Kapusta nebo zelí ? - Petrklíče

Jednou ráno se nejmenší Petrklíč probudil a hned cítil, že je mrzutý. „Já jsem dneska mrzutý,“ hlásil mamince a maminka Paví oko mu řekla: „A tak to musíme z tebe vy třepat.“ A tiskla Vavřince a třepala jím a smála se a pak mu pošeptala: „Ještě jsi mrzutý? Už jen malinko, malilinko. A to tě přejde.“ A ještě mu pošeptala: „Jen to nikomu neříkej, oni by se ti kluci smáli.“ A odešla. Kam? Přece do práce. Jen odešla, vzpomněla si babi: „Budu potřebovat, abyste se podívali k zelenině, jestli přivezli květák nebo kapustu. “ A kluci volali: „Klidně, beze všeho, už jdeme! Už letíme, div se nepřetrhnem!“ a prskali drobečky a cpali si snídani rychle do pusy, aby už mohli vyrazit. Vavřincovi vhrkly slzy do očí: nestihne to a kluci mu utečou! A rozdováděný Dominik ukázal na Vavřince a zazpíval: „Vstal zadkem napřed!“ Bratři se řehtali, ale Žofinka, která byla od rána taky trochu nesvá, se Vavřince zastala: „Vůbec ne! Já ho viděla, když vstával! Třeba má moc horkou kávu,“ a vzala Vavřincův hrníček a kávu přelila.

Potom Žofinka zalezla pod stůl, kde má svůj pokojíček, a starostlivě tam cosi kutila. „Ty nejdeš?“ ptali se jí kluci, „jak to?“ A Žofinka opatrně řekla: „Nemohu. Viklá se mi zoubek. Bojím se, abych ho nespolkla,“ a kývala zubem sem a tam. Kluci se rozhodli, že tedy půjdou sami. A Dominik rychle pomohl Vavřincovi udělat na botkách parádní uzle, aby mohl jít s nimi. U zeleniny okoukli Petrklíče bedýnky a pult a loudali se spokojeně zpátky. A tu se proti nim řítí chlupatá tlama s růžovým jazykem, vyjetým z huby jak z tunelu, a už vidí kluci celého psa a za ním malého Petrželku. Petrželka se drží řemínku a vlaje, div se nesvalí. „On je očkovaný proti žloutence!“ piští Petrželka za psiskem. „Nesmím ho pustit!“ A kluci hned taky popadli řemínek a klusali s Petrželkou. Trochu psa přibrzdili, ale moc ne, pes byl silný a táhl je za sebou.

„Kam s ním jdeme?“ ptal se v běhu Matouš a Petrželka funěl: „Já nevím, kam se žene, asi za dědou pradědou.“ „A tak to jo, to asi tak bude,“ mínili kluci. A vtom si všimli, že jim Vavřinec nestačí a že zůstává pozadu. Motá se kus za nimi a pobrekává. Cyril se pustil řemínku a vrátil se pro brášku. A pes se kupodivu taky zastavil a čekal, co bude. Stáli a čekali, a když Cyril přivedl uslzeného Vavřince, řekl klukům: „Něco mu vlítlo do oka, nějaká muška nebo co.“ A ještě do nich šťouchl, aby se nevyptávali. Mezitím už se psem oběhli poslední dům, co stál na konci ulice; nalevo zůstalo řepné pole se stožáry vysokého napětí a vpravo se kudrnatila kolonie drobných zahrádek. „Jejda,” vzpomněl si Cyril, „my jsme zapomněli říct babi, že měli v zelenině kapustu!“ „Kapustu? Snad zelí,“ podivil se Matouš. „To bylo přece zelí, co tam prodávali.“ „Vždyť to bylo zvlněné, ty konce listů,“ nedal se Cyril. „Ať řekne Dominik, co to bylo.“ „Ty hlávky?“ řekl Dominik. „To byly nějaké hlávky. Ale salát to myslím nebyl.“

