Kocour Bonifác - 8.kapitola

Už tehdy, když spolu se strašidly zahnali zloděje a hospodář se zmínil, že je nutné kvůli zlodějům zazdít vlastní dům, Bonifáce hned napadlo, že je to krásná příležitost k pořádné taškařici. A tak se na ni začal postupně připravovat. Sehnal si roli bílého balicího papíru a tu si schoval ve své skrýši. Potom vždy v nestřeženém okamžiku změřil velikost jednotlivých oken ve stavení a změřil si i velikost vstupních dveří do domu. Dával si veliký pozor, aby ho přitom hospodář ani hospodářka neviděli. Potom roztáhl balicí papír a podle změřených rozměrů si na něj narýsoval všechna okna a vstupní dveře ve skutečných velikostech. Dále si ještě na zdi stáje změřil cihlu, která byla vidět pod opadanou omítkou a velikost spáry, která byla mezi jednotlivými cihlami. Podle rozměrů cihly si z tvrdého kartonu vyrobil obdélník, který používal jako vzor a začal ho postupně obkreslovat na jednotlivá okna a dveře na papíru. Obkresloval ho tak, aby vznikl dojem zdi. Když měl takto narýsovaná všechna okna a dveře, vzal barvy a přímo u zdi s opadanou omítkou míchal tak dlouho červenou s hnědou a troškou oranžové, dokud nebyl spokojen s výslednou barvou. Namočil do ní štětec a namaloval s ním čáru na cihlu ve zdi. Čára na cihle vůbec nebyla vidět. To je ono, pomyslel si spokojeně Bonifác. To je přesná barva, jakou mají cihly.

S namíchanou barvou se vrátil k papírovým oknům a dveřím a začal vybarvovat jednotlivé cihly. Dělal to velmi pečlivě, takže mu vymalování zabralo několik dní. Potom si stejným postupem namíchal barvu, jakou má malta mezi cihlami a vymaloval i spáry. Aby byl dojem dokonalý, sehnal si ještě kyblík bílého jemného písku, který se používá na výrobu malty. Spáry na namalovaných obrázcích pak přetřel lepidlem, které po proschnutí zůstane průhledné a na takto připravené spáry nasypal písek. Když lepidlo zaschlo, objevila se pod ním barva omítky, zatímco povrch spár byl pokryt částečně pískem. Bonifác opatrně sáhl na spáry. Byl s výsledkem své práce nadšený. Namalované cihly byly k nerozeznání od pravých a spáry i při doteku vypadaly tak přesvědčivě, že by tomu nikdo skoro nevěřil, že je to všechno jen papír. Pak už zbývalo všechna okna a dveře vystřihnout s malým okrajem kolem, aby se daly dobře přilepit a čekat na vhodný okamžik. Ten přišel za několik dní. Ráno vyšel hospodář ze stavení, nakrmil všechna zvířata a pak jim řekl: „Musíme s paní mámou dojet do města něco zařídit. Nehádejte se, pěkně si užijte den a my se večer vrátíme.“ Potom s hospodářkou odjeli.

To byla ta správná doba pro Bonifáce. Protože se však jednalo o velikou akci, potřeboval pomoc i svých sourozenců. Svolal je proto na dvůr, přinesl namalovaná okna a dveře a vysvětlil jim plán. Samozřejmě se seběhla i ostatní zvířata, aby se podívala, co Bonifác vymyslel. Bonifác a ostatní koťata potom vzali obrázky a šli do domu. Otevřeli všechna okna dokořán a pomocí izolepy lepili jednotlivá namalovaná „zazděná“ okna do oken. Dávali si velmi záležet, aby byl papír krásně napjatý a aby se nikde nevlnil. Trvalo to dlouho, ale kolem poledne byla všechna okna kromě jednoho malého vzadu zalepená. Potom koťata zavřela dveře do domu a přelepila je zevnitř obrázkem zazděných dveří. Pak už jim nezbývalo nic jiného, než se malým zadním okénkem protáhnout z domu a jít si prohlédnout svoje dílo. Iluze byla opravdu dokonalá. Při pohledu zvenku vypadalo každé okno jako zazděné. Bonifác otevřel dveře a před ním se objevila zeď. To je ono, pomyslel si a dveře zase zavřel.

