Kdo jsi bez viny

Dlouho před tím než Pán stvořil lidi, povstal proti němu Lucifer, který nabyl tolika domýšlivosti, že chtěl světu vládnout sám. Pán si ale nenechal ďáblovu aroganci líbit a vykázal ho i s jeho nohsledy do nitra země. Tady Lucifer seděl a dnem i nocí přemýšlel, jak by se opět dostal ven na slunce a světlo. Rozestavěl po své říši stráže, které měly dávat pozor, zda se neukáže něco podezřelého.

 u jednou přichvátal jeden ze strážců a svému pánu hlásil: „Dnes v noci se stropem naší říše prodral nějaký kořen.“ Když to Lucifer uslyšel, nadmíru se zaradoval a proměnil se v hada, aby se po tom kořeni vyplazil na horní svět.

 otom co dlouho šplhal a šplhal, zavolal pojednou nějaký hlas: „Stát!“ To byl sluha Smrti, které náš Pán vykázal říši nad říší ďábelskou, a ten nechtěl jen tak strpět, že někdo narušil její výsostné území. „Zavolej mi svou paní.“ prosil had, a když Smrt opravdu přišla, řekl jí: „Co si tu sama v tom širém podsvětním království počneš? Dovolíš-li mi, abych dokončil svoji cestu, tak ti přísahám, že během tisíce let budeš mít tolik poddaných, kolik si budeš přát.“ Smrti zasvítily oči, když ďáblova slova slyšela, neboť k čemu je jí říše bez poddaných, a tak mu průchod svým územím dovolila.

 ucifer se plazil v hadí podobě po kořenech dál a dál a stále výš a výš, až konečně dorazil na zemi a na kmen stromu, kterému kořeny patřily. Ale byl to Strom poznání, který stál uprostřed ráje. Had vylezl do koruny a omotal se kolem nejspodnější větve, aby si prohlížel tu nádhernou říši, kterou na zemi stvořil Bůh. Opodál leželi pod stromem v trávě Adam a Eva, první lidský pár. Sotva žena uviděla hada s třpytivou kůží, jiskrnýma očima a dlouhým rudozlatým jazykem, posedla ji zvědavost a zeptala se svého muže, co je to za podivuhodné zvíře. Když ďábel zpozoroval, jak je ta žena zvědavá, rozhodl se na ní vyzkoušet léčku.

 otom, co Adam odešel, otevřel had ústa a promluvil svůdným hlasem: „Nechceš pojíst jablek toho stromu?“ Ale Eva nechtěla, neboť Pán to zakázal, však ďábel vynášel chuť i sladkost jablek tak vysoko, že v jedné chvíli na zákaz zapomněla, jedno jablko popadla, utrhla a snědla. Tu jí padla tíha na duši, neboť zhřešila, a aby nenesla ten hřích sama, zavolala svého muže a nabádala ho, aby těch plodů také okusil. Adam se však velmi rozzlobil a Evě její neposlušnost k Pánovým příkazům zle vyčetl. To ji zarmoutilo ještě víc, a protože nechtěla být z ráje vyhnána sama, utrhla ze Stromu poznání další jablko a strčila ho muži do úst násilím, takže ho musel spolknout. Avšak napůl cesty mu zůstalo vězet v krku a od těch čas nosí všechny lidské děti v hrdle Adamovo jablko a budou ho nést, dokud budou existovat.

 ucifer tímto způsobem svou hru vyhrál, lidé museli z rajské zahrady pryč a propadli strastem a nemocem a umírali, aby se stávali poddanými říše, které vládla Smrt. A dříve než uběhlo tisíc let, byl ten slib, který dal ďábel Smrti, vyplněn.

 co se stalo s rájem? Ten vzal Pán ze země a přesadil na Jitřenku, kde je až do dnešního dne. Odkud to vím?

 dysi žil totiž jeden zbožný muž, který nad ztraceným rájem dnem a nocí naříkal a spílal Evě, že díky své všetečnosti lidské děti o ráj připravila. Když jednoho večera stál před svým domem a smutně se díval na nebe a stýskal si po ráji, objevila se vedle něj postava, která ho popadla, vznesla se s ním do vzduchu a ubírala se k Jitřence. Tam se muž ocitl v přenádherné zahradě, ve které stromy nesly skvostná jablka a hrušky, v zelené trávě kvetly a voněly ty nejkrásnější květiny a na větvích stromů a keřů seděli zpěváčkové a zpívali a pískali, že to byla radost. Stál tam také košatý Strom života větvemi živě zelenými i suchými; ty patřily ženám, které musely životem kráčet bezdětné. Muž neměl čas si všechen ten skvost a nádheru prohlédnout, neboť k němu přišla překrásná žena s dlouhými zlatými vlasy a zahalená do zlatých šatů. Přátelsky a láskyplně na něj hleděla a mu bylo při tom pohledu tak dobře, že ji popadl za ruku a vedl pod jednu besídku, aby tam s ní ulehl na měkký zelený pažit. A ona si to nechala líbit a posadila se k němu, ale když ji chtěl obejmout a políbit, odstrčila jeho ruce a on padal hlouběji a hlouběji, dokud nebyl opět na zemi před svým domem. „Vidíš,“ řekla mu bílá postava, která stála opět před ním: „ty spíláš Evě a nyní jsi sám byl v ráji a také jsi pokušení neodolal.“ S tím postava zmizela a ten muž? Už nikdy pramáti Evu za její všetečnost nekáral.

Autor:Ulrich Jahn

Zdroj:http://pohadky.org