Kocour soudil křepelku a zajíce

V jednom houští měla hnízdo křepelka. Nějaký čas v něm spokojeně žila, ale potom se někam ztratila a už ji nikdo neuviděl. Sousedé si mysleli, že ji potkalo něco zlého. Do opuštěného hnízda se nastěhoval zajíc. Opravil si křepelčin domek a šťastně v něm byl živ skoro celý rok. Po roce se však křepelka znenadání vrátila. Když viděla, že v jejím hnízdě bydlí zajíc, pustila se do něho: 
„Kliď se, zloději! Tohle je moje hnízdo!“ 
„Jak to, Tvoje?“ bránil se zajíc.“Bydlím v něm já, a proto je moje.“ 
„Ale já si je postavila!“ vykřikla křepelka. 
„A já si je opravil,“ odsekl zajíc. 
„Mám na to svědky,“ zlobila se křepelka. 
„A já zrovna tak!“ řekl zajíc. 
„Ale kdo nás rozsoudí?“ zarazila se křepelka. 
„Kdo?“ ptal se zajíc. 
„Velký, moudrý, modrý kocour z dutého stromu na kraji lesa!“ poradili rozvaděným dobří sousedé. 
Křepelka i zajíc se tedy vypravili k divokému kocourovi. Žil v dutém dubu na kraji lesa. Sotva kocour zahlédl křepelku a zajíce, uhodl, oč běží. Chytil se prackami za hlavu a tvářil se, jako by moudře přemýšlel. Křepelka se zastavila v uctivé vzdálenosti, pozdravila a řekla: 
„Odpusť, moudrý kocoure, že Tě rušíme v rozjímání, ale potřebujeme Tvou radu!“ 
Zajíc se ke křepelce připojil: “Slyšeli jsme o Tvé moudrosti a prozíravosti, a proto jdeme k Tobě, abys nás rozsoudil.“ 
Ale moudrý kocour jen zavrtěl hlavou: “Milé děti, jestli něco chcete, musíte trochu blíž. Jsem už starý a špatně slyším.“ 
Křepelka a zajíc si dodali odvahy, popošli blíž a poprosili kocoura znovu, aby je rozsoudil. Ale kocour zase neslyšel: 
„Musíte blíž, mé děti, vždyť Vám říkám, že neslyším.“ 
Křepelka a zajíc popošli ještě blíž a opakovali svou prosbu potřetí. Ale moudrý kocour ani tentokrát neslyšel. Zakvílel: 
„Musíte mi to říci rovnou do ucha, jinak bych Vám nerozuměl.“ 
Křepelka a zajíc přistoupili až k samému kocourovi a začali mu vykládat svůj spor rovnou do ucha. Když byli v nejlepším, velký, moudrý, modrý kocour skočil, křepelku popadl do drápů, zajíce do zubů a oba namístě spořádal. 
Tak už to bývá: Dva se perou a ten třetí, nejchytřejší, ten se směje.

Zdroj:www.abatar.cz