Odpoledne si pak koťata jen tak hrála a netrpělivě čekala na příjezd hospodáře a hospodářky. Dočkat se nemohla ani ostatní zvířata, vždyť takovou taškařici tady ještě nikdo nezažil. Sluníčko se již klonilo k západu, když se na silnici vedoucí ke stavení objevilo hospodářovo auto. Přijelo k bráně statku, hospodář vystoupil, bránu otevřel, vrátil se do auta, vjel do dvora a zase vystoupil, aby bránu zavřel. Když to udělal, otočil se zase zpátky k autu. V tu chvíli si všiml hospodářky, která mezitím také vystoupila a nyní s vytřeštěnýma očima stála a ukazovala na dům: „To snad není možný! Podívej!“ Hospodář se podíval, kam ukazovala, a zůstal stát s otevřenou pusou. Před ním stál jejich dům, v každém okně květiny, stejně jako když odjížděli, ale za všemi květinami byly neomítnuté cihly! Všechna okna byla zazděná! Hospodář chvíli stál, ale potom se rozběhl na pravou stranu domu. Tam bylo okno také zazděné. Několika skoky přeběhl na levou stranu domu, kde se mu naskytl stejný pohled. To už hospodář nevydržel a rozběhl se přímo ke dveřím. Popadl za kliku, zmáčkl ji, dveře prudce otevřel a málem upadl. Před ním byla neomítnutá zeď! Hospodář nic nechápal. Otočil se k Brekovi, který ležel před boudou a dělal, že podřimuje. Všechna ostatní zvířata různě vykukovala ze dveří stájí, slepice s kohoutem rovněž nehledali žížaly a s napětím čekali, co se bude dít. „Breku, co to má znamenat? Kdo to udělal? Jak to, že jsi sem pustil někoho cizího?“ „To mi křivdíte, hospodáři. Hlídal jsem poctivě, nikdo cizí tady nebyl,“ odpověděl Brek. „Ale kdo to tedy udělal?“ Brek odpověděl tak, jak byl domluvený s Bonifácem: „Já nevím, ale do domu šel jenom Bonifác.“ „Bonifáci, kde jsi? Okamžitě přijď!“ zavolal hospodář. Bonifác pomalým krokem vyšel ze stáje a povídá: „Dobrý večer, hospodáři. Jak jste se měl ve městě?“ „Cože, v jakém městě?“

Hospodář byl tak zmatený, že nepochopil, na co se ho Bonifác ptá. „No byl jste přece ve městě, ne?“ „Jo, jo, dobrý,“ odpověděl roztržitě hospodář. „Ale co mají znamenat ta zazděná okna? A dveře? To jsi udělal ty?“ „Samozřejmě. Měl jsem trochu strach, kdybyste se náhodou zdrželi ve městě přes noc, tak aby zase nepřišel nějaký zloděj. A vzpomněl jsem si, že jste tehdy říkal, že by bylo dobré dům kvůli zlodějům zazdít. To mi přišlo jako dobrý nápad, tak jsem to udělal.“ Hospodář kroutil hlavou: „Nechápu, jak jsi to mohl zvládnout? Kde jsi vzal cihly a maltu? A přemýšlel jsi nad tím, jak se asi dostaneme do domu?“ „Vidíte, hospodáři, na to jsem zapomněl,“ dělal Bonifác trochu hloupého. „Jak tě to mohlo napadnout? Copak jsi nepochopil, že jsem to jen tak říkal a že jsem to samozřejmě nemyslel vážně? Ale to už je teď jedno. Když jsi to dokázal zazdít, tak to taky dokážeš vybourat. V kůlně máš krumpáč a ať jsou alespoň dveře za chvíli průchozí. Já si zatím sednu na lavičku. To jsem ještě nezažil, mít zazděný vlastní barák,“ kroutil hospodář hlavou. Bonifác řekl: „No já si myslím, že je škoda to bourat, tak bezpečný dům má ve vesnici málokdo. Ale když říkáte hospodáři, tak já se do toho dám.“ A rozběhl se přímo proti zazděným dveřím.

Hospodář zůstal stát s otevřenou pusou dnes již podruhé. Koukal na Bonifáce, který se hnal proti zazděným dveřím s hlavou nakloněnou dopředu. Už je těsně u dveří, jeho hlava do nich naráží a Bonifác běží dál. Papír se samozřejmě protrhl a kocour zmizel v domě, zatímco ve dveřích zůstaly viset cáry papírů s namalovanými cihlami. Hospodář polkl, zavřel pusu a začal se smát: „Ty lumpe jeden chlupatej, takhle mě napálit. A já ti na to skočím! To mi přece mělo dojít, že jsi nikde nemohl sehnat tolik cihel. Počkej, až tě dostanu do ruky,“ smál se, až mu z očí tekly slzy. To už se s ním smála i hospodářka a ostatní zvířata. Bonifác potom s bratry a se sestrou odlepili všechny namalované obrázky z oken a pečlivě je očistili, aby někde na oknech nezůstaly zbytky izolepy. Bonifác byl totiž velmi pořádný kocour a věděl, že po sobě musí vždy všechno uklízet. Hospodář s hospodářkou se o povedeném vtipu bavili ještě u večeře a hospodářka řekla: „Ten Bonifác maluje tak pěkně, že je to až neuvěřitelné. Jeho obrázky jsou vždy jako živé. Třeba bude mít někdy i vlastní výstavu.“ „To máš pravdu, maluje krásně. I když jsem stál přímo před těmi namalovanými dveřmi, vůbec mě nenapadlo, že ta zeď není pravá. Ale stejně na něj musíme něco vymyslet, abych mu tuhle taškařici oplatil! Kocour Bonifác už mezitím ležel ve své postýlce a usínal. Byl spokojený, jak se mu taškařice povedla, ale byl z dnešního dne tak utahaný, že spal až do rána.

Zdroj:http://pohadky-online.eu/kocour-bonifac/kocour-bonifac-kapitola/