Kocour Bonifác - 9.kapitola

Následovalo několik obyčejných dní, kdy se na statku nedělo nic neobvyklého. Léto se blížilo velkými kroky, všude na loukách voněly rozkvetlé květiny, rovněž lípy, obalené květy, provoněly okolí nádhernou vůní. Dny se prodlužovaly a sluníčko svítilo dlouho do večera. Občas se krajinou přehnal déšť, aby se rostliny i stromy mohly napít. Byl to krásný čas, kdy se celá příroda po dlouhé zimě a mírném jaru rozvinula v plné síle, aby si užila letního počasí.

Potom dětem skončila škola a začaly jim letní prázdniny. Do vesnice přibyla spousta nových dětí, které přijely z měst na prázdniny k babičkám a dědečkům. U rybníka Krejcaru se celý den dovádělo, cákalo a skotačilo a vodník Podvodník se musel pořádně ohánět, aby to všechno uhlídal. Občas musel nějakou lodičku s nezkušenými veslaři přistrčit ke břehu nebo ji přidržet, aby se nezvrhla, když na ní děti moc dováděly, jindy musel zase unaveného plavce malinko přidržovat na hladině, aby bez problémů doplaval ke břehu. Dělal to ale tak šikovně, že si nikdo ničeho nevšiml. Podvodník byl rád, že se děti dobře baví a že se nikomu nic nestalo. Večer byl ale vždy tak unavený, že jen co poslední děti opustily břeh rybníka a rozběhly se domů na večeři, zalezl si dolů pod hladinu a šel spát. Neměl ani čas a sílu plavat s Bonifácem, takže ten si občas přišel zaplavat sám. Však to měl od Podvodníka dovolené, protože ten už věděl, že plave velmi dobře. Bonifác se na Podvodníka samozřejmě nezlobil, že na něj nemá čas, protože chápal, že takové celodenní hlídání jednoho vysílí, a že si Podvodník musí odpočinout.

O to víc byl Bonifác překvapený, když ho jednou po půlnoci vzbudily tiché kroky, doprovázené kapáním vody. Kocouři totiž mají velmi lehké spaní, právě proto, aby je každý šramot probudil. Posadil se ve své posteli a poslouchal. Ťap, ťap, čvacht, kap, čvacht, ťap … To musí být Podvodník, napadlo ho. Nikdo jiný takhle při chůzi neťape. Co se děje? A proč sem jde, takhle v noci? Než stačil domyslet, ozvalo se tiché zavolání: „Bonifáci, vstávej, prosím, potřebuji tvoji pomoc.“ Bonifác vyskočil z postele jediným skokem, vystrčil hlavu ze stáje a potichu křikl: „Hned jsem tam, jenom se obléknu.” Rychle na sebe natáhl oblečení. Laponta, která podřimovala ve svém stání, otevřela oči, moudře se na Bonifáce podívala a řekla: „Podvodník tě potřebuje? To je dobře, že mu jdeš pomoci. Ale buď na sebe opatrný!“ „Budu, neboj,“ usmál se Bonifác a vyběhl ze stáje. Tam už stál Brek a tiše mu povídá: „Slyšel jsem, že jdeš Podvodníkovi na pomoc. Kdybyste to nezvládali, zavolej a já za vámi přijdu.“ Bonifác vděčně přikývl. Je to bezvadný pocit, když víte, že se můžete na kamarády spolehnout. „Určitě, kdyby bylo zapotřebí siláka, zavolám tě. Vím, že jsi nejsilnější v celém okolí. Ale zatím nevím, o co se jedná. Zjistím to a dám ti vědět.” Brek pokýval hlavou a lehl si zpátky před boudu. Bonifác jediným skokem přeskočil plot a už stál před Podvodníkem. „Co se děje, proč nespíš?“ „Stalo se hrozné neštěstí a já ho sám nezvládnu s mýma rukama,“ stěžoval si Podvodník, který jako každý vodník měl samozřejmě prsty spojené plovacími blánami, aby dokázal co nejlépe plavat. „Potřebuji tvoje šikovné kočičí packy.“ „Dobře, jdeme. A potřebujeme ještě někoho silného?“ vzpomněl si na Breka. „Ne, ne,“ kroutil hlavou Podvodník. „Tam je síla málo platná.“„Breku, tak prý to zvládneme sami,“ potichu křikl Bonifác přes plot. „Dobře, ale kdyby něco, víte, kde mě máte hledat,“ odpověděl Brek a položil si hlavu. Spát ale nebudu, řekl si. Budu poslouchat, kdyby se něco dělo, abych hned vyrazil. Mezitím Bonifác s Podvodníkem už spěchali k rybníku. „Tak co se děje, povídej,“ vyzvídal Bonifác. „Průšvih, hrozný průšvih. Před několika dny přijeli k rybníku, tak jako každý rok, ornitologové a na severní straně, tam jak je nejvíc rákosí, si postavili sítě.“ „Ornito? Co?“ nechápal Bonifác, protože to slovo slyšel poprvé. „Ornitologové,“ opakoval Podvodník. „To jsou lidé, kteří si na určitém místě vždy postaví sítě a do nich chytají ptáky a pak je kroužkují.“ „To je jako dávají do kroužku? K čemu je jim to dobré?“

