Kocour Bonifác - 7.kapitola

Po nějaké době se Bonifác vydal znovu na noční výpravu. Tentokrát nezamířil nahoru do kopců obklopujících údolí, ale jeho kroky směřovaly k malému rybníku za vesnicí Kameničky, který se jmenoval Krejcar. Většina chalup už byla tmavá, lidé spali, jen na několika místech okny ještě probleskovala namodralá záře televize. Ale když vyšel za vesnici, obklopila ho příjemná noc, prozářená měsíčním světlem. Obraz měsíce se rovněž zrcadlil na hladině rybníka. Bonifác se jen tak brouzdal po břehu rybníka, koukal, jak občas nad vodu vyskočí kapr, poslouchal vzdálené houkání sýčka a bylo mu dobře. Když obešel skoro celý rybník, spatřil najednou před sebou postavu, sedící na jednom z velikých kamenů na břehu. Postava měla dlouhé vlasy a nohy ponořené ve vodě. Bonifác se trochu lekl a zastavil. Rychle mu došlo, že před ním sedí vodník. Už o něm slyšel, ale ještě ho nikdy neviděl. Řekl si, že raději zmizí, ale to už si ho vodník všiml a povídá: „Dobrý večer, kocoure! Co tě sem takhle v noci přivádí? A jak se jmenuješ?“ „Já jsem Bonifác. Mám rád noční procházky, tak jsem se tu jenom trochu procházel. Ale nebudu vás rušit, už zase jdu.“ „Mě vůbec nerušíš. Máš pravdu, že noční procházky mají něco do sebe. Jen pojď, sedni si a popovídáme si. Ke mně málokdy někdo přijde, takže si povídání moc neužiju.“ „A neublížíte mi? Říká se o vás, že prý topíte lidi. A já taky neumím plavat. Neutopíte mě?“ Vodník mávl rukou a řekl:

„Lidi toho napovídají. Místo, aby se naučili pořádně plavat nebo když se to i naučí, tak aby se nepřeceňovali a plavali jenom tak daleko, aby se uměli bezpečně vrátit, raději si vymyslí báchorky o mně. Nějaký mladík se chce předvádět před svojí slečnou, dělá různý vylomeniny, a když se začne topit, tak si ještě vymýšlí, že ho pod vodu tahal vodník.“ „Takže vy lidi netopíte?“ „Netopím ani lidi, ani zvířata. Co bych z toho měl?“ „No, říká se, že si dušičky těch lidí schováváte do hrníčků.“ „A k čemu by mi asi byly? Akorát by mi v rybníku dělaly binec a já mám rád v rybníku pořádek. Ať si každá dušička jde pěkně do nebíčka nebo do peklíčka, podle toho kam patří!” „A proč si tedy lidé vymýšlejí, že je topíte?“ „Protože se neumějí pořádně dívat! Kolikrát já už nějakého nešiku, který se začal topit, strkal a tahal ke břehu, abych ho zachránil! Onehdy jsem jednomu strkal do ruky pořádný kus dřeva, aby se ho chytil a on místo toho řval: „Pomoc, vodník mě mlátí klackem! Jak jim má potom člověk pomáhat?“ „Vy tedy máte naopak lidi zachraňovat?“ „Samozřejmě. Jenže taky nejsem pořád doma, občas se musím vydat po potoce na kontrolu ryb, raků a další vodní havěti, zrovna v tu dobu nějaký nemehlo vleze do rybníka, utopí se a pak prý za to můžu já.“

Mezitím se Bonifác osmělil, přišel k vodníkovi a sedl si na kámen vedle něj. „Tak to je mi líto, že se o vás vypráví tak hrozné věci.“ Vodník zase mávnul rukou: „Už jsem si zvykl. Mezi lidmi vládne nevděk. Proto jsem rád, že si můžu teď povídat s tebou. A nevykej mi pořád.“ „A jak se tedy jmenuješ?“ „Já jsem vodník Podvodník.“ Bonifác se zasmál: „To je ale zvláštní jméno. To vypadá, jako bys dělal podvody.“ „Já vím, ale mojí mámě se to líbilo, že se to rýmuje. Copak mohla tehdy tušit, že mezi lidmi je tolik podvodníků? Dala mi takové jméno proto, že umím žít pod vodou.“ „A jak tam dýcháš?“ zajímalo Bonifáce. „Úplně stejně jako tady, nosem. Vodníkům je to jedno, jestli dýchají vodu nebo vzduch.“ „A to tady žiješ sám? Nebo máš nějako Podvodnici?“ „Bohužel jsem tu sám. Ještě jsem nepotkal žádnou takovou, kterou bych si sem chtěl nastěhovat. Ale to určitě přijde.“ „Tak to chápu, že je ti smutno. To já mám mámu, bráchy, ségru a spoustu dalších kamarádů. Co děláš celé dny, když jsi tak sám?“ „Dříve jsem se trochu nudil, to je pravda, ale teď, teď je to jiný. Asi před rokem tady někdo ztratil takový obyčejný foťák, ale v podvodním pouzdru, takže se s ním dalo fotit pod vodou! A to mě úplně chytlo. Pod vodou je tak krásně,“ řekl Podvodník. „Ty fotky, které jsem udělal z toho prvního foťáku, mě tak nadchly, že už jsem si pořídil pořádný podvodní foťák. Zajímalo by tě to?“ zeptal se Podvodník s rozzářeným úsměvem. „No jasně, já jsem pod vodou nikdy nebyl!“

