Koncert na balkoně - Petrklíče

Jednou šel táta Petrklíč po staré cestě, a tu slyší nad hlavou jakési hvízdání. Povedené. Podívá se nahoru, a vida — oni to na třešni jeho dva uličníci: Dominik a Matouš. „Heleďte, vy holomci, ať už jste dole,“ řekl táta Petrklíč a oči se mu smály. „Když jste takoví talenti, co kdybych vám koupil opravdovou píšťalu? Už je toho povalování beztak dost. No tak alou, slezte dolů, nebo tam po vás něčím mrsknu.“ Píšťalu? To se klukům rázem zalíbilo a sjeli dolů. Táta je lapil a přitáhl je domů jako dříví, a smáli se a vyváděli, až vyšla babi z kuchyně a ptala se: „Co se stalo, co se děje?“ A táta řekl: „Ale nic. Jen jedu koupit těmhle uličníkům píšťalu.“ A babi se podivila: „Copak se teď hudebníci nosí pod paží?“ A táta řekl: „Už je to tak.“ Složil kluky na zem a rozjel se kupovat ten tajemný hudební nástroj.

Jen kluci osaměli, řekl Matouš: „Takže my teď můžeme uspořádat koncert?!“ a houpal se blaženě na špičkách. Dominik vykulil oči: „No jo, když budeme mít tu píšťalu! Ale kdo bude před námi sedět a poslouchat?“ A Matouš vykřikl: „Jak to, kdo? No přece Petrželka!“ a oba kluci se hned rozběhli k Petrželkovi.

Na schodech potkali Žofinku, Cyrila a Vavřince. „Táta nám jel koupit píšťalu!“ spustili hned, „a my jdeme pozvat Petrželku, protože večer uděláme koncert!“ A Matouš se chytil za uši a křičel: „Takhle ať si natahuje uši, takhle!“ Cyril a Vavřinec otvírali pusy a mrkali, ale Žofinka, která ihned pochopila, oč běží, se rozzářila: „Jéje, to připravíme krásně balkón, vyzdobíme ho! Tam bude koncert nejhezčí!“ A hned šla na balkón a štrachala tam, přetahovala květináče, uvazovala tam stužky a strakaté hadříčky. A na šňůru, co tam visela kvůli prádlu, přikolíčkovala zelený ubrus, aby byla jako opona.

„Ale co bude s čočkou?“ ozvala se babi v kuchyni. „Já myslela, že mi ji přebereš!“ A Žofinka řekla: „Nemůže ji přebrat Cyril? Já mám teď moc práce.“ A škrábala po balkóně koštětem. A tak šel čočku přebírat Cyril. Vysypal ji ze sáčku na židli, vyřazoval drobounké kamínky a smítka a pěknou čočku hrnul do hrnce. Brnk, hrnky, brnk — dělala čočka. Brnk, brnky, brnk, říkal si Cyril a zavolal Žofinku. „Žofinko, schválně si poslechni, jak to drnká!“ Žofinka poslouchala, přehazovala zamyšleně cůpek ze strany na stranu a pak strčila hlavu do skříňky v kuchyňské lince a vydolovala kastrůlek. Cyril jí do něho vhodil trochu čočky a Žofinka ho přiklopila pokličkou. „To bude překvapení,“ řekla. V tu chvíli přišel táta a zároveň Dominik s Matoušem. „Petrželka přijde!“ hlásili kluci. A táta slavnostně vybalil útlé červené pouzdro a z něho vyjmul krásnou dřevěnou píšťalu. „Tohle je zobcová flétna,“ řekl táta, „tak ať ji hned neotřískáte. Vybral jsem tu, co měla nejlepší zvuk.“ A přiložil na ni silné prsty, zakryl několik otvorů a zapískal. „A kde má zobáček, když je zobcová?“  staral se Matouš a Dominik vykřikl: „Vždyť vidíš! Zobáček dáš do zobáku a už pískáš!“ „Tak na,“ řekl táta a podal píšťalu Matoušovi. „A ještě něco.“ A z kapsy vyndal novou foukací harmoniku. Dominik po ní rychle sáhl. A táta řekl: „Musíte se střídat. Kdybych měl všechny podělit, musel bych skoupit celý krám.“ A odešel s maminkou do knihovny a ještě kdovíkam.

Tak se Cyril vrátil k čočce, cvrnkal ji do hrnce a poslouchal, jak bráškové v koupelně nacvičují. Hra to ještě, to se ví, žádná nebyla, ale zato se to v koupelně báječně rozléhalo. Kluci si vlezli do prázdné vany a hvízdali a foukali, co měli síly. Dominik otevřel co nejvíc pusu, aby se mu do ní vešlo půl harmoniky, a nejenže hlasitě dýchal, ale přitom i zpíval. A harmonika vzdychala: „á-á-á-á!“ Matouš seděl proti němu, oči zavřené, a jak hvízdal, tváře se mu nafukovaly a splaskávaly. „Ty,“ vzpomněl si najednou Matouš, „vždyť my bychom zapomněli na to hlavní! Víš, co je na koncertě to nejhlavnější?“ A když Dominik jen rozčilením kulil oči, vykřikl: „No přece stojánek! Bez toho není koncert! Bez toho nehraju!“ a hned se štrachal z vany. Dominik za ním. Plácal se malou dlaní do čela a volal: „Já už vím, kdo nám ho půjčí! Učitelka ze školky! No to je hotový!“ A než se kdo nadál, byli oba muzikanti ze dveří.

