Kačenka a princátka

Uprostřed lesa žila na samotě jedna stará zlá čarodějnice a ta měla dceru, která byla dobré a mírné dítě, což bylo k tomu přísloví, že jablko nepadá daleko od stromu, k úplnému opaku a nesouhlasu. Ten strom byl totiž nadmíru sukovitý a hrubokorý a na pohled tak ošklivý, že kdo tu stařenu viděl, šel jí raději z cesty a myslel si, čím dál od babice, tím lépe. Stařena nosila na nose ustavičně zelené brýle a přes pačesy, které jí nečesány trčely od hlavy, měla červený šátek, chodila ráda s krátkými rukávy, takže jí z roztřepaných rukávů do daleka trčely kostnaté, větrem ošlehané a sluncem do hněda opálené paže. Na zádech obyčejně nosila pytel s čarovným býlím, které nasbírala v lese, a v rukou velký hrnec, ve kterém tyto vařila a tím nečas, krupobití a lijavec, třeskutý mráz a vánici na lidi přivolávala tak často, jak se jí zachtělo. Na prstu nosila zlatý čarodějnický prsten se zářivým rudým karbunklem a tím mohla začarovat lidi i zvířata. Tento prsten dělal ze stařeny stvoření silné a životaschopné jako obr, a když to chtěla, udělal ji také neviditelnou, aby mohla jít, kam jen chtěla, vzít si, co jen chtěla; a to také dělala, v lese si vyhledala laně, a když zvířata blyštící se rubín na jejím prstenu, musela zůstat strnule stát, a tak stařena přišla až k nim a dojila jejich mléko do hrnce a pila to se svojí dcerou.

Dcera se jmenovala Kačenka a neměla se u zlé matky dobře, ale nesla své břímě trpělivě. Nejbolestivější pro ni bylo, že matka domů často přivedla děti, se kterými by si Kačenka ráda hrála, ale ona jim vždy vzala šaty, zavřela je do chlívku a krmila laním mlékem, dokud neztučněly. A co s nimi pak udělala, to bylo opravdu děsivé! Proměnila je totiž v koloušky a prodala je lovcům, aby je pak stříleli a dodávali do města, kde si lidé na mladé divočině tak rádi pochutnávají. Tak špatná a zlá byla ta ošklivá stařena, která nedělala celý den nic jiného, než čarovala a strojila zlé úklady, přičemž si mnoho a často pro sebe nahlas mluvila, a tak se Kačenka nepozorovaně naučila několik kouzelnických kousků, které si ale nechala pro sebe.

Jednoho večera stařena opět přivedla dvě překrásné děti, hocha a děvčátko, na kterých člověk viděl, že jsou to sourozenci a děti bohatých lidí. Ztratily se v lese, stařena je našla a vzala s sebou do domu, neboť jim řekla, že je vezme zpět k rodičům. Ty děti vypadaly strašlivě zklamaně, když jim stařena sundala jejich krásné šaty a místo nich dala hadry a zavřela je do temného chléva. Pak dostaly celý hrnec laního mléka, které dobře chutnalo, a k tomu kus černého chleba, který chutnal trochu méně, ale i ten nakonec snědly.

Druhého dne se stařena už časně ráno belhala lesem a kynula laním. Byla tam jedna jelení rodina, která stařenu zvláště dobře znala, sestávala z jelena, laně a dvou kolouchů a držela se v lese vždy věrně pohromadě, neboť byla ve stálém strachu před zlou stařenou, která je dokázala donutit, aby v klidu stáli, nechali si od té zlé čarodějnice vzít mateřské mléko, a tak se kolouchové niky nenasytili a nezesílili. „Kdybych ti tak mohl parožím propíchnout tvoje vyschlé tělo!“ myslel si často jelen a ani laň neměla pro tu stařenu žádná dobrá přání, ale nic jim to nepomohlo.