„Tak chvíli počkej, za chvíli jsem zpátky,“ a Podvodník zmizel pod hladinou. Za krátký okamžik se vynořil, v jedné ruce nesl veliký fotoaparát s bleskem a v druhé album. „Podívej, tohle jsem si koupil,“ a ukazoval fotoaparát s hrdostí Bonifácovi. „Prý s tím fotí i potápěči v mořích. Tam bych se chtěl taky jednou podívat, do moře,“ zasnil se Podvodník. To musí být nádhera.“ „Já bych chtěl taky cestovat, tak třeba k moři někdy vyrazíme spolu. Ale teď mi ukaž ty fotky, jsem celý zvědavý,“ těšil se Bonifác. Podvodník mu podal album, které Bonifác se zatajeným dechem otevřel. V měsíčním svitu se na něj z fotek koukali kapři, štiky, ale i malé larvy chrostíků, splešťule blátivá a rak s velkými klepety. Podvodník ale nefotil jenom zvířata, ale i tajemná zákoutí pod vodou s kořeny stromů pod břehem a různými vodními rostlinami. Bonifác okouzleně listoval albem, a když byl na konci, smutně vzdychl: „To bych chtěl taky někdy vidět na vlastní oči.“ „Ale to přece není žádný problém! Stačí, aby ses naučil plavat, a pak se můžeš potápět se mnou,“ řekl Podvodník. „No jo, ale jak se mám naučit plavat?“ Podvodník nevěřícně protočil oči a řekl: „To je otázka, kdo jiný by tě to naučil lépe než já? Zítra přijď před večerem sem, to už tu nikdo nebude, ať máme na učení klid a voda bude ještě teplá. Teď v noci by ti přece jen byla zima. Jedny potápěčské brýle tu mám, někdo je ztratil a já je našel na dně, tak je ode mne dostaneš. A slibuji, zítra večer budeš umět plavat!“ Bonifác začal samou radostí skákat a volat: „To je hustý, budu umět plavat! A budu se moct potápět?“ „Nedupej tak, zblázníš všechny ryby v rybníku,“ smál se Podvodník. „A teď už běž, já se musím jít ještě podívat do potoka, jestli je tam všechno v pořádku. Zítra před západem slunce na tomhle místě, platí?“ „Jasně, platí.“

Rozloučili se, a zatímco vodník zmizel pod hladinou, Bonifác se rozběhl domů, vklouzl do postýlky a než usnul, moc si přál, aby už byl další večer. Ráno se probudil velmi brzo a byl zklamaný, že je teprve ráno. Celý den nevěděl, co by měl dělat, protože se tak těšil na plavání, že se na nic jiného nemohl soustředit. Ale jak to tak bývá, čím více se na něco těšíme, tím pomaleji se čas vleče. Vlekl se i Bonifácovi, ale nakonec se přece jen dočkal. Na obloze se začaly dělat večerní červánky a to pro něj bylo znamení, že může vyrazit. Podvodník seděl na stejném kameni jako včera a usmíval se: „To jsem rád, že jsi přišel. Kocouři se většinou vodě vyhýbají. Ale je vidět, že ty nejsi jen tak obyčejný kocour.“ „Už jsem se nemohl dočkat,“ odpověděl Bonifác. „Já samozřejmě plavat chci umět. Jdeme na to?“ „Jen ne tak hr,“ brzdil ho Podvodník. „Nejdříve se musíš podívat, jak se dělají pořádná tempa. Ukáže ti to tadyhle žába Kuňka,“ a luskl prsty. Na to znamení vyskočila na břeh z vody žába a pozdravila Bonifáce. „To je moje nejrychlejší žába v rybníce,“ pochválil ji Podvodník. „Kuňko, ukaž mu, jak se správně plave. Ale plav pěkně při hladině, ať jsi dobře vidět.“ Kuňka přikývla a dlouhým skokem zmizela pod hladinou. Vystrčila hlavu z vody a ukázkovými tempy několikrát přeplavala před Bonifácem tam a zpět. „Všimni si, že nespěchá, ale dělá tempa pomalu. Až budeš ve vodě, dělej to taky tak. Voda tě umí nosit, ale není zvyklá na to, aby se v ní plavec mrskal jako žížala. Jakmile to začneš dělat, voda tě pustí a půjdeš ke dnu. Rozumíš?“ „Rozumím, ale mám teď trochu strach,“ přiznal se Bonifác. „To je dobře, z vody musíš mít respekt. A teď už pojď, jdeme na to,“ řekl Podvodník a podal mu potápěčské brýle se šnorchlem. „Tu trubičku si dáš do pusy a budeš skrze ni dýchat,“ řekl mu.

