Kmotra liška Eliška

Byla kdysi jednou jedna docela malá lištička. Měla zrzavý kožíšek s bílou náprsenkou, chlupatý ocásek, dvě chytrá očka a dvě bystrá ouška. Jmenovala se Eliška. Dostala jméno po své praprababičce, která byla královského rodu a jmenovala se Elizabetha. A naše Eliška po ní zdědila nejen jméno, ale i vznešenou chůzi a vybrané chování.
Bývala proto zvána na nejrůznější večírky a recepce, byla ozdobou každého banketu i rautu, nesměla chybět u žádné významné i nevýznamné, malé i velké společenské události. Minulý rok na podzim byla dokonce požádána, aby pomohla připravit výroční ples medvědů. A to už je co říct, protože medvědi si hned tak od někoho radit nenechají. A obzvlášť ne od lišek.
Jednou ráno přiletěl k Zrzounkům čáp a přinesl s sebou malého lišáka Tondu. To bylo radosti! Vždyť byl prvním potomkem prastarého a váženého rodu. Zápisy z liščích kronik dokonce praví, že rodina Zrzkounků byla jednou z pěti zakládajících rodin lesa! A i když se kronikářům nedá věřit všechno, na jednom se shodli ..... bez Zrzkounků si les Pukles nikdo představit nedovedl.
Toho slavného dne, kdy se Toníček narodil, sešla se lišácká rada rodu. Přišly staré lišky i staří lišáci, aby vybrali, kdo se stane malému benjamínkovi kmotrem. Rokování bylo dlouhé, předlouhé. Někteří navrhovali havrana Krákoru.
„Toho ne, má smutný frak a je to smutný patron. Křtiny mají být veselé.“ Jiní navrhovali zajíce Aloise.
„Toho také ne, hned je tuhle, hned támhle. Než by křtiny skončily, oběhl by třikrát les.“ Dokonce se objevil i návrh, aby se kmotrem stal tchoř Bořek. Ale to nikdo nevzal vážně. A protože rokování nebralo konce a už se chýlilo k večeru, rozhodli se, že půjdou spát. Rada starších se pak znovu sejde druhý den ráno. Každý si pak měl pečlivě pamatovat, co se mu tu noc bude zdát. Protože sny jsou někdy moudřejší než plané řeči.
Ráno, sotva sluníčko vykouklo nad obzor, sešli se lišáci a lišky opět. Sesedli se kolem velikého stolu a jeden po druhém postupně vyprávěli, co se jim zdálo. Byly to příběhy neskutečné. Některé zmatené více, jiné méně. Ale žádný jim odpověď nedal. Lišáku Vojenovi se dokonce zdálo o vodě, a tak usuzoval, že kmotrou by měla být některá z vážených ryb, třeba sumec, nebo úhoř. I tento návrh byl zamítnut velkou většinou hlasů.
„Co se dá dělat, budeme muset vyhlásit volby. Co rodina, to jeden hlas,“ povídá nejstarší lišák.
„Nač volby? To přinese jen zlou krev.“ nesouhlasili ostatní. A spory nebraly konce. Padaly návrhy a protinávrhy. Až nakonec nikdo nevěděl nic a každý hlasoval proti všemu. To už o té ostudě věděl celý les. „Lišky se nemůžou dohodnout.“ neslo se po pasekách, po stezkách i v korunách stromů.
Ale Vy už určitě víte, jak to dopadlo. Inu, o té patálii se dozvěděla i Eliška. Právě se vracela z návštěvy sousedního lesa, když na ni volal komár. Otočila se a on jí to všechno pošeptal. Rozhodla se hned. A tak ačkoliv na to ještě zdaleka neměla věk, dostavila se před slavnou radu, že se chce malému Toníkovi stát kmotrou ona. Nejprve bylo chvíli ticho, ale pak všichni propukli v jásot:
„Ano! To je nápad!“ A volali také:
„Ať žije Eliška! Ať žije Eliška.“ A malý Toník nakukoval dveřmi a říkal si:
„Ta se mě určitě zastane až si natrhnu v lese kalhoty.“
A byl rád, že bude mít tak moudrou a rozhodnou kmotru.