Knoflíková pohádka – Olga Hejná

Jednou ráno se probudila bílá slípka, popotáhla si krajkovou spodničku a mrkla jantarovým okem po kohoutovi. „Jakže se jmenuje ten, co přijede?” „Ruprecht!” „Prosím?” lekla se slípka. „Že se jmenuje Ruprecht, jestli myslíš toho, co přijede dnes na pouť,” vysvětloval kohout. Slepička si pomalu čechrala jednu sukni za druhou a pak řekla: „Bodejť že toho. Tak půjdeme, ne? Ať nezmeškáme.” „Počkej, kokrhal jsem teprve dvakrát,” zarazil ji kohout. „Až zakokrhám potřetí, půjdeme všichni!” a hned zakokrhal: „Ki-ki-ri-kí!“ V kurníku to zašustělo, zakvokalo a už se hrnulo vyspalé hejno na dvůr. „Já mám takovou starost!” vzdychla bílá slípka. „Takový úkol co má dnes Kryštof před sebou! Takový úkol!” „Kryštof? Náš hodný Kryštof?” staraly se slípky. „No jo, prý bude kohosi vítat!” „A koho bude vítat?” „Jen aby nezaspal. Aby nezaspal — náš Kryštof!” V tu chvíli se ve světnici probudil Kryštof, posadil se na posteli a zvolal: „Kde jsi, Bibiáne? Něco mě napadlo a ty tu nejsi!”

Zpod kamen se vysunula bílá chundelatá huba a pes Bibián vybafl: „Dyť jsem tady! Copak tě napadlo?” „Že je dneska pouť!” radoval se Kryštof. „A my půjdem na houpačky!” „Jo, starýho čerta,” vyštěkl Bibián, „totiž – chtěl jsem říct, že napřed musíš uvítat starýho Ruprechta.” „Hejtmana! usmál se Kryštof a vyběhl na zásep, kudy se za hlasitého kvokání a vytrubování právě ubíral rytíř z Kurníku se svým průvodem. „Jdeme schválně kokoko — kolem,” volaly slípky na Kryštofa. Ve světnici zatím ležely přichystány Kryštofovy sváteční šaty: tmavočervený kabátek, růžová košile a sametové gatě. Ale jen se začal Kryštof strojit, viděl, že se buď zmenšily šaty, nebo on, Kryštof, vyrostl. „Že bych byl o tolik vyrostl?” „Vyrostl,” kýval chlupatou hlavou Bibián. „Vyrostl jsi a ztloustl jsi. Do těch šatů se zkrátka nedostaneš.”

Kryštof vjel prudce do rukávu, až zapraskaly nitě a kolem ucha mu zafrčel knoflík. „Knoflík!” vykřikl vesele Kryštof, povyskočil, aby si natáhl kalhoty, chvíli zápasil s kabátkem, točil se, vrtěl, až byl konečně v šatech, a jeho fortelná postavička zářila svěžestí. „Vidíš, přece jsem se do nich dostal,” řekl vítězně. Vzal uvitou orosenou kytku, převázanou zlatým provázkem, a vyšel ze dveří. „Dej sssem ten pugét!” zasyčel někdo. „Dej sssem ten pugét!” — Žofka! Husa jedna protivná, jak Kryštofa potká, vždycky na něho vyjede. Kryštof vyskočil na plot, vykopl proti huse nohu, ale to už tu byl Bibián a hnal husu pryč. Kryštof seskočil, ohlédl se za červeným knoflíkem, který mu odletěl od kabátku a kutálel se kamsi do křoví, a pak se rozběhl do vesnice. Na návsi se tísnili perníkoví husaři – Kryštof jako by zaslechl dupot jejich koníčků … — seřadili se hned vedle perníkových srdcí, trumpety a čáky vedle cukrových nápisů „z lásky” a „z pouti”. A hele — turek s medem! Má fez a před sebou bílou medovou věž a z té věže seká bílé kousky. „Spěchej, Kryštofe!” volá kdosi. „Pan hejtman už přijel, kapela je nachystaná!” – A tady střelnice …! dívá se dál Kryštof. – Kdo má dobrou mušku, může si vystřelit třeba i papírovou růži, růžovou, anebo modrou … Je to tak, šašci — šklíbáci!

