde, courá po městě, prohlíží si výkladní skříně, kde jsou samé uherské salámy a šunka a humři a bažanti, Julie se dívá jako divá, sbíhají se jí sliny, kručí jí v břiše, a tak přemýšlí, jak by se k těm dobrotám dostala, až najednou uvidí za výkladem pečeného krocana na stříbrné míse, obloženého kolem dokola zeleným salátem, červenými rajčaty a žlutými citróny, a to už Julie nevydrží, jde do obchodu, napíše na lístek, prosím, toho krocana, ale rychle, prodavačka si to přečte, pomyslí si, to je neuvěřitelné, jak taková velká květina může napsat richle s měkkým i, ale zabalí krocana, podá ho Julii a řekne, šedesát osm korun dvacet haléřů, prosím, jenže tohle už Julie neslyší, rozbalí krocana a začne jíst, jí plnou pusou a prodavačka křičí, co to má znamenat, ještě jste krocana nezaplatila a už se krmíte, a všichni kolem začnou hlučet, to se přece nedělá, co je to za chování, to jsou dneska květiny, a nakonec přijde strážník, vezme Julii krocana, odvede ji do květinářství a řekne, květiny patří do květinářství, račte si ji tady ponechat, dělá ve městě výtržnosti, a tak se Julie dostane do vázy, ani neví jak.
Ale považte, má štěstí, přijde pán, který se zrovna žení a shání nějakou zvláštní kytici pro nevěstu, nějakou svatební kytici, která se hned tak nevidí, koupí tedy Julii, zabalenou do hedvábného papíru, přinese ji domů a dá ji slečně, která stojí před zrcadlem v bílých šatech s dlouhým závojem, a všichni svatební hosté jsou nadšeni a jedna dáma s perlami kolem krku říká: óch, to je nádherná květina, to je pravá květina pro tuto příležitost, a všichni nasednou do taxíků a jedou na úřad, a když se vrátí, jdou do velké místnosti, kde je dlouhý stůl s bílým ubrusem a na něm plno talířků a legračních vidliček a všelijakých skleniček a ubrousků, a pán s nevěstou si sednou do čela, k talířkům, na kterých je krásná šunková roláda, nevěsta drží Julii na klíně a poslouchá pána s bílým plnovousem, který pronáší nějakou dlouhou řeč, chvílemi všichni tleskají, a Julie to už nevydrží a pustí se do rolády, ale kousne si tak dvakrát třikrát a dost, protože nevěsta kývne na číšníka a řekne, prosím dejte tu kytici někam do chladna, padá mi pořád do talíře, a tak se Julie znenadání ocitne v malé místnosti s mnoha policemi, všude samé mísy s dorty a saláty a paštikami a salámem, všude plno kuřat a bažantů a pečených krocanů a Julii se z toho málem zatočí hlava, sundá hedvábný papír, aby jí nepřekážel, a pustí se do jídla, slyší, jak ve velké místnosti cinkají skleničky, ale Julii to příliš nezajímá, jí a jí, a když to všechno sní, utře si pusu hedvábným papírem a chce si trochu zdřímnout, ale nemůže, protože se otevřou dveře a někdo strašlivě vykřikne, je to dáma s perlami kolem krku, upadne na zem a všichni ji s námahou zvedají, ale ona křičí, kde je jídlo, někdo nám snědl všechno jídlo, óch, óch, óch, a malá místnost je najednou plná lidí v tmavých šatech a všichni se třesou zimou nebo zlostí, všichni hledají šunku a paštiku a krocany, všichni mají zlé obličeje a Julie si řekne, tohle by mohlo dopadnout hůř než posledně, nejlepší bude odejít, a snaží se dostat nenápadně ze dveří, ale má smůlu, shodí prázdnou mísu od paštiky a je zle, všichni se pustí za ní, běhají z pokoje do pokoje, padají přes židle a rozbíjejí talíře, je to opravdu hrozné, hotová spoušť, ještě že Julie dovede šplhat, uteče tedy oknem dolů na ulici a odtud do parku, kde si stoupne na záhonek a tváří se nenápadně jako obyčejná maceška.