Bonifác si nasadil brýle a šnorchl strčil do pusy. „Hak já hedy hudu,“ řekl. „Cože?“ zachechtal se Podvodník. „Šnorchlem máš dýchat, ne mluvit!“ Bonifác vytáhl šnorchl z pusy: „Říkal jsem, tak já tedy půjdu!“ „Dobře, pojď tudy, tady je mělko, ať si nejdříve zvykneš na vodu.“ Bonifác opatrně vstoupil do vody a pomalu pokračoval, dokud mu voda nesahala po pás. Podvodník šel s ním a držel ho za packu. „Tak, tady zastav. A teď si pomalu sedej, dokud ti voda nevystoupí až nad hlavu,“ radil mu. Bonifác si začal sedat. „Být tebou, zase bych si ten šnorchl strčil do pusy,“ poznamenal Podvodník. Bonifác byl trochu rozechvělý, přece jen vstupoval poprvé do vodního světa. Přikývl, strčil si šnorchl do pusy a opatrně se ponořoval. Když mu voda začala stoupat přes oči, trochu znejistěl, ale pokračoval statečně níž. Za chvíli se nad jeho hlavou voda zavřela a nad hladinou zůstal vyčnívat jen šnorchl, ze kterého se po chvíli ozvalo: „Háni, ho he heco!“ Podvodník, který ho celou dobu držel za packu, ho za ni vytáhl nahoru. „Co jsi zase říkal? Povídal jsem ti, abys do toho nemluvil.“ „Říkal jsem, páni to je něco. Tam dole je to fakt nádhera!“ „To jsem rád, že se ti u mě doma líbí. A teď když už víš, že šnorchlem můžeš dýchat a nemáš pod vodou strach, jdeme na to plavání. Lehni si mi tady na levou ruku, já tě budu nejdříve trochu přidržovat, ponoř hlavu obličejem do vody a začni dělat tempa, jak jsi je viděl u Kuňky.“

Bonifác ho poslechl, položil se do vody na Podvodníkovu ruku, a protože se předtím velmi pečlivě díval, jak Kuňka dělá tempa, začal je dělat také tak. Přitom se s nadšením díval pod hladinu, protože všude kolem něj se objevilo plno ryb, které se připlavaly podívat, co se to děje. Podvodník viděl, že Bonifác je šikovný a že dělá tempa opravdu pomalu a správně, takže začal postupně svoji ruku ponořovat, až ho úplně pustil. Ten si toho ani nevšiml a plaval sám dál. Uvědomil si to až tehdy, když se pod vodou objevil Podvodník, který začal plavat vedle něj a usmíval se na něj. „Huhý, já hahu!“ pronesl Bonifác, což znamenalo: „Hustý, já plavu!“ Po chvíli však zahlédl něco třpytivého na dně a sklonil hlavu, aby se na to lépe podíval. V ten okamžik šnorchl zmizel pod vodou a Bonifác do pusy vtáhl vodu. Začal kašlat, ale než se mohlo něco stát, Podvodník ho popadl a vystrčil nad hladinu. Bonifác vyplivl vodu a zhluboka se nadechl. Podvodník s ním mezitím doplaval na břeh, kam ho vystrčil a povídá: „To nic, jako každý začátečník sis musel trochu loknout. Chvíli si odpočiň, a potom budeme pokračovat ve výcviku.“ Bonifác se oklepal a během mžiku byl znovu ve vodě. Jako obvykle byl nadšený, že se naučil něco nového a chtěl se v tom zdokonalit. Podvodník ho musel krotit: „Víš, co jsem ti říkal včera. Nepřeceňovat se! Základ ses naučil, teď musíš chodit pravidelně trénovat, abys získal sílu a výdrž. Můžeš sem chodit každý večer a já tě postupně naučím i potápět. Ale před jedním tě varuji – dokud ti neřeknu, že už jsi tak dobrý plavec, že můžeš plavat i beze mě, nikdy nepůjdeš do vody sám. Slíbíš mi to? To je opravdu bez legrace. Nechci, aby ses utopil.“ „Slibuji,“ řekl Bonifác a slib dodržel. Každý večer chodil pak za Podvodníkem, trénoval s ním všechny možné plavecké styly, postupně začali nacvičovat i plavání pod vodou bez dechu a netrvalo dlouho a Bonifác se s Podvodníkem potápěl až na dno rybníku.

Zdroj:http://pohadky-online.eu/kocour-bonifac/kapitola-7/