„Tak pohni, Kryštofe!” — Už jdu …! Copak kapelu, tu Kryštof najde … trubky právě vyrazily zářivý ryk; ale jak pozná hejtmana? Jak se pozná takový hejtman? Aha, to bude asi támhleten v uniformě. Už jo. Je jako z obrázku, celý je jako z obrázku — rovný, vyleštěný, upnutý dvěma řadami knoflíků … a pan hejtman už vystupuje s panem starostou na pódium … teď kývá pan starosta na Kryštofa! Kryštof stiskl odhodlaně kytku, vyběhl lehce po schůdcích a půvabně se nakrucuje — blíží se k hejtmanovi. Už je od něho na tři kroky … Ale co to? Pan hejtman je nějak červený a dívá se na Kryštofa takovým pohledem … knír se mu zvedl, oči se zakryly hustým obočím … pročpak se tak dívá?

„Ačkoli jsem malý, jdu vám v ústrety, hle — včelka usedla tady na květy, vítám vás mezi nás …“ spustil rychle Kryštof, ale vtom hejtman Ruprecht zadupal, zafuněl, někdo hrozně hvízdl nosem — asi taky on, protože ve vsi takhle nikdo nosem nehvízdá, a najednou pan hejtman začal máchat rukama a ukazovat někam pryč a chytal se pana starosty. „Vítám vás, pane hejtmane, vítám vás!“ volal Kryštof, co měl síly, ale to už začala hřímat kapela a kdosi táhl zmateného Kryštofa dolů z pódia. „Copak je panu hejtmanovi?” zeptal se Kryštof strýce z obecní rady, ale strýc jen mával rukou a strkal chlapce co nejdál odtud. „Takovou jsi nám udělal ostudu,” řekl potom, „podívej, jak vypadáš! Kalhoty máš rozepnutý, knoflíky utrhaný — že jsem si tě nevšiml dřív! Teď koukej zmizet, a dokud nebudeš mít všecky knoflíky, tak se mi sem nevracej!” a strýc se otočil a spěchal za ostatními. Kryštof šel, oči ho tlačily a jen perníkoví husaři mu věrně salutovali, seřazeni vedle perníkových srdcí.

Vzadu na zahradě bylo ticho. Žofka už tam nebyla. Jen v rohu se neslyšně pohyboval jasmínový keř, jak pod ním kdosi šmejdil. Kryštof se posadil ke strouze a pouštěl po ní kousek březové kůry. „To je moje loď … vida, mám loď.” Zpod keře se vynořil Bibián a jeho nos se leskl. „Viděl jsem pavouka a ten má cvikr!“ řekl Kryštofovi. „S řetízkem?” zeptal se Kryštof a hned vyskočil a hrnul se pod keř. Bibián za ním. „Dokonce se zlatým!” „Bibiáne “ vydechl chlapec, „vždyť tady jsou malinká vrátka! Ten pavouk tady spravuje nějakou malou branku!” „Vidíš, že má cvikr,” funěl tiše Bibián. „Vždyť já o té brance nic nevím,” žasl kluk. A jak zíral na vrátka a na pavouka, zvedli se z trávy malí strážci těch vrátek, oblečení jako rytíři, setřásali ze sebe rosu, odpínali si přílby a ptali se pavouka. „Tak jak to jde, Richarde? To pletivo je tak jemné a tak lehce se poškodí, abychom snad raději nikoho nepouštěli, co říkáte, Richarde?” Pavouk splétal síť a mlčel, cvikr mu na nose poskakoval, jak vraštil čelo. Když byl hotov, odporoučel se a rytíři si zase lehli do trávy, položili se, stébla se přes ně sklonila a oni zmizeli, jako by tam ani nebyli.

