Kdo toho nalže víc?

Docela nedávno byla jedna slavnost a sešlo se tam mnoho lidí a všichni byli v bílém. Prostě se tak nudili, že vymýšleli čím se zabavit. No a tam jednoho napadlo. že si zahrajou na to, kdo bude nejvíc lhát. No a co tedy všechno napovídali .....

První
To já pamatuji časy, kdy plešatí měli vlasy! A Vůbec bylo všechno jinačí. Tenkrát člověk nemusel ani prstem hnout, a měl se jako v pohádce. Tenkrát jsem se jen tak potuloval a ten svět si okukoval. Co jsem já všecko neviděl! Kouknu semhle, a on tu na hedvábné nitce visí kámen a na něm celý Řím i s Lateránem. Kouknu tamhle, tam zas jeden beznohý předhonil nejrychlejšího koně. Ale přišlo novorozené oslátko, oba je předběhlo zakrátko a teprve pod velikou lípou se zastavilo. Na té lípě rostly horké vdolky a voněly až milo, a oslátko natáhlo svůj dlouhý chobot, tím si je podávalo do tlamy a ještě přikusovalo uleželé kmínové homolky, které tam dva zajíci čerstvě uplácali tlapkami. A hned vedle byl most, nad ním se houpal takový starý, nadobro tupý meč, ten najednou udělal fik! a most byl vejpůl. Pak jsem viděl jednu hubenou starou kozu, bylo na ní loje na sto vozů, a ona Vám začala mečet a namečela soli šedesát beček. Tak co, neumím dost lhát?
A ještě jsem viděl na vlastní oči jeden pluh, a on Vám orá, jen to břinčí a zvoní, a docela sám, bez oráče, bez volů a koní. A viděl jsem roční děcko, to dohodilo čtyři mlýnské kameny z Řezná až do Trevíru a z Trevíru do Štrasburku. Tam zrovna jeden jestřáb přeplaval pod vodou Rýn a vylezl na břeh docela suchý, ani peříčko neměl zmáčené. Ale to pořád není všecko. Slyšel jsem, jak se ryby vespolek daly do křiku a dělaly takový kravál a šrum, že doléhal až k nebesům. A sladký med se taky rozdováděl, on Vám tekl jako voda z jedné hluboké doliny vzhůru na vysoké skaliny. Pane, to byly věci, co já jsem viděl na vlastní oči!
Tak jsem viděl taky dva havrany, jak kosí louku, každý měl kamzičí štětku na klobouku. A taky dva komáry, jak stavějí most ..... už měli uděláno dost, bylo to až k nevíře, celého půl pilíře. Á dva holoubci tam roztrhali vlka, dvě krávy přivedly na svět párek kůzlat, a nejlepší bylo, jak spolu dvě žáby cepem mlátily a pěkně krásně přesívaly obilí.
A viděl jsem dvě myši, jak světí biskupa, a dvě bílé kočky, jak medvědovi z jazyka vytahují bročky, za chvilku jich měly plný trakař a cvrček jim to vezl na jarmark. Potom se tryskem přihnal šnek, vystrčil růžky a v tu ránu zabil dva divoké lvy. Pane, to byl rek!
A byl tam holič, ten oholil plnovous jedné slečince. A dvě nemluvňátka přikazovala matce, ať mlčí.
Potom jsem ještě viděl dva chrty, jak vytáhli z řeky mlýn, ten hned začal klapat, a jedna stará herka, co byla u toho, řekla, že měli dobrý nápad. Vedle na dvoře čtyři koně mlátili ze sena žito, dřeli se, až mi jich bylo líto. A byly tam dvě kozy, ty vytápěly pec, a kráva červinka sázela do pece chléb. V tom přiletěla kropenatá slepička bez křídel a zakokrhala:
„Kykvryký, kdo tu pohádku povídal, dostane koláč a půjde dál, kykyryký!“

Druhý
Tak já Vám taky něco povím. Já jsem viděl lítat dvě pečené slípky, letěly rychle jako šipky, a protože ulétly z mísy, zůstaly obrácené břichem k nebi, hřbetem k peklu a pořád tak ve vzduchu visí. No, to nic, já jsem si na ně šeptem zakýval, a ony mě odnesly k Rýnu, abych si umyl z bot špínu. A co tam nevidím: přes vodu ke mně plave mlýnský kámen a vedle něho kovadlina, oba pěkně pomaloučku a tichounce jako pěna.
Bylo to takhle o letnicích, o svatém Duše, já jdu, ohlídnu se a bác ho, už ležím na ledě a vedle mne na ledové stolici sedí žabička rosnička a polyká radlici. Inu, na Rýně se dějí věci!
To tam byli tři chlapíci a chtěli si chytit zajíce. Chodili o berlích a na chůdách, jeden byl hluchý, druhý slepý, třetí němý a ten čtvrtý na obě nohy chromý. A víte, jak to dokázali? Ten slepý první uviděl zajíce pelášit přes pole, němý zavolal na hluchého:
„Hrr na něho!“ ale chromý je všecky předběhl, jen se mihl a už držel ušáka za kožich.
Nebo zas jiní tři tam chtěli plout bez vesel po suché zemi. Napjali si plachty po větru a plavali přes pole lány do dáli. Ale jak pluli přes vysoký kopec, tam se utopili a byl plavání konec.
A v hustém lese měl jeden rak pěkné suché doupě hezky na sluníčku, a jeden zajíc se mu tam chtěl nastěhovat. Byla z toho rvačka a dopadla špatně pro ušáčka: on mu ten rak vyprášil frak a hnal ho pořád pryč, až se ušák s kopečka kutálel jako míč.
A pod kopcem rostla skleněná tráva, v té stál tvarohový dům zavřený na klíček, a vysoko na střeše ležela kráva na bleší kůži, v hubě měla růži a zpívala jako slavíček. Povídám si: Na mou duši, moc jí to sluší, té krávě, ta růže i ta bleší kůže. Však taky kouká, kdo může, natahuje uši a všichni ten slavičí bukot a kravičí tlukot poslouchají. Jen pavouk se schoval ve skleněné trávě a neposlouchá. A proč? Honila ho právě moucha. Abyste věděli, ony v tom kraji jsou mouchy veliké jako kozy a tři páry much tahají povozy.
Říkáte, že je to lež jako věž a že se mi od huby práší? Inu, tak mi dejte hadříček a já ty lži utřu. Nebo otevřete okno a ty lži pusťte ven, když Vás tak straší. Jen ať si letí jinam, však já si zas nové vyvzpomínám.