Kocour s rolničkami

Za děravý groš pohádek mám koš, jen si berte, vybírejte, ale potom nezívejte! Na pusinku dokořán pomoc rychle zavolám:

Pipi, pipi, slepičko,
hop, a snes tam vajíčko!

Teď už víte, co jste měli vědět, a můžeme začít, jak se začínává: bylo i nebylo, stalo se, co se nestalo.
Žil jednou jeden mlynář a s ním v jeho mlýně mouratý kocourek. Kde se mele mouka, nebývá o myši nouze, a tak ten mourek rostl a sílil, že byl brzy velký jako jehně, co saje mléko od dvou oveček. A pořád ještě neměl dost ten nenasyta, každý den si hodoval a rostl a sílil dál.
Mlynářovi se to jednoho dne přestalo líbit. Na svém macíkovi si tuze zakládal a dostal strach, že mu z toho dobrého živobytí ještě ochoří nebo, propánajána, dokonce umře. I vzal ze stáje rolničky, které v zimě dával kolem krku koním, když je zapřahal do saní, mlynářce z poličky sebral kus šňůrky a k tomu hrst korálků. Všechno to ponavlékal, zavolal si kocoura, jednu šňůrku s rolničkami mu zavěsil kolem krku, druhou přes tělo, tři náramky z korálků navlékl na kocouří ocas a po třech na každou nohu. A jestlipak jste uhodli, proč mlynář svého macíčka tak vyparádil?
Vykračuje si kocour po mlýnici, rolničky cinkají, korálky klinkají a kde jsou myši? No přece pryč, vždyť mají uši! A jestli macík nějakou uloví, bude asi hluchá jako pařez.
Jenže našemu kocourovi jako by to ani nevadilo. Jak jen se trochu naježí, ten krásný postroj už na něm směle vyzvání a vidíte, kdekdo před ním v tu chvíli prchá! Není on vlastně hrdina?
Vyšel si macík k rybníku, podíval se do vody jako do zrcadla, naježil hřbet, nakroutil si vousy, a když se na něm všechno rozklinkalo, samou radostí zanotoval:
„Já jsem kocour v brnění, slyšíte to zvonění? Nikoho se nelekám, koho potkám, rozsekám!“
Rolničky cinkaly, korálky klinkaly a pověst o mlynářové kocourovi se nesla do okolních vesnic. Jakživ neměl mlynář tolik mletí jako teď, každý chtěl toho jeho chrabrého macíka vidět na vlastní oči. Však si o něm složila písničku i mlýnská chasa:

„Namouduši, je to div,
z čeho je náš macík živ!
Když myšičky honí,
všechno na něm zvoní,
než se macek naděje,
kde ta myška, kdepak je?“

Nu, kde by byla? Schovaná ve skulině, že jí špička ocásku sotva kouká! A kdo by taky strachy nezaleží, slyší-li ten cinkot a klinkot a k tomu ještě chrabrý zpěv:
„Já jsem kocour v brnění, slyšíte to zvonění? Nikoho se nelekám, koho potkám, rozsekám.

Já jsem kocour hrdina,
mě v okolí každý zná,
devět šavlí po boku
zvonívá mi do kroku.
Devět šavlí mám,
devět hlav zrubám,
koho potkám, rozsekám!“

Ale jednou v noci chudákovi kocourovi ukrutně kručelo v břiše. I setřásl se sebe moučný prach a vydal se na obchůzku kolem mlýna, třeba se mu připlete do cesty aspoň jedna jediná nahluchlá myšička.
Rolničky cinkaly, korálky klinkaly, a kde se vzala tu se vzala, šla kolem kmotra liška. Jen spatřila to chrabré zjevení, jak si rázně a po vojensku vykračuje, už věděla, že je ztracená.
„Hej, kmotře, kmotříčku,“ zavolala sladce, „kterýpak Ty jsi, že Tě ještě neznám?“
Kocour se nevrle ohlédl a povídá:
„A kterápak jsi ty, kmotra, že se tak ptáš? Tos o mně nic neslyšela?“
„Promiň, kmotříčku, promiň,“ řekla liška a smutně povzdychla, „já nejsem zdejší. Žiju v lese, víš, a žiju sama, mužíčka jsem ztratila. Nepřežil mi ten velký hon loni na podzim, od té doby nemám na světě potěšení.“
A vdově ukápla do kožíšku truchlivá slzička.
Kocour zjihl, to víte, byl starý mládenec, se slzami hezké kmotřičky nevěděl co najednou počít. A ona ta lištička byla opravdu hezká, kožich měla zlatohnědý a chvost čerstvě načesaný, že vypadal jako metlička z březového proutí.
„Nono,“ zabrumlal, „tak už neplač, já se Tě nechtěl dotknout, kmotřičko.“ A pak ho napadlo, jak lišku utěší. „Já Ti zazpívám, nechceš?“
A kmotra liška si utřela slzy a vděčně přikývla.
Kocour se naježil a přihladil si vousky, až se na něm všechno krásně rozcinkalo, a zanotoval, jak nejlíp uměl:

