Kdo do tebe kamenem, ty do něj chlebem

Jednoho letního rána rozkvetly dvě krásné růže. Ta s červenými okvětními plátky se jmenovala Maruška, ta s bílými okvětními lístky si říkala Janička. Růžičky si rostly ve svých květináčích. Byl večer a růžičky si popřály dobrou noc.

Najednou břink. Hromy a blesky. Začal liják, který růžičky probudil a vylekal. Neměly se kde schovat, jak uchránit své okvětní lístky, a tak byly mokré až po kořínek. Najednou Janička uviděla pootevřený skleník a rychle se do něho schovala. Zavřela dveře a nikoho k sobě nepustila.

„Pusť mě také dovnitř,” zaprosila Maruška. Jenže Janička se otočila zády a neotevřela. A tak se Maruška schoulila do svých červených květů a čekala, až bouřka přestane.

Ráno se Maruška osušila na teplém sluníčku, krásně rozkvetla. Avšak Janička začala ve skleníku uvadat. Chyběla jí voda, a skleník nešel otevřít!

„Maruško, prosím tě, pomoz mi ven, nebo celá celičká uvadnu!“ zaprosila Janička.

Červená růžička Maruška byla moc hodná. Ačkoliv se k ní Janička zachovala škaredě a nepustila ji do skleníku, aby se také schovala před bouřkou, Maruška jí nic nevyčítala. Otevřela skleníkové dveře a pomohla Janičce ven.

Janička se zastyděla a už nikdy Marušce neprovedla nic zlého.