Kaktusáček

Na jednom z ostrovů Karibiku mezi vysokými, středními a malými kaktusy a pod pichlavým křovím měl pelíšek králíček Kaktusáček. Bydlel tu spokojeně sám několik měsíců. Maminka Kaktusačka a sourozenci odcházeli jeden po druhém do Kaktusového lesa a nikdo z nich se doposud nevrátil. Kaktusáček byl opatrný, raději moc daleko nechodil a vyhýbal se všem nebezpečím o kterých věděl. Dnes vylezl ze svého pělíšku a povzdechl si, že se bude muset vydat opravdu na cestu. Celý rok tu bylo teplé počasí a jen občas zapršelo. Počítal s tím, že tenhle měsíc určitě zaprší, ale nebe bylo stále bez mráčků a jemu včera došly zásoby vody.
Nedalo se nic dělat, musel jít na druhý konec ostrova do rafinérie, kde pracovali hodní lidé, kteří dávali zvířátkům vodu. Povídal mu o tom zajíc Béďa a želva Žofka, že jsou opravdu moc hodní. Problém byl, jak se tam dostat. Na levé straně měl Kaktusáček moře a na pravé řádili psi. Psi by ho nesežrali, to on věděl, jen by mu vysáli krev. Byli to totiž upíří psi.
A bylo jich stále víc. Přes den prokousávali lidem pneumatiky u aut a v noci vysávali krev ze zvířátek. Sám Kaktusáček viděl denně desítky kůžiček z vysátých ještěrek. Nejdříve si z nich chtěl sešít domeček, ale nakonec usoudil, že kaktusy ho přece jenom líp ochrání. Kaktusáček neuměl plavat a tak zbývala jen cesta po souši. Na cestu se vydal za svítání, v době, kdy upíří psi hlídali jen projíždějící auta. Snad se stihne vrátit než se setmí. Určitě ano, pokud nezabloudí.
Cestou potkal několik psů. Leželi líně u silnic a cest a o králíčka se nezajímali, jen někteří čilejší na něj volali:
„Ahoj v noci„.
Kaktusáček se smál, protože v noci už přece bude v bezpečí svého pelíšku. K rafinérii se dostal brzo, usměvaví lidé mu naplnili jeho kanystřík vodou a on se vracel vesele domů. Ve městě se posadil pod palmou a chvilku odpočíval. Zahlédl, jak se na něj usmívá nějaký pán. Kaktusáček mu chtěl říct, že už vodu má, ale zarazil se. To byl úplně jiný úsměv než měli ti hodní lidé v rafinérii. Tento úsměv Kaktusáček znal z Kaktusového lesa. Občas tam chodili nějací lidé, něco si píchali do těla nebo k něčemu čichali a polykali to a pak byli až moc veselí a moc hodní. tančili a smáli se a Kaktusáčkovi říkali vílo, princi nebo medvídku. Někdy hade či švábe.
Kaktusáček se jim začal radši schovávat, nelíbilo se mu, když říkali, že není králíček. Muž, který se na něj usmíval se najednou otočil k autu u kterého stál, a lehnul si vedle něj na zem. Ale co to dělá? Divil se Kaktusáček. Líže pneumatiku. Co Ti lidé mají za chutě!
Ne, on jí neolizuje, on do ní kouše.
Kaktusáček se polekal ..... snad to není upíří muž? Žofka říkala, že jeden upíří pes pokousal člověka a tento člověk se stal horším než upíří psi, protože krev sál i ve dne. Že by měl takovou smůlu a potkal toho jediného upířího muže? Kaktusáček chtěl rychle utíkat, ale bylo pozdě. Něco ho píchlo do hřbetu. Pán si ho nabodl na nůž a Kaktusáček cítil, jak z něj vysává krev, navíc cítil, že začalo pršet a na něj začaly padat obrovské dešťové kapky. Na jednom z ostrovů Karibiku mezi vysokými, středními a malými kaktusy a pod pichlavým křovím měl pelíšek králíček Kaktusáček. Nebydlel tu již několik měsíců.