Zatímco byla stařena v lese, plížila se Kačenka ke chlívku a viděla skrze díru mezi prkny, jak ty ubohé uvězněné děti bolestně vzlykaly a usedavě plakaly. Tu se zeptala: „Kdopak jste, ubohé děti?“ „My jsme královské děti! Pusť nás, náš otec se ti odmění.“ řekl princ. „A moje matka také.“ řekla princezna a k tomu dodala: „Staneš se naší sestrou, budeš spát v hedvábné postýlce a dám ti krásné zlaté šaty, jen nám pomoz!“ Tu Kačenka řekla: „Jen buďte trpělivé, princátka moje, já dám pozor a vymyslím, jak bych vás osvobodila.“

Druhý den za úsvitu udělala Kačenka jeden čarodějnický kousek. Rychle opustila lůžko, vydechla do podušky a zašeptala: „Milá postýlko, slůvko za mne dej, až budu tatam, za mne odpovídej.“ Stejně vdechla život do truhly, na schody a do kamen v kuchyni a všem zašeptala tutéž říkanku. Potom šla k pevně zamčenému chlívku, podržela u zámku kouzelný kořínek, který nechala stařena ležet na podestě, a zašeptala kouzelné zaříkání. Tu se zámek ihned otevřel, závora odskočila a Kačenka vedla princátka cestou pryč do lesa.

Když se babice probudila, zvolala: „Káčo, vstávej a přilož do ohně!“ Tu se ozvalo z postýlky: „Jsem už vzhůru a hned jdu do kuchyně.“ Čarodějnice zůstala ještě ležet, ale když po nějaké chvíli nic neslyšela, zvolala znovu: „Ty lenivá Káčo, kde se couráš?“ „Hned! Hned!“ zvolala truhla: „sedím na truhle a uvazuji si punčošky.“ Tu opět uplynula nějaká chvíle, ale v domě se nic nehýbalo, a tak byla stařena vzteklá a zvolala: „Káčo, ty zmetku, kde vězíš?“ Tu se ozval hlas ze schodů: „Už běžím, už letím, jsem na schodech!“ Stařena se ještě jednou uklidnila, ale ne na dlouho, neboť bylo zase ticho, a tak se zvedla, nadávala a klela, ale tu se od krbu ozvalo: „Proč to klení? Už jsem dole u kamen v kuchyni.“ Nicméně v kuchyni i v celém domě bylo jinak mrtvé ticho. Teď došla stařeně trpělivost, vyskočila z postele, oblékla se a vzala násadu od koštěte s úmyslem Kačenku nemilosrdně vypráskat. Ale jak vyšla ven, po dcerce nebylo ani vidu, ani slechu, ale co bylo nejkrásnější a pro tu starou to nejhorší, také princátka byla pryč. Babice zlostí skákala až ke stropu, ale kouzelný prsten jí ukázal směr, kterým se Kačenka s princátky vydala, a tak řítila za nimi.

Když přišly děti hlouběji do lesa, potkaly tam onu jelení rodinu, které ve spěchu o svém neštěstí a útěku vyprávěly, což ušlechtilá jelení srdce silně dojalo, a tak jim tito dali na vědomost, že jsou připraveni, aby jim všechnu možnou pomoc poskytli. Dobrá laň nabídla dětem záda, aby je všechny tři zanesla na královský zámek, který byl na druhé straně lesa, a jelen sám poručil kolouchům, aby si vlezli do houštiny, on sám se postavil za husté křoví s úmyslem, že stařenu, až poběží kolem a on neuvidí její prsten, nabral na parohy. Netrvalo to dlouho a stařena se velkými skoky přihnala, hněvem a spěchem zaslepená, docela zapomněla, aby se udělala neviditelná, také prst s prstenem nedržela vzhůru, a tak se stalo, že se pojednou objevilo statné jelení paroží, které ji nabralo s takovou silou a tak šikovně, že jí kouzelný prsten stáhlo z prstu a ten na jeho konci zůstal vězet, a dřív než by se jeden nadál, tak jelen se starou čarodějnici, která nyní byla nyní díky moci prstenu sama ztuhlá a nehybná, uháněl přímou cestou za svou ženou na královský zámek.

Laň mezitím se třemi dětmi do královského zámku dorazila, kde ztracené děti a dobrou Kačenku král i královna vřele uvítali. Pojednou všichni s velkým překvapením uviděli, jak k nim na paroží statného ušlechtilého jelena připlouvá stařena. Jelen s ní ale bez váhání skočil do zámeckého rybníku a ponořil se hlavou dolů, a když se znova vynořil, bylo jeho paroží od břemene volné. Ale také ten kouzelný prsten zůstal na dně rybníka.

Jelen a laň se vrátili zpět ke svým dětem do lesa a byli velmi rádi, že jim více už nikdo nebude brát mléko. Kačenka zůstala u královských dětí a spala v hedvábné posteli a nosila zlaté šatičky a byla sama držena jako princátko.