Kocour Bonifác - 5.kapitola

Když se Bonifác probudil, bylo již skoro poledne. Přemýšlel o svém nočním dobrodružství a zdálo se mu tak neskutečné, že ho napadlo, že to byl jen sen. Vstal a šel se podívat do skrýše. Ne, nebyl to sen. Ve skrýši skutečně ležel zažloutlý pergamen. Vytáhl ho ven a rozbalil ho. No nazdar, pomyslel si. Až na poslední srozumitelnou větu úplně na konci byl pergamen totiž pokryt řadou nesrozumitelných slov v nějaké cizí řeči. Tak tohle nemám šanci se naučit, zamumlal si pro sebe Bonifác. Než tohle ze sebe vykoktám, to bude rychlejší, když si na Kočičí hrádek zaběhnu! Přesto vzal pergamen, odešel s ním na světlo, aby lépe viděl a začal číst: „Pumprnákle arákle como detáte. Ubilus cumulus habite rezervate, despacio nobilate. Špuntáte hej hula ajron. Ominia pupu, bambulus kustus. Mausoleum,“ to je asi myš v oleji, napadlo ho a pokračoval: „unduratus pumprnaklus umbutáte. Batulente andaus peligro šmitec. Mandragora bistante mare. Ve dne v noci, v zimě v létě, ať se děje co se děje, ty jsi moje poslední naděje! A přitom mám jako myslet třeba na Hejkala?“ „Přesně tak,“ ozvalo se za ním a Bonifác se tak lekl, až nadskočil a praštil se hlavou do trámu. „Jauvajs,“ vykřikl a otočil se. Za ním stál Hejkal. „To mě musíš tak strašit? Vždyť budu mít na hlavě bouli!“ „Strašení je moje ctěná profese,“ odpověděl Hejkal. Navíc jsi mě volal, tak jsem přišel. A co se týče té boule, aspoň to máme srovnané. Podívej se na tu modřinu, kterou mám od té tvé šišky,“ a ukázal mu modrý flek na zadku. „Hm, pěkně jsem tě trefil,“ pochválil se Bonifác. „A takhle to tedy funguje pokaždé? Stačí to přečíst a myslet na někoho z vás?“ „No, jestli tomu koktání říkáš čtení, tak ano. Asi by to chtělo, aby ses to naučil nazpaměť. Bude dost nepraktické tahat pořád s sebou ten pergamen, nemyslíš?“ „To vím taky, ale taková hrozná hatmatilka ….. Jak si to mám zapamatovat?“ „Musíš trénovat, to víš, bez učení a trpělivosti ničeho nedosáhneš. A když už jsem tady, co jsi vlastně potřeboval?“ „Já? Nic. Jenom jsem to zkoušel.“ „Takže můžu zase jít?“ „Jo, jasně. A pozdravuj ostatní!“ „Budu,“ řekl Hejkal a zmizel.

Bonifác zavrtěl hlavou a řekl si, to se budu muset opravdu naučit nazpaměť. A udělám to raději hned, kocour nikdy neví, kdy to budu potřebovat. Pustil se znova do čtení pergamenu. Protože nerozuměl smyslu vět, šlo to velmi pomalu a neznámá slova mu stále vypadávala z paměti. To se snad nikdy nenaučím, myslel si, když zaříkávadlo přečetl asi podesáté a stále nebyl schopen ho bez chyby zopakovat. Taky mi ten Hejkal mohl poradit, jak se to mám naučit, když tomu nerozumím. Nebo mi alespoň mohl říct, co to znamená, pomyslel si. „Co potřebuješ teď?“ ozvalo se za ním. Bonifác znovu úlekem vyskočil, ale tentokrát už ne tak vysoko, takže se do hlavy nepraštil. „Krucipísek, to mě musíš pořád strašit?“ zeptal se, když za sebou opět uviděl Hejkala. „Musím, už jsem ti přece říkal, že jsem strašidlo,“ zachechtal se Hejkal. „A navíc jsi překoktal, pardon, přečetl zaříkávadlo a myslel jsi přitom na mě, tak jsem přišel.“ „Ale vždyť víš, že se to jenom učím. Nepotřebuji nic jiného než se to naučit. „S tím ti ale nepomůžu, to musíš zvládnout sám.“ „A můžeš mi aspoň říct, co to znamená?“ „To nevím, je to psáno ve starém čarodějnickém jazyce a tomu rozumí jen ti nejlepší čarodějové.“ „Ach jo,“ odpověděl Bonifác. „Tak já se budu se učit dál.“ „A já zase půjdu,“ řekl Hejkal a zmizel. Asi bych si měl od toho učení trochu odpočinout a dát si něco k jídlu, pomyslel si Bonifác. Schoval pergamen a vyšel ze stáje.