Tu se branka zachvěla, pootevřela se a ke Kryštofovi se natáhla bílá ručička. Už k ní chtěl Kryštof taky natáhnout ruku, ale vtom se jeden z rytířů pohnul, protáhl se a odstrčil svou přílbu o kus dál. Ručička v brance strnula a ozval se tichý zpěv: „Hou — hou, přikryj se trávou, pospi si chvíli, přibude ti síly …” A rytíři se už nepohnuli. Branka se opět zachvěla a ke Kryštofovi se natáhla bílá ručička. „Pojď,” řekl někdo, „už usnuli. A vezmi si na hlavu tu přilbu, co leží v trávě.” Kryštof si nasadil přilbu a rázem byl malý jako ti rytíři v trávě; ohlédl se a div nevykřikl: za ním stála vypasená bílá obluda a dýchala mu do tváře. Kryštof ji plácl do nosu: „Fuj, tys mě polekal. Počkáš tu na mě, Bibiáne?” a uchopil bílou ručičku. Byla podivuhodně hladká.

Když prošel Kryštof brankou, uviděl, že drží za ruku usměvavou holčičku. „Myslel jsem, že jsi porcelánová,“ řekl jí. „Nejsi ty ta mrkačka, co sedí vždycky v neděli u tety Růženky na polštáři?” A holčička se zaradovala: „Tys mě poznal? Podívej!” a sklopila oči, až to tiše cvaklo, zbělela a Kryštof vykřikl: „Jé, ty se umíš proměňovat!” Panenka otevřela oči, zrůžověla a řekla: „No bodejť já jsem Francinka. A vím, kde je tvůj knoflík. Jenže si musíme pospíšit, protože ta osoba, která ho má, si ho vzala na bál!“ „A my půjdeme taky na bál?“ Francinka utrhla javorový list a ozdobila jim Kryštofovu přilbu. „Jistě,“ řekla. „Ty budeš javor; moc ti to sluší. Je to totiž maškarní bál.“ „A za co půjdeš ty?“ „Třeba za husu,“ smála se Francinka a sbírala ze země husí peříčka. „Za husu ne, za husu ne,“ začal křičet Kryštof, ale Francinka už měla pírka ve vlasech a za pasem. „Určitě je tady ztratila Žofka,“ řekla, „chodí si, kde ji napadne, a já se králi Paličkovi divím, že to tak nechá. Opravdu se mu divím …“ Kryštof nevěří svým uším: Králi? Žofka? Totiž — jakému králi? Paličkovi? Ale Francinka už běžela k bílému letohrádku, který se objevil mezi stromy.

Kryštofa obklopila hudba, a jak spěchali, Francinka se mu neustále ztrácela mezi roztodivnými tvory a netvory, kteří chvátali na bál. Jednu chvíli se Kryštof zapletl do jakési vlečky — snad to byla prskavka — prskaly a vybuchovaly v ní hvězdy; pak zakopl o botu plnou strakatých skleněných koulí; a když konečně dohnal Francinku, stál přímo u vchodu do tanečního sálu. „Koho máme ohlásit?“ ptali se obřadně pořadatelé s rýhovacím kolečkem místo hlavy a Francinka řekla: „Vidíte přece — jsme Husa a Javor.“ „Husa a Javor,” hlásili pořadatelé na celý sál, a všichni tanečnici hned zmlkli a dívali se zvědavě na Kryštofa a na Francinku. „Musíš mě vyzvat k tanci, abychom nebyli nápadní, šeptala Francinka a sama hned Kryštofa chytila a začala se s ním otáčet. To byl tanec! Kryštof šlápl několikrát Francince na nohu, až zaklapla oči a málem byla porcelánová, ale že měla bílé peří, nikdo si toho nevšiml. Najednou Francinka zasyčela: „Sss…!” Kryštof se dívá — před nimi se jako motovidlo točí dřevěná panna a na krku jí bimbá Kryštofův ztracený knoflík. To je on, můj knoflík, chtěl říci Kryštof, ale, tu se kdosi za ním rozesmál vysokým veselým smíchem. „Co se směješ? Ticho, ať princ řekne, proč se směje!” – „Princ něco slyší! Ať řekne, co slyší!” volaly masky jedna přes druhou, nahrnuly se doprostřed sálu, udělaly kolo a uprostřed kola stál malinký chlapec, tenký jako jehla.