„Já jsem kocour hrdina,
mě v okolí každý zná,
devět šavlí po boku
zvonívá mi do kroku.
Devět šavlí mám,
devět hlav zrubám,
koho potkám, rozsekám!“

Lištička poslouchala, hrůzou se tetelila, ale oči od toho krásného kocoura, který zvonil šavlemi jako nějaký generál, odtrhnout nemohla. Pak se zapýřila a řekla:
„Já jsem jenom obyčejná liška a Ty chrabrý bohatýr, zpívat moc neumím, ale kdybys chtěl, taky bych Ti zazpívala.“
„Tak to zkus,“ povídá kocour, „rád si Tě poslechnu!“ I zvedla lištička zlatohnědý čumáček a něžně zapěla:
„Kocourku mouratý s brněním na paty, Ty ses mi zalíbil, pojď ke mně blíž! S kmotřičkou lištičkou neprohloupíš!“
A teď se zatetelilo srdce v našem hrdinovi, udělal tři kroky, a už si padli s liškou do náručí.
„Mourečku,“ povídá liška, „Tys na ženění nikdy nepomyslel? Ve dvou se přece žije líp.“
A kocour Vám kdoví proč najednou dostal na ženění chuť.
„No,“ povídá uznale, „z nás dvou by byl docela pěkný pár!“
A milá lištička mu to začala malovat:
„Přestěhuješ se do mé nory a budeme si žít jako v ráji. Každý den ulovím husu, kachnu nebo aspoň slípku. O nic se nebudeš musit starat, budeš se mou žít jako pán!“
Tu se náš milý kocourek olízl, a řeknu Vám, že zase nevím proč, zavěsil se do lištičky, ale předtím si ještě nakroutil vousy a rozcinkal, co se rozcinkat dalo, a povídá:
„Ať je tedy po Tvém, však mě ten mládenecký život už stejně omrzel!“
A tak šli a v samém laškování a cukrování došli šťastně až k liščímu'doupěti.
Kdybych Vám nevyprávěl zrovna o kocourovi a lišce, řekl bych, že ti dva si spolu žili jako dvě hrdličky. Liška se domů nikdy nevracela s prázdnou, kocour měl každý den hody, blahem jenom předl a jen kynul. A milé lištičce to nevadilo, takhle při těle se jí líbil den ze dne víc a víc.
Jenže za nějaký čásek se k liščinu doupěti přihnal vlk, a jak se hned pozná, nebyl tam poprvé:
„Vrátka jsou zavřená, záclonka spuštěná, kmotřičko lištičko, otevři maličko, Tvůj vlk je tady, neví si rady, pročpak neotvíráš?“
Lištička na škvírku pootevřela:
„Hybaj, vlku, od mých vrátek! O nápadníky nestojím, už jsem se vdala. Ještě Tě uslyší můj mužíček!“
„Ty ses mi vdala?“ zavrčel vlk. „A kohopak sis vzala, smím-li se ptát?“
Liška pootevřela na dvě škvírky a vyklouzla ven:
„Tak já Ti povím, koho jsem si vzala, když to mermomocí musíš vědět, ale varovala jsem Tě předem!“
A zvedla čumáček a zazpívala:
„Můj mužíček, achich, ach, z toho Ti jde, vlku, strach! Šavličku má po boku, ta mu zvoní do kroku, nikoho se neleká, koho potká, rozseká!“
Jak to vlk uslyšel, zbledl a byl tentam, šavle přece i vlka sklátí!
Na druhý den se k liščinu doupěti přivalil medvěd. A že tu nebyl „poprvé, zazpíval jí před vrátky stejně jako vlk.
Lištička pootevřela, řekla mu co a jak a takhle představila svého mužíčka:
„Můj manžílek, medvěde, ten to s šavlí dovede! Tři šavličky po boku cinkají mu do kroku, koho potká, postíná ten můj kocour hrdina!“
Jak to medvěd uslyšel, už se na nic neptal a byl tentam. No řekněte sami, tři šavle už rozsekají i medvěda!
O třetím večeru navštívil lišku sám král všech zvířat, lev. A co nevidí: vrátka jsou zavřená, záclonka spuštěná! I pohodil hřívou a panovačně zvolal:
„Kde jsi, kmotro, pusť mě dál! Přišel sám lev, pán a král!“
A to Vám povím, že lištička se nedala a takhle mu zazpívala:
„Můj manžílek, lve, můj králi, budí hrůzu zblízka, zdáli, je to kocour hrdina, v okolí ho kdekdo zná! Devět šavlí po boku zvonívá mu do kroku. Nikoho se neleká, koho potká, rozseká!“
Jak to lev uslyšel, upaloval odtud, že za ním hříva jen vlála. Vždyť uznejte, devět šavlí může sklátit i krále zvířat!
Čtvrtého dne hned zrána se vlk a medvěd dostavili ke lvu se stížností.