Rozhlédl se po dvoře a uviděl, že traktor je pryč. Bezva, zajásal v duchu. Hospodář je na poli, dám si šunku! Šunku si totiž Bonifác zamiloval od okamžiku, kdy ji dostal poprvé, a proto také často chodil za hospodářkou, aby ji dostal. Hospodářka nikdy nedokázala odolat pohledu jeho očí a šunku mu dala. Později už mu ji schovávala vzadu v lednici a Bonifácovi řekla: „Šunku máš v lednici, ale ber si ji jenom tehdy, když tu není pantáta. Dostali bychom vyhubováno oba!“ Bonifác proto v klidu došel do kuchyně a zalovil vzadu v ledničce. Jasně, byla tam, jako vždy připravená od hospodářky. Voňavá, šťavnatá, jen se zakousnout! Nacpal si břicho a pomyslel si, že teď už to učení půjde samo. Vrátil se proto do stáje, aby pokračoval. Protože Laponta byla stále venku na pastvě, byl ve stáji klid. Začal znovu číst zažloutlý pergamen. Když dočetl poslední větu, vzpomněl si na modřinu na Hejkalově zadku a začal se smát. „Tak jsem tady zase,“ ozvalo se znovu a před Bonifácem se objevil Hejkal spolu s dalším prapodivným mužíkem, který byl malý a zavalitý. „A když už sem jdu dnes potřetí, tak jsem si řekl, že vezmu s sebou kamaráda, kterého jsi včera v lese nepotkal. Ať se taky seznámíte. A co jsi vlastně chtěl teď?“ „Promiň, Hejkale, já se to pořád učím a vždy si nějak vzpomenu na tebe. A než mi to dojde, že na tebe nemám myslet, tak už jsi tady.“ „To je od tebe hezké, že na mě tak myslíš, ale nemohl bys to trochu omezit? Ať nemusím pořád lítat sem a tam? Přece jen je to kus cesty.“ „Dobře, já to zkusím,“ odpověděl Bonifác. „A kdo je tady tenhle tvůj kamarád?“ „Já jsem strašidlo Pušník,“ řekl malý mužíček. „To jsem v životě neslyšel, že existuje takové strašidlo. A ani mi jako strašidlo nepřipadáš. Jak ty můžeš někoho postrašit, když jsi tak malý?“ „On straší tím, že vydává strašný puch,“ zachechtal se Hejkal. Proto se jmenuje Pušník. Předveď se, Pušníku.“

Pušník se maličko přikrčil, začal koulet očima a najednou z něj začal stoupat nafialovělý oblak jakéhosi dýmu, který se pomalu rozplýval po stáji. Když dorazil až k Bonifácovi a ten se ho nadechl, začal pro změnu koulet očima on. Opřel se o trám, aby to s ním neseklo. „To stačí, už chápu, jak strašíš, je to opravdu strašný. Už prosím tě přestaň,“ lapal po dechu Bonifác. „Dobrý, viď?“ chechtal se Hejkal. „Jo, to je. Na Pušníka budu myslet opravdu jen v nouzi nejvyšší.“ Hejkal se dochechtal a řekl: „Hele Bonifáci, navrhuji jednu věc. Abych sem nemusel pořád lítat já nebo někdo jiný, na koho si vzpomeneš, tak se domluvíme, že dnes a zítra ti necháme čas na učení a budeme vědět, že i když nás voláš, tak je to v rámci učení a nebudeme za tebou chodit. Platí? „Platí, to je rozumný návrh,“ odpověděl Bonifác. „Já se to do zítřejšího večera naučím.“ „Bezva, tak my zase jdeme,“ rozloučili se Hejkal a Pušník a zmizeli. Bonifác otevřel střešní okno, aby udělal průvan a ten strašný puch vyvětral.

Vzduch ve stáji se začal postupně čistit, ale bohužel v tu chvíli přišla do stáje máma Mína s ostatními koťaty. Nadechla se, chvíli zůstala nevěřícně stát a pak povídá: „Děti, takhle to dál nejde, musíme udělat veliký úklid! Smrdí to tu jako v opičárně. Kdy jste se vy naposledy koupali a stříhali si drápky? Všichni do koupelny, vydrbat, dejte mi oblečení, ať ho vyperu. A hnala všechny koťata do vany ve statku, svlékla povlečení z jejich postýlek a spolu s oblečením ho dala vyprat. To je hrozné, jak jsem na to zapomněla, takhle zanedbat čistotu! Co by o nás řekli ostatní?“ Zbytek dne pak Mína i s koťaty strávili úklidem, takže Bonifác už se k učení nedostal. Zvládnu to zítra, řekl si, když večer usínal v postýlce. A po včerejší dobrodružné noci neměl ani pomyšlení na další noční výpravu.

Zdroj:http://pohadky-online.eu/kocour-bonifac/kapitola-5/