„Ale nedávají je do kroužku, dávají jim kroužek na nohu. Ten těm ptákům v ničem nepřekáží. Jenom je na něm napsáno, kde a kdy ten kroužek dostali. A pomocí těch kroužků pak kontrolují, zda se ti ptáci vrací na stejné místo, jestli jich neubývá, kde hnízdí a tak podobně. A když některých ptáků třeba ubývá, tak je prohlásí za chráněné, pomáhají vytvářet místa, kde ti ptáci mohou hnízdit, aby jich zase bylo víc.“ „Takže jim neubližují, jenom jim dají kroužek, když je vymotají z těch sítí a zase je pustí.“

„Přesně tak, neubližují, naopak jsou to jejich ochránci. Já sám jsem rád, že sem jezdí. Vždycky poslední noc, když už sbalí sítě, tak si od nich potají z jejich stanu půjčím jejich záznamy, svým foťákem si je ofotím a přesně vím, jakou ptačí havěť mám na rybníku. Je to i pro mě dobrá kontrola. To víš, to co mám pod vodou, ryby, raky, to si spočítám sám, to není problém. Ale už si viděl vodníka, aby poletoval a sčítal ptáky?” Bonifác se rozesmál, protože si představil Podvodníka, jak se vznáší nad hladinou rybníka. „Máš pravdu, létajícího vodníka jsem ještě neviděl. A v čem je tedy problém? Nejdřív jsem myslel, že ty orno, otor … ornitolidi,“ zakoktal se, „chceš vyhnat. Ale to by byl spíš úkol pro Breka.“ „Ne, nechci je vyhnat. Ale dnes v noci se stal malér s těma jejich sítěmi. Už tam skoro jsme, tak uvidíš.” Mezitím došli k rybníku a Podvodník vedl Bonifáce ke straně, kde bylo nejvíc rákosí. Ukazoval: „Vidíš, tamhle mají stany.“ Ukázal pak na druhou stranu: „A tamhle mají sítě.“

Bonifác se podíval naznačeným směrem a zůstal udiveně stát. Před sebou viděl vysoké tyče, mezi kterými byly natažené tenké, téměř neviditelné sítě. Ale i když byly tenké, byly velmi pevné. A na jednom místě mezi tyčemi stál kůň. Ale ne lecjaký. Bělostný, s nádhernou hřívou a zlatými kopyty. A co bylo nejpodivnější, s velikými křídly, které mu vyrůstaly ze hřbetu. Křídla byla tvořena bílými pery, mezi nimiž občas zářilo pero zlaté. A ta křídla byla neskutečně zamotána do natažených sítí, takže kůň nemohl ani odletět ani odejít. Jenom stál a smutně koukal. „Pegas,“ vydechl Bonifác. „Přesně tak,“ řekl Podvodník. „Známe se už dlouho, občas se sem zajde napít a proběhnout se vodou, aby smyl prach. Ale tentokrát měl smůlu, a když se snášel z oblohy, úplně stejně jako ptáci přehlédl sítě a zamotal si křídla. Nemůže je jen tak vytrhnout, to by si je poškodil a už by nemohl létat. A já mu neumím pomoct. Zaprvé moje prsty s blánami nedokážou tu síť rozmotat a za druhé, moje oči jsou přizpůsobené víc koukání pod vodou, na suchu tak dobře nevidím. A proto jsem tě zavolal. Vidíš skvěle i v noci a packy máš mnohem šikovnější.“ Bonifác se mezitím vzpamatoval z prvního překvapení a řekl: „Dobře, ale tak to jdeme rovnou na to. Jestli mám takhle velká křídla vymotat, mám do rána co dělat.“ Došli k Pegasovi. Bonifác se mu představil a zeptal se ho: „Abych ti mohl pomoci, musím ti skočit na záda. Nevadí to?“ „Samozřejmě, že ne,“ usmál se Pegas. „Dej se do toho.“