„Vždyť to bylo naducané jako kapusta!“ rozohnil se Cyril. A Vavřinec zvolal: „Kapusta je naducaná a zelí je naducané, a salát je taky tlustý a naducaný!“ a zakopl o hadici, protože už stáli v jakési roztomilé, zpola zarostlé zahrádce s několika záhony a s hadicí na cestě, a Petrželka se rozhlédl a řekl: „Je tohle dědova zahrádka? Asi jo.“ A z boudy na nářadí se ozvalo: „Aj hev e sistr. Maj sistr iz in dz rům.“ Petrklíče se zarazili, ale pes už vrazil do boudy, a jak se dveře rozlítly dokořán, viděli kluci, že děda má na ponku maličkou televizku, sedí před ní na stoličce, pije pivo a říká nějaké cizí věty v cizí řeči. Byl to pradědeček Petrželka. Pohladil psa a řekl klukům: „Počkejte chvilku, já tu mám teď kurs angličtiny.“ A mluvil dál tou cizí řečí zrovna jako pán na obrazovce, jenže děda přitom víc strkal jazyk mezi zuby. „On umí anglicky?“ zeptal se Matouš Petrželky a Petrželka se pyšnil: ,,I rusky! Říká — vot! A — ládno! A dělá mi duhu! Já vám ukážu jak.“

Petrželka vzal hadici a řekl klukům, aby pustili vodu. Je tam prý na to taková trubka a kolečko. To se ví, kluci hned kolečko našli, a když nešlo otočit na jednu stranu, točili na druhou. A z hadice, kterou Petrželka držel, vyletěl proud vody a skropil kluky i boudu s pradědečkem. V tom okamžiku se pod proudem vody objevil proužek duhy. Z boudy vyhlédl děda: „Vy hašašírové, to nevidíte, že tady suším cibuli?“ a sáhl do hroznu cibule pod stříškou. Byl to moc krásný zlatý hrozen. A děda šel a vodu zavřel. „Ale viděli jste duhu!?“ pískal Petrželka a Petrklíče kývali — viděli, viděli. Jen Vavřinec neviděl a hned se mu zas hrnuly slzy do očí. Ale Matouš, který stál nejblíž, utřel bratříčkovi tváře a vesele volal: „Hele, Petrželka pokropil Vavřince!“ Cyril si dřepl mezi záhony: před ním se kulatily zelené hlávky, ty samé, co prve viděli v zelenině. „Je to kapusta, nebo zelí?“

„Já se zeptám dědy,“ nabídl se Petrželka a začal lomcovat jednou hlávkou, až ji vyvrátil, a vlekl ji za dědou do boudy. „Co je to, dědo?“ „Tohle?“ řekl děda nepřítomně, „to je zelí.“ Už mu skončil kurs angličtiny, ale teď zase vysílali přímý přenos z družice s kosmonauty na palubě. Kluci vyvrátili druhou hlávku a šli zase za dědou. „A co tohle? Je to zelí, nebo kapusta?“ ptali se, ale děda jen brumlal: „Zelí.“ Teprve když mu přinesli pátou hlávku, pradědeček se dopálil: „Já tady hledím do vesmíru, a vy mi pořád strkáte pod nos zelí!“ „Tak kde máš kapustu?“ rozparádil se Petrželka. „Copak nemáš nikde kapustu?“ Děda se zarazil, vyšel z boudy a zůstal civět: záhon byl z poloviny prázdný, zelí bylo navaleno na cestičce a na něm trůnil nejmenší Petrklíč. „I vy matadoři,“ spráskl ruce děda, „jen počkejte. Teď za trest budete týden jíst zelí!“ a rychle kluky vypakoval. Každému vrazil do náruče jednu hlávku: Cyrilovi zelí, Matoušovi zelí, Dominikovi zelí, jen Vavřincovi dal kapustu, aby ji příště poznali. Ten den měli zelí, druhý den zase zelí a třetí den zas, ale nejen tak obyčejné. Kdepak. Babi Petrklíčová upekla staročeské buchty se zelím neboli zelníky. A Žofinka, které už mezitím viklavý zoubek vypadl a hned se na tom místě bělal nový, vzala zelníky do tašky a zanesla je s Cyrilem dědovi Petrželkovi. Vlastně pradědovi Petrželkovi. Ten si pochutnával! Ani na vesmír se nechtěl dívat, a tak se místo něho dívali Žofinka s Cyrilem. Bylo to tak: děda jedl zelníky, kosmonauti lítali a Petrklíče se dívali.

Zdroj:http://pohadky-online.eu/petrklice/kapusta-nebo-zeli/