„Víte, co pravě říká starý Ruprecht?“ směje se malinký chlapec, tenký jako jehla. „Říká: Podívejte se na mé knoflíky! Já mám knoflíky vždycky v pořádku — absolutně. A vyžaduji, aby i druzí měli knoflíky v pořádku. Absolutně! — A starosta, starosta na to: Neničte si zdraví, vážený, ten hoch už jistě ty knoflíky hledá!“ „Chachá,” zasmály se masky, „ten hoch prý jistě hledá knoflíky! To bychom ho rády viděly, jak je hledá, chachá!” Ale dřevěná panna loupla po Kryštofovi okem a Kryštof viděl, že ho poznala. Vykročil proti ní, otevřel pusu a panna chňap, uškubla mu z přilby javorový list a začala pištět: „Nemá masku, tenhle nemá masku, vyveďte ho! Bez masky tu nikdo nesmí být!“ „Jak to, že nemá masku?” volali tanečníci, „a kde ji má?” A tahali Kryštofa, cloumali jím a otáčeli ho, až přišli pořadatelé s rýhovacím kolečkem místo hlavy a vyvedli Kryštofa ven. „Je nám líto, ale už nejsi Javor,” řekli mu. Za Kryštofem se vypotácela Francinka a nakonec vyběhl i princ, tenký jako jehla. „Promiňte mi, nevěděl jsem … opravdu jsem nevěděl …, mohu vám nějak pomoci?“ „Ať si ten knoflík nechá, když je taková,“ řekl Kryštof. „Totiž — jste moc hodný, tohle je Francinka a já jsem Kryštof.” „Těší mě,” uklonil se princ, „já jsem princ Ucho. Věřím, že některý z vašich knoflíků určitě najdeme, neztratil jste jen ten jediný, jak vidím.” Kryštof si sice pomyslel, že mu na knoflících ani tak moc nezáleží, ale nevěděl, jak to říci, a tak mlčel. „Ááá, právě jsem cosi zaslechl!” zvolal princ Ucho a naslouchal do dálky. „Rusalka Cilka si zpívá: „Mám nový talířek, mám novou misku, já si ji vydrhnu špetkou písku.” „A to je divné?” nechápal Kryštof. „Podezřelé?” ptala se Francinka. „Trochu neobvyklé“, mínil princ, „nový talířek drhnout pískem”. A po chvíli řekl: „V každém případě bychom se měli za Cilkou podívat.”

