Kdo skočí nejvýš

Blešák, luční koník a kozel se chtěli jednou přesvědčit, kdo z nich nejvýše skočí. I pozvali celý svět a každého, kdo se ještě chtěl přijít podívat na tu nádheru a na ty tři znamenité skokany, kteří se tu sešli ve světnici.
„Já dám svou dceru tomu, kdo skočí nejvýš,“ prohlásil král, „neboť by bylo žebrácké, aby ti tři skákali jen tak pro nic!“
Blešák vystoupil první. Měl velice uhlazené způsoby a pozdravil na všechny strany, neboť měl v sobě panskou krev a byl zvyklý stýkat se s lidmi, což je velmi dobré.
Potom přišel koník. Byl ovšem mnohem těžkopádnější, ale přece se dovedl dobře pohybovat a měl na sobě zelený stejnokroj, s kterým se narodil. Kromě toho říkal, že je velmi starého rodu egyptského, který je tam mnohem váženější. Chytili jej na poli a dali ho do domku z karet o třech poschodích, vesměs z karet obrácených malovanou stranou dovnitř. Byly tu dveře i okna, jež byla vyřezána do těl srdcových dam.
„Umím tak zpívat,“ pravil, „že šestnáct domorodých cvrčků, kteří odmalička cvrkali, a přece nedostali domek z karet, se pohněvalo a ještě více zhubenělo, když slyšeli mne!“
Oba, blešák a koník, hovořili pak velmi zevrubně o tom, kdo jsou a jací jsou a že myslí, že by si mohli vzít princeznu za manželku.
Kozel neřekl nic, ale říkalo se o něm, že tím více přemýšlí, a když jej dvorní pes očichal, zaručil se za něj, že kozel je z dobré rodiny. Starý dvorní rada, který dostal tři řády za to, že byl hezky zticha a pokaždé mlčel, ubezpečoval, že ví, že je kozel obdařen věšteckým duchem. Ze je na jeho hřbetě vidět, budeme-li mít mírnou, nebo drsnou zimu, a to nepoznáš ani na hřbetě toho, kdo spisuje kalendář.
„Nu, já neříkám nic!“ pravil starý král. „Ale vždycky se zachovám podle svého!“
Mělo se tedy skákat. Blešák vyskočil tak vysoko, že ho nikdo neviděl. Proto tvrdili, že ani neskákal, a to přece byla zlá pomluva.
Koník vyskočil jenom asi do poloviny, ale skočil králi rovnou do obličeje. Král se vyslovil, že je to ošklivé.
Kozel stál dlouho tiše a rozmýšlel se, takže skoro již mysleli, že ani neumí skákat.
„Jen aby se mu neudělalo špatně!“ pravil dvorní pes a očichal jej znova. Hup! vyskočil kozel krátkým, šikmým skokem rovnou do klína princezně, která seděla na nízké zlaté stoličce.
Král prohlásil:
„Nejvýše vyskočil, kdo skočil k mé dceři, neboť v tom se projevuje jemnost chování. Ale aby něco takového někoho napadlo, k tomu je třeba mít hlavu, a kozel ukázal, že hlavu má. Ten se v tom vyzná!“
A kozel tedy dostal princeznu.
„Já jsem vyskočil nejvýš!“ pravil blešák. „Ale na tom nezáleží! Jen ať si princezna vezme toho kozla a těší se z něho. Já jsem vyskočil přece nejvýš, ale je třeba na světě být hodným klackem, aby Tě lidé viděli!“
Potom šel blešák do cizích služeb a povídá se, že jej tam zabili.
Koník si sedl do příkopu a přemýšlel, jak to vlastně ve světě chodí, i pravil rovněž:
„Klackem je třeba být! Klackem je třeba být!“
A potom si zazpíval svou smutnou písničku, z níž jsme se právě tohle všechno dověděli. Mohla by to být snadno lež, kdyby to nebylo vytištěno.