„Milostivý králi,“ řekli, „byli jsme nedávno oba dva u doupěte krásné kmotry lištičky, ale ona nás nevpustila dovnitř a ještě nám vyhrožovala svým chrabrým mužíčkem. Má spoustu šavlí, nevíme přesně, kolik jich je, ale chceme Ti oznámit, že se ho kdekdo bojí a že není dobré mít za souseda tak nebezpečného vetřelce.“
„Přátelé,“ oslovil je vážně král, „přiznám se rovnou, že i já jsem včera navštívil dotyčnou kmotříčku. Zprávy jsem ovšem získal přesné, takže Vám můžu prozradit, že těch šavlí je dokonce devět, ani o jednu míň. A musíme se poradit, co teď uděláme.“
„Tak, tak,“ zakoktal vlk.
„Zamordovat,“ zařval medvěd. „Nic jiného než zamordovat! Když se na něj vrhneme všichni tri ..... “
„Nesmysl,“ obořil se na medvěda lev. „Víš ty, co to je devět šavlí! Kdo z nás se s tím liščiným mužíčkem může vůbec měřit? Navrhuju něco jiného. Uspořádáme bohatou hostinu, pozveme ho na ni a uzavřeme s ním přátelství. Tak to bude nejlepší!“
„Co nám taky jiného zbývá,“ koktal vlk, kterému strachy zuby cvakaly.
„Dobrá,“ zamručel medvěd. „Když říkáte, zkusme to tedy.“
„Každý seženete něco k jídlu,“ nařídil lev. „Vlk berana a medvěd tele. Přinesete to k velkému buku uprostřed lesa, o všechno ostatní se postarám. Hostina bude odedneška za tři dny. Rozuměli jste?“
„Rozuměli,“ odpověděli vlk a medvěd jedním hlasem a spěchali splnit králův příkaz.
Když nadešel určený den, liška svého kocourka pečlivě vykartáčovala, sama se pěkně načesala, vzali se pod paží a hop a skok, v samém laškování a cukrování se vydali doprostřed lesa k velikému buku. Kocour si vykračoval jako generál, rolničky cinkaly a liška byla na svého mužíčka pyšná jak pávice. Lev, medvěd a vlk se zatím domluvili, že by nebylo rozumné očekávat nebezpečného hosta na otevřeném prostranství. Co když ho popadne žárlivost anebo vztek a začne hned mávat šavlemi? I řekli si, že se schovají, aby si ho nejdřív důkladně prohlédli.
Lev si vyhrabal hlubokou jámu, přikrčil se v ní, že mu jen oči koukaly, a Ty si ještě zakryl špičkou ocasu; medvěd se obalil listím a vyšplhal se do koruny vysokého buku; vlk čekal za kopcem, aby mohl dát znamení, jak jen uvidí, že hosté už jdou.
Netrvalo dlouho a ozval se cinkot rolniček, a věřte, nezvonily o nic míň než devět šavlí.
„Schovejte se, jdou!“
A vlk pro jistotu odběhl pěkný kus stranou, aby nebyl v ráně, kdyby se snad něco semlelo.
Když liška s kocourem došli až pod buk, našli tu prostřený stůl plný královských lahůdek, ale z hostitelů nikdo nikde! Kocour si z toho hlavu nedělal, blaženě zamňoukal, olízl se, celý se naježil a s chutí se zakousl do telecí pochoutky. Rolničky se mu přitom rozcinkaly jako na poplach!
Lev se leknutím tak rozklepal, že pohnul koncem ocasu, kterým si zakrýval oči, a v suchém listí to zašustilo. Kocour, jak byl už rozkurážený, myslel, že je to myš, nechal maso masem a hop a skok po myšce a zaťal lvovi drápy přímo do očí. Ten zařval jako pominutý, hup z jámy a hybaj pryč. To se zas vyděsil kocour, tak obrovité zvíře jaktěživ neviděl, šups tedy na buk a horempádem nahoru do koruny. Když medvěd uviděl to strašné zvíře, co k němu letí jako střela, zavřel oči, seskočil na zem a buch bác, zůstal ležet v mrákotách jako kus špalku.
Ptáte se, kde byl tou dobou vlk? Ach ouvej, ten jenom utíkal, pelášil jako zajíc, nekoukal napravo či nalevo a v duchu si pořád opakoval:
„Utíkat z boje se nemá, je to zbabělost!“
Když liška viděla, co se stalo, rozesmála se a zavolala na mužíčka:
„Tak už pojď dolů a nezvoň jako na poplach, uděláme si hostinu sami dva pro sebe!“
Ale kocour zvonil a zvonil, jak se ještě nepřestal tetelit, až konečně se olízl, dostal chuť na ty dobroty pod stromem, pomaloučku slezl a s lištičkou zasedli za prostřený stůl. A protože to byl stůl královský, řeknu Vám, že se ti dva i královsky poměli.
Pohádky je konec, komu se nelíbila, vybere si zítra další. Vždyť přece:
Za děravý groš pohádek mám koš, přidejte dva koláčky, přijdu zase na tácky!