Prošli oborou, kde si ježci šeptali pohádky a ptáci schovaní v keřích se jim smáli, a když vyšli z lesa, stáli před malými vrátky, která právě opravoval mistr pavouk. „To jsou ta dvířka, kudy jsem přišel?” divil se Kryštof. „Ale teď jsou mnohem menší!” „Pst,“ špitl princ Ucho, „to nejsou ona!” Těsně před Kryštofem se vynořili z trávy malí chlapečkové, oblečení jako ti první rytíři, a začali si jakoby nic kutálet průsvitným rosným míčem. „To je zvláštní,” povídali si, „jsme tu přece na stráži, a přesto musí Edvard každou chvíli branku spravovat; jako by tudy pořád někdo chodil.” Ale jen nechal mistr Edvard spadnout svůj zlatý cvikr do kapsičky u vesty a odešel, lehli si rytíři zase do trávy, zívli a řekli: „Tak budeme zase spát, ne? Stejně teď nikdo nepřijde.” „Hou — hou,” zazpívala Francinka, „přikryj se trávou,” a dál už zpívat nemusela — rytíři spali. Princ podal Kryštofovi a Francince malé pláštěnky, které tu visely na klice, a sotva se jich Kryštof a Francinka dotkli, byli hned malí jako rytíři v trávě, a co bylo obzvlášť veselé — jako jejich nový přítel, princ Ucho. Kryštof ho nadšeně objal a pak prošli všichni tři druhou brankou. „Je to opravdu jemná krajka,” řekl znalecky princ a dotkl se stříbrného pletiva, „Edvard je skutečný mistr.” Kryštof zaslechl hukot a šum a rozběhl se po bílém písku. „My jsme na pobřeží!” volal. „Pojďte honem — před námi je moře!” „A v tom moři ostrov a na něm rusalka Cilka, která si zpívá podivnou píseň,” pravil princ Ucho. A jak tak stojí všichni tři na bílém břehu a dívají se na moře, pluje kolem bílý koráb a z něho se ozývá veselý hlas: „Ahóój! Kryštofe! Přeješ si nastoupit na svou loď?” „Já? Na svou loď?” „Pustils ji přece ráno na vodu, ne?” zní veselý hlas. Kryštofovi se mihne před očima lodička z březové kůry a strouha, co protéká jejich zahradou — a hledí zmámeně na bílou loď. „Přeje si nastoupit, to se ví, že si přeje nastoupit!” volá princ Ucho, co má síly. „Právě říkal, že chce navštívit rusalku Cilku!”

Uprostřed moře je světlý kámen, na něm domeček z rybích kůstek, záclonky ze slunečních paprsků, židle z mořské pěny a nad tím vším klenba ohnivé lilie: to je ostrov rusalky Cilky. – A kdo chce navštívit rusalku Cilku, musí si dát dobrý pozor, aby ho Cilčiny vlasy nesmetly do moře – takové má Cilka vlasy; když se pohne, rozběhnou se kolem ní, a když si sedne, ještě chvíli kolem ní skáčou a nemohou se utišit. „To jsem ráda, že jste se na mne přišli podívat,” řekla Cilka a sháněla, čím by je potěšila. „Počkejte,” vzpomněla si, „ukážu vám svůj nový talířek. Když se vám bude líbit, dám vám ho na památku.” „Ale to nemusíte,” řekl Kryštof a princ ho potají šťouchl. „Nový talířek? Ukaž nám nový talířek, Cilko,” pravil rychle. „Jak jsi k němu přišla?” „To je právě divné,” zamyslela se Cilka a utřela talíř cípem zástěry.“ „Ráno spím, a najednou cvrnk — vletěl mi na peřinu. Oknem. Ještě je tuhle v zácloně díra.” Princ Ucho šťouchl do Kryštofa. „To je moc hezký talířek, Cilko. Budeme ti opravdu vděční, když nám ho dáš. Zvlášť tuhle Kryštof, viď, Kryštofe?” Kryštof kývl a byl rád, že už bude zpátky na lodi; taktak že ho veselé rusalčí vlasy neshodily do moře, jak mu Cilka talíř strkala. A Kryštof se musel smát: ten talíř rusalky Cilky byl totiž opravdu jeho knoflík.