Zatím Cyril přebral čočku a zamířil do koupelny. Co je tam tak ticho? myslel si. A když otevřel opatrně dveře, zrůžověly mu rozčilením uši: koupelna byla prázdná, jen na vaně ležely oba nástroje, flétnička a harmonika. Co má ta píšťalka dírek! podivil se Cyril a sedl si vedle ní na rohož. Aby nespadla, pomyslel si ještě a vzal ji do ruky. Jakpak to táta vlastně držel? Takhle nějak zakryl dírečky a takhle zafoukal. A Cyril pomaloučku polehoučku zahrál několik tónů. K večeru přišel Petrželka. Petrklíče právě dojídali čočku, a sotva odložili lžíce, řekla Žofinka: „A teď prosím diváky na balkón.“ A kamsi zmizela.

Cyril, Vavřinec a Petrželka cupali na balkón, a jak tam vešli, hned nevěděli, kde jsou. Balkón byl proměněný k nepoznání: vzadu bylo nízké sedátko, přikryté červeným sametem, na ně se usadil vyjevený Petrželka. Cyril s Vavřincem se vmáčkli vedle sebe na stoličku, co stála hned vedle, a vytvořili tak s Petrželkou celou jednu řadu. Vavřinec uviděl zelenou oponu a už z ní nespustil oči. „Už to bude?“ ptal se pořád. „A co bude?“ A hned si taky sám odpovídal: „Bude koncert.“ Konečně se ozvalo cinknutí a pod oponou přepochodovaly několikerý nožičky. A když se opona odsunula, zářili tam dva vymydlení hudebníci a vedle nich krásná tanečnice. Byla to Žofinka. Měla na sobě maminčinu krajkovou spodničku a moc jí to slušelo. Oběma rukama držela tajemný kastrůlek s pokličkou, lehce jím potřásala a chřestila. Oba hudebníci se uklonili a postavili se za notový stojánek, který tu stál coby hlavní překvapení. Diváci ani nestačili vzdychnout a tanečnice už řekla: „Ráz, dva, tři,“ a koncert začal. Žofinka se vyhoupla na palce a zachřestila kastrůlkem, Matouš zapískal na píšťalu a Dominik vykřikl: „A teď přijde bleší tanec!“ Strčil harmoniku do pusy a začal křepčit.

Chviličku se tak točili, skákali, chřestili a pískali, až kdosi vrazil do stojánku a stojánek se začal naklánět. Vrávoral na útlých nožkách a kácel se mezi diváky. Cyril zašermoval proti němu rukama, Vavřinec se skulil na zem a Petrželka se rozpřáhl a odpálil stojánek zpátky mezi hudebníky. Byl z toho křik a pískání, až přišla babi, dala stojánek do kouta a řekla: „Jestlipak víte, že je v kuchyni borůvkový koláč?“ Jen to babi řekla, zvedli se diváci i hudebníci a odpochodovali do kuchyně. Ale to nebyl konec koncertu. Za chvilku přišel Cyril, rychle polykal zbytek koláče a sahal po píšťale. Kočka leze dírou, pes oknem, ozvalo se. Nebo to taky mohlo být: Zajíček v své jamce sedí sám. Kdopak ví, protože dál to Cyril ještě neuměl. Ale potom vzal harmoniku a na balkóně se ozvalo: Vyletěla holubička ze skály.

Samozřejmě, Cyril hrál jen melodii, ale Žofinka hned poznala, o jakou písničku jde, a začala zpívat. „Jak to? On Cyril hraje?“ žasli Petrklíče. „Jak to, že tak hezky hraje? Kdy se to naučil?“ Ale Cyril jen šťastně mrkal a babi se tajemně usmívala. A Žofinka zpívala: „Nebyla to holubička, byl to pták, byl to pták, škoda je tě, má panenko, nastokrát, škoda je tě, má panenko, nastokrát.“ Teď už všichni mysleli, že Cyril skončí, ale Cyril hrál pořád dál, jako by nemohl přestat. A protože dál už tu písničku znala jen babi, zpívala sama, a věřte mi nebo nevěřte, zpívala tak pěkně, až se rozštěbetali všichni vrabci kolem: „Šel zahradník do zahrady s motykou, s motykou, vykopal tam rozmarýnu velikou, vykopal tam rozmarýnu velikou. Nebyla to rozmarýna, byl to křen, byl to křen, vyhodil ho zahradníček oknem ven, vyhodil ho zahradníček oknem ven.“

Zdroj:http://pohadky-online.eu/petrklice/koncert-balkone/