Komáří paštika

Byl jednou jeden král a královna a ti měli syna a dceru a ty dvě děti se velmi milovaly. Princ chodíval často na lov a občas zůstával dlouho venku v lese, ale jednou se stalo, že se už domů nevrátil. Sestřička kvůli tomu celé dny plakala, až z toho málem oslepla, až se konečně jednoho dne rozhodla, že je to k nevydržení, a odešla do lesa, aby tam bratříčka hledala. Šla a šla, dokud nepadla únavou, a když se zvedla, stál u ní najednou lev, který se k ní měl přátelsky a vypadal dobrácky. Tak si mu sedla na záda a on ji nesl pryč a přitom ji hladil ocasem, aby ji uklidnil. Když ušli opět pěkný kus cesty, dorazili k nějaké jeskyni a lev se vydal rovnou do ní a sestřička se nebála a nechala se dál nést. Tak procházeli tmavou jeskyní, která byla stále temnější a temnější, až nakonec docela černočerná, a to trvalo ještě chvilku a opět vyšli na denní světlo a ocitli se v překrásné zahradě, uprostřed které stál nádherný palác. Když přišli k jeho bráně, lev se zastavil a princezna sestoupila z jeho zad. Tu se dal lev do řeči: 
„V tom krásném domě budeš bydlet a sloužit mi. Když splníš vše, co si budu přát, tak jednoho dne zase uvidíš svého bratra.“ Tak princezna sloužila a ve všem lva poslechla.

Jednoho dne se procházela v zahradě; bylo tam tak krásně, ale přece jen byla smutná, protože se cítila sama samotinká, celým světem opuštěná. Jak tak chodila sem a tam, přišla k rybníku, v jehož středu ležel ostrůvek, na kterém stál půvabný altánek. Tu spatřila, že v altánku si hoví trávově zelená rosnička, která měla na hlavě místo čepce růžový lístek. Žabka se na princeznu podívala a řekla: 
„Pročpak jsi tak smutná?“ 
„Jak nemám být smutná?“ povzdechla si princezna a postěžovala si, co jí potkalo. Tu jí žába učinila přátelskou nabídku: 
„Když budeš něco potřebovat, tak přijď, já Ti ráda pomohu či poradím.“ 
„Jak Ti to ale splatím?“ zeptala se princezna. „Nemusíš mi nic splácet, dítě,“ řekla žába „každý den mi přines čerstvý růžový lístek na čepec.“ Tak šla princezna zpět na zámek a bylo jí hned lehčeji u srdce. Od té chvíle, jen si lev něco přál, běžela k rybníku a žába jí opatřila vše, co potřebovala. 
Jednoho dne lev řekl: 
„Dnes večer bych si dal komáří paštiku, ale to Ti říkám, musí mi chutnat.“ Princezna se polekala, jak by mohla obstarat něco tak zcela nemožného? Běžela za žábou a stěžovala si jí, ale ta řekla: 
„Nedělej si starosti, komáří paštiku Ti obstarám!“ Potom si sedla, otevřela hubu a čekala na komáry, jak letěl nějaký kolem, udělala chňap! a lap! Nachytala jich tolik, kolik jeden potřebuje na porci paštiky pro hladového lva. Potom nasbírala na hromádku dřevěné třísky a rozdělala oheň, uhnětla paštiku a dala ji na oheň a vařila a netrvalo to ani dvě hodiny a zahradou se linula vůně, že se jednomu sbíhaly sliny. Ale když žabka podávala paštiku princezně, řekla: 
„Tu paštiku Ti nedám dřív, dokud mi neslíbíš, že lvovi, jen co usne, usekneš hlavu mečem, který je ukrytý za jeho lůžkem.“ 
„Ne!“ vykřikla princezna zděšeně „To neudělám! Ten lev ke mně byl vždy hodný.“ Tu žába řekla: 
„Když to neuděláš, nikdy svého bratra neuvidíš a kromě toho, tomu lvovi tím neublížíš.“ Tak to nakonec žábě slíbila, vzala paštiku a přinesla ji lvovi. 
„Nu, voní to opravdu dobře.“ řekl a pustil se hned do jídla a než by jeden okem mrknul, celou paštiku snědl. Pak na něj dolehla únava, a tak si lehnul, že se trochu prospí: 
„Pojď a sedni si ke mně a trochu mě vískej, dokud neusnu.“ 
Princezna opět poslechla, sedla si vedle lva, levou rukou ho vískala a pravou hledala meč, který měl ležet za postelí. Když lev usnul, vytáhla meč, pevně zavřela oči a jednou ranou mu usekla hlavu. Když otevřela oči, byl lev pryč a vedle ní stál její milovaný bratr, který ji políbil a řekl: 
„Tys mne vysvobodila! Byl jsem ten lev a byl jsem zakletý, a to na tak dlouho, dokud mi z lásky ke mně jako lvu dívčí ruka neusekne hlavu.“ Potom šli společně do zahrady, aby poděkovali žabce, ale když tam přišli, viděli, že poskakuje po ostrůvku sem a tam a hledá třísky, aby rozdělala oheň. Když konečně hranička dříví jasně plála, žabka neváhala a skočila do ohně. Chvíli tam tak stála v plamenech, když tu se najednou zablesklo a oheň zhasnul a místo žabky tam stála krásná dívka. Byla to zakletá princezna, která milovala prince. 
Tak se společně vrátili domů ke králi a královně a netrvalo to dlouho a vysvobozený princ slavil svatbu s vysvobozenou princeznou. A byla Vám to ale svatba! Kdo tam přišel, hladový neodešel!