„Pozor!“ Zvolal princ Ucho. „Z údolí Zrníčkových skřítků se ozývá vejskání a smích! Francinka se podívala na Kryštofa, Kryštof na Francinku a oba se podívali na prince Ucha. „Asi mají nový kolotoč,” řekl princ, „protože teď si zpívají: „Hopla — tak hop! Vyskoč na kolotoč!“ To si ještě nikdy nezpívali. A jelikož jsou Zrníčkoví skřítci malí jako zrnko … zkrátka … musíme se tam rozjet. A protože se už všichni usadili a loď byla připravena k odjezdu, zamávali rusalce Cilce a loď se pomalu rozjela po světlém moři. A jak pluli, vlny byly menší a menší, až byly jako hrách a jako zrnko máku, a Francinka řekla: „To už tam asi budeme.“ V tu chvíli loď zastavila a Kryštof, Francinka a princ Ucho vystoupili na břeh. Kryštofovi se zdálo, že to snad ani není břeh, ale okraj jakési tenké omeletky, ale tu se před nimi objevila malinká vrátka, kolem nich běhali nejmenší rytíři světa a volali: „Je tady mistr Evžen? Jste tady, Evžene? Evžen tu není, ale je tady krásná nová krajka; to on už Evžen asi odešel.“ A když nejmenší rytíři světa zjistili, že je mistr Evžen pryč, zapadli do trávy a Francinka jim ani zpívat nemusela … „Teď se budu muset zmenšit i já,“ pravil princ a zvedl se země malilinký šáteček, který se tu na slunci sušil. A rázem zmizel Francince a Kryštofovi z očí. „Kde jsi? Princi!“ volala Francinka a Kryštof se polekaně obracel, když tu se ozvalo rovnou před nimi: „Co rámusíte? Rychle si vezměte každý šáteček a jde se!“ Teď teprve uviděl Kryštof prince, jak šermuje a rozhazuje rukama: byl z něho Zrníčkový skřítek.

Kryštof zvedl dva šátečky, jeden podal Francince, druhý si nechal a rázem z nich také byli nepatrní Zrníčkoví skřítci. Kryštof se rozhlédl — hned se mu kraj zdál větší: kolem byly žlutavé kopce a mezi nimi — nebylo pochyb — údolí Zrníčkových skřítků. „Slyšíte smích a vejskání?“ zeptal se princ Ucho a Kryštof s Francinkou se zaposlouchali: ano, i oni už slyší křik a vejskání. A když prošli nejmenší brankou světa a žlutá cesta je zavedla hlouběji do údolí, spatřili červený kolotoč, celý ověšený Zrníčkovými skřítky. Lezli po něm, klouzali se, šplhali a šťouchali se … Sotva uviděli skřítci Kryštofa, Francinku a prince, vrhli se k nim, chytili je za ruce a za nohy a vysadili je na kolotoč. „My vás budeme vozit!“ křičeli. „My vás povozíme!“ a roztočili kolotoč tak divoce, že princ Ucho stačil jen vykřiknout: „Držte se!“ — Držte se, ale čeho? říkal si bezmocně Kryštof a chytal se malinkého zábradlí, ale to bylo hladké a chlapec klouzal tam a sem. Vtom spatřil uprostřed kolotoče dvě díry a v nich jakési černé provazy. „Ale to jsou nitě! To je můj knoflík!“ vykřikl a chytil se nití, ale to už ho odstředivá síla vymrštila a on letěl i s nitěmi vzduchem, letěl povětřím daleko, vysoko — pryč z údolí Zrníčkových skřítků, až zahlédl z výšky jakousi kulatou pruhovanou věž podobnou vysokému klobouku, a jakoby přitahován tou věží, dopadl kamsi do její blízkosti. Než se stačil rozhlédnout, kam to vlastně dopadl a kde zůstala věž, uslyšel tři hádavé hlasy: „A já ti povídám, že v knoflíkový říši nemá cenu nic hlídat, protože si sem chodí kdo chce, a jeden nemá vůbec přehled, o koho vlastně jde!“ řekl první hlas. „To se ví,“ ozval se druhý hlas, „a pokud jde o knoflíky, ty sem přilétají a zase mizí  —  ani král se o nich nedozví.” — „Palička Pátý?” křikl třetí hlas. „Král Palička se o nich nedozví? Ten ví náhodou o každém knoflíku, co se kde komu utrhne, má na to přece kouzelníka! A vůbec — dejte pokoj a hlídejte, jak se na Špulácké zbrojnoše sluší a patří!” Teď teprve uviděl Kryštof tři Špuláky: byli ozbrojeni a každý měl místo štítu knoflík.