Bonifác mu vyskočil na záda a nejdříve si důkladně prohlédl, jak jsou křídla v síti uvězněná, aby věděl, kde má začít. Levé křídlo na tom bylo lépe, takže začal pravým, aby tu nejtěžší práci zvládl na začátku. Bylo to opravdu složité, protože péra v Pegasových křídlech byla dlouhá a musel je jednotlivě vymotávat z pevných ok sítě. Musel přitom dávat veliký pozor, aby pera nepoškodil nebo nevytrhl z křídla. Podvodník měl pravdu, pro někoho, kdo potmě nevidí jako kočka, by to byl neřešitelný úkol. Ale Bonifác trpělivě a pečlivě vymotával jedno pero po druhém. Přitom zjistil, že každé desáté pero je zlaté. Trvalo to skoro hodinu a půl, kdy Pegas trpělivě stál bez hnutí, než bylo pravé křídlo volné. Pegas ho potom opatrně složil k boku a čekal další hodinu, než Bonifác uvolnil i levé křídlo. Pak složil i druhé křídlo a s Bonifácem na zádech pomalu kráčel podél sítí, až se konečně dostal na volnou louku. Bonifác seskočil na zem a Pegas se rozběhl, roztáhl křídla, zamával s nimi a vznesl se. Zakroužil nad loukou a zase se snesl zpátky. Podvodník mezitím urovnal sítě, aby ornitologové ráno nic nepoznali. Však už obloha na východě světlala a nebude trvat dlouho, než sluníčko vykoukne nad obzor.

Pegas stál před Bonifácem a šťastně se usmíval. Křídla byla naprosto v pořádku a on mohl létat jako dříve: „Jsem ti moc zavázán, Bonifáci. Nevím, jak bych se ti odvděčil. Vyskoč si na mě a vytrhni si jedno zlaté pero. Zlato má velkou cenu,“ řekl mu, „a mě zase doroste.“ „Jak pro koho,“ odpověděl Bonifác. „Děkuji ti za nabídku, ale co bych s ním dělal, k ničemu by mi nebylo. Pro mě má mnohem větší cenu kamarád, jako je třeba támhle Podvodník. Takový kamarád, to je pro mě to pravé zlato.“ „Vždyť to pro mě taky,“ řekl Pegas. “Nebýt jeho a toho, že pro tebe došel, by mě tady ráno chytili.” „To by se ti or, or,“ Bonifác si zase nemohl vzpomenout na to divné slovo, „ti ptáčkolovci,“ pomohl si, „ráno divili, co za divného ptáka chytili,“ zasmál se. „To ano,“ usmál se i Pegas. „Jenže mě by určitě nechtěli pustit, spíše by mě zavřeli někam do zoologické zahrady. Nebo ještě hůře, někdo by si mě někam zavřel, aby mi mohl vytrhávat zlatá pera kvůli bohatství. Mnoho mých bratří a sester už je takhle někde zavřených. A to je pro Pegase hrozný osud, nemoci se volně proletět. Na svobodě už je nás hrozně málo.“

Mezitím k nim došel Podvodník. „Sítě jsem spravil, jdu spát. Musím aspoň nějakou hodinku dospat, než přijdou první děti a já budu muset zase hlídat, aby se mi tu někdo neutopil. Ještě že děti o prázdninách lenoší a nevstávají tak brzy.“ „Taky poletím,“ řekl Pegas. „Musím se schovat a odpočinout si, i pro mě to bylo vysilující. A tobě Bonifáci, ještě jednou děkuji. A když mě budeš někdy potřebovat, víš, jak mě zavoláš a já hned přiletím.“ Bonifác se nechápavě zatvářil: „To tedy nevím, jak tě mám zavolat?“ „Přece stejně jako Hejkala, rytíře Knechta a ostatní. Patříme do stejné říše,“ usmál se Pegas. „Takže na tebe taky platí to samé zaříkávadlo?“

Pegas přikývl, ještě jednou se usmál, rozběhl se, roztáhl křídla a vznesl se. Letěl směrem na západ, aby se někde v noci schoval před vycházejícím sluncem a mohl si odpočinout. Bonifác se rozloučil s Podvodníkem a spěchal domů. Přeskočil plot chalupy, kývl na Breka a vklouzl do stáje. Laponta již byla vzhůru. „To je dobře, že jsi doma, už jsem měla trochu strach,“ řekla. „Až ti budu vyprávět, koho jsem dnes viděl, tak mi to nebudeš ani věřit,“ odpověděl Bonifác, zatímco spěchal k posteli. „Ale až někdy jindy, teď se mi chce hrozně …..“ Spát už nedořekl, protože akorát došel k posteli, padl do ní a rovnou usnul.

Zdroj:http://pohadky-online.eu/kocour-bonifac/kapitola-8/