Ale od toho dne se ve městě dějí divné věci, ztrácejí se samé dobroty ze špižíren, kuchyní, obchodů a restaurací, jsou toho plné noviny, každý den nějaká nová zpráva, kolik se ztratilo obložených chlebíčků a kolik párků a hlavně kolik pečených krocanů, a všechny zprávy končí upozorněním, že z loupeží je podezřelá masožravá rostlina jménem Julie, která se skrývá v zahradách, parcích a tak podobně, a lidé čtou noviny, berou si je z rukou, jsou z toho celí pryč, jsou docela bez nálady a na Julii mají hrozný vztek.
Jenom děti jí drží palec, mají rády spíše čokoládu než bažanty a krocany a říkají si, to je přece legrace, co ta Julie vyvádí, ale říkají si to potichu, aby je nikdo neslyšel, aby je neslyšel tatínek nebo maminka nebo strýček Leopold nebo tetička Anežka, protože Ti všichni bědují, co s námi bude, co nás čeká, dobroty už nebudou, a všichni chodí a doufají, že Julie bude brzy vypátrána.
Ale kdo ji má vypátrat a kdo ji má dopadnout, řekněte sami, málokdo se ve škole učí řádně rostlinopis, málokdo ví, jak taková rostlina vypadá, nevědí to ani kuchaři, ani prodavačky v lahůdkářstvích, ba dokonce ani strážníci, a tak se lidé pro jistotu začnou bát každé kytičky, nechtějí mít doma ani fíkus nebo brambořík, trhají ze strachu petrklíče, tulipány a mateřídoušky, takže město je za chvíli nejen bez dobrot, ale také bez květin, což není hezká podívaná.
A tu někoho napadne, že bude nejlepší, když si všichni trochu zopakují rostlinopis, a škola je rázem plná lidí, maminky a tatínkové sedí v malých lavicích, poslouchají a dělají si poznámky, jak vypadá karafiát, sasanka nebo masožravá rostlina, a když si to všechno zopakují, sejdou se všichni ráno na náměstí a jdou hledat Julii, jdou ji hledat všemi směry do parků a do zahrádek, prohlížejí každou kytičku, která zbyla, ale pořád nic, je už poledne a Julie nikde, všichni jsou už unaveni, mají hlad, ale říkají si, to nic, stojí to za to, budeme mít zase šunkovou roládu a krocany, jen co ji najdeme, ale všechno marné, Julii nenajdou, najde ji někdo docela jiný, žádný strážník, ani kuchař, ani prodavač, ale pan školník, který jde na svou odpolední procházku za město a slyší v jedné boudě někoho plakat, a považte, uvnitř sedí Julie, čte noviny a třese se strachem a pan školník jí říká, Julie, Julie, vidíš, kam vede mlsnost, bylo Ti tohle zapotřebí, co, a Julie si utrhne jeden lístek a napíše, mě to velice mrzí, Julie.
No jo, řekne pan školník, teď Tě to mrzí, ale to sis měla rozmyslet dřív, lidé snesou hodně, ale krocany jim brát nesmíš, kde začínají krocani, tam končí legrace, ale když mi slíbíš, že budeš jíst zase mouchy a nebudeš zlobit, vezmu Tě zpátky do školy a nikomu nic neřeknu. A Julie napíše na lístek, slibuji, a pan školník jí nasadí svůj starý klobouk, je už večer a každý si myslí, že to jdou po ulici dva školníci, a tak se Julie dostane zpátky do kabinetu, jí mouchy, i ty sušené, a vůbec nikdo na nic nepřijde, protože málokdo se o přírodopisný kabinet zajímá, ví to jenom soudruh ředitel a děti a ti všichni si to nechají pro sebe.