Co teď? Pomyslel si Kryštof a protřepával šáteček. A v tu chvíli fuííí — zavanul vítr od kulaté pruhované věže, šáteček mu sebral a místo malinkatého Kryštofa tu seděl větší Kryštof, tak velký, jako byl za druhou brankou. A Špuláci ho už spatřili a hnali se k němu! „Ty sis myslel, že se dostaneš do zámku?” křičeli na něho. „Do zámku se nedostaneš, protože my jsme královská stráž a právě jsme tě chytili!” a vlekli Kryštofa kamsi pryč. Jenže vtom zafoukal vítr od pruhované věže podruhé, strhl s Kryštofa pláštěnku a Kryštof vyrostl před očima Špuláků v úplného obra. Odskočili od něho, vykřikli ulekaně a uháněli odtud, ani se neohlédli. — Kryštof se zasmál, podíval se k pruhované věži, ale ta tam už nebyla. Zmizela, jako by se do země propadla. Místo ní spatřil Kryštof růžovou zahradu a údivem zůstal stát: po ní jako rozsvícený lampión pomaloučku plul a zářil zámek se zlatými knoflíky na věžích … Kryštof upustil knoflík, co dostal od rusalky Cilky, a vešel do zahrady. — Tady jistě bydlí král knoflíkové říše Palička Pátý, myslel si. Na záhonech pracovaly černovlasé dívky, všecky úplně stejné, a prohlížely pozorně každý květ malým kulatým monoklem. „Je král Palička Pátý doma?” zeptal se Kryštof jedné takové dívky a ta si ho hned prohlédla kulatým monoklem a řekla: „Jistě, kde by byl?”

Kryštof vyšplhal po hedvábném žebříku, který se dotýkal záhonů, a stál na prahu královské síně: síň tonula v medovém světle. Uprostřed stál stůl, na něm ležela citera a na tu citeru hrál sám král Palička Pátý; jeho čtyři dcery stály kolem něho a naslouchaly. Král byl ještě velmi mladý, a jak hrál, všecky zlaté knoflíčky, co se tu tísnily kolem stěn a na lavicích, sebou radostně vrtěly a cinkaly. Vtom uviděl král Kryštofa a bylo po hraní. „Kde ses tu vzal? Kdo jsi?” zeptal se Palička Pátý. „Ale to je Kryštof, tati!“ zvolala vesele nejmladší princezna. „On hledá knoflíky, co se mu dneska utrhly … aspoň mé dvorní dámy to říkaly!” „A už jsi nějaké našel?” zeptal se král Kryštofa. „Kdepak!” volala nejmladší princezna. „Jeden už měl, dala mu ho rusalka Cilka, ale ten mu právě před několika okamžiky spolkla Žofka! A zrovna před naší zahradou … to je mrzuté!” „Žofka?” neudržel se Kryštof. „Já bych tu husu . . .!“ Král se rozesmál. „To víš taky od svých dvorních dam, Josefíno? Ty máš ale opravdu čiperné dvorní dámy!” „Chichi, ty její dvorní dámy!” rozchichtaly se princezny. „Nikdo neví, z jakého dvora sem přišly! A říkají: Jdeme schválně kokoko kolem!“ „Ale to jsou naše slepice!” spráskl ruce Kryštof. „To ony tak mluví! Ty jsou, pane králi, z našeho dvora a já ten dvůr denně zametám, nebojte se.” A Kryštof se usmál na Josefínu, která zrůžověla jako záhon, co nad ním zámek plul.

Vtom se otevřely dveře a v nich stanul princ Ucho. „Králi!” volal. A král hned vstal a vítal prince jako svého nejmilejšího hosta. „Králi,” řekl princ, „pomoz tuhle Kryštofovi. Víš, co právě řekl starý Ruprecht? — Ten kluk, řekl starý Ruprecht, — zaslouží na zadek.” „To myslí tvůj zadek?” obrátil se Palička Pátý na Kryštofa. „Tak dobrá. Já ti pomohu. Jestli ti záleží na těch knoflících …” „Nezáleží!” vyjekl Kryštof, a hned se zahanbeně podíval na maličkého přítele, tenkého jako jehla. „Totiž — mně ani moc ne. Já … já jsem chtěl na pouť.” Král mezitím otevřel pruhované dveře a Kryštof spatřil kulatou pruhovanou věž, která s ním prve tak čarovala, ale to nebyla věž, byl to vysoký pruhovaný klobouk na hlavě starého kouzelníka. Kouzelník se podíval na Josefínu, Josefína na kouzelníka a oba vesele mrkli na Kryštofa. — Ahá, tak přece jen to nebyla náhoda, že jsem spadl zrovna sem, pomyslel si Kryštof. — Dvorní dámy … totiž slepice, Josefína, kouzelník a král Palička, který mi pomůže. „Vrať se klidně na pouť,” řekl král, „náš kouzelník tě doprovodí.” — Na pouť? A co Ruprecht? Ale co, když jde se mnou kouzelník … Kryštof objal prince Ucha, zazubil se na Josefínu, poděkoval králi a pak spěchal pořád za vysokým kouzelnickým kloboukem, až byl najednou u vrátek, kde seděla pobledlá, zamyšlená Francinka. „Ty jsi tady?“ vykřikla a hned vyskočila a vyptávala se: „Je to pravda, žes byl v zámku a že ti král Palička slíbil pomoc? … Tak je to přece pravda … A tenhle kouzelník jde s tebou? A já měla o tebe takový strach!” „Jak to všecko víš?“ divil se Kryštof. „Kdo ti to všecko řekl?” „Vaše slepice, totiž …” Francinka si zakryla pusu, „dvorní dámy!” a pak zesmutněla: „Ty teď půjdeš na pouť, viď?” Kryštof ulomil růžičku, která se v jeho ruce hned rozvila, a podal ji Francince. Pak vyšel vrátky. Přitom mu sletěla s hlavy rytířská přilba a z Kryštofa byl velký kluk jako předtím. Když se ohlédl, spatřil ještě skrz vrátka bílou porcelánovou ručičku.

A pak šel Kryštof a jeho pes Bibián na pouť. Houpali se na houpačce, mlsali turecký med a nepřestávali sledoval vysoký pruhovaný klobouk, který patřil malinkému kouzelníkovi. Když šel klobouk napravo, mrkl Kryštof pravým okem, a když šel nalevo, mrkl Bibián levým okem a tak oba věděli, že se kouzelník blíží k pódiu. Opět měl vystoupit na pódium hejtman Ruprecht. Kapelník si přichystal taktovku, aby hudba vylétla v pravý okamžik, a pan starosta rychle dojídal kyselou okurku … A Ruprecht už jde: uniforma se svítí, knír se báječné zvedá … — Rozloučím se s venkovany, myslí si hejtman, napomenu je drobet k pořádku. Jako špatný příklad uvedu toho … jakpak on se jmenoval … aha, Kryštof!

Vtom malý, nikým nepozorovaný kouzelník zavadil o svůj pruhovaný klobouk a lup, z Ruprechtovy čepice se odloupl knoflík a spadl s břinkotem na podlahu. Panenkomarjá! Muzikantům leknutím odskočily nástroje … a — šup — hop, z Ruprechta odletují další knoflíky, kapela nestačí uhýbat. A teď bác – skulil se ten poslední, co držel Ruprechtovu uniformu. Ruprecht si chytil gatě, bylo po proslovu a lidé se rozběhli ke střelnici a pro cukrovou vatu, aby nebylo vidět, jak se smějí. A smáli se až do večera … Jen Kryštof seděl na prázdné bedýnce od tureckého medu a vyprávěl cosi poslednímu perníkovému husarovi, který tu na něho věrně čekal. Bylo to asi něco veselého, co Kryštof vykládal, protože husar se tiše smál a — to ví Kryštof docela jistě, občas vesele zatroubil na svou malou perníkovou trumpetku.

Zdroj:http://pohadky-online.eu/knoflikova-pohadka/