Kouzelná loď

Byl jednou jeden král a ten měl to nejpodivnější přání pod sluncem: „Ať mi postaví loď, která by dokázala plout po vodě i po zemi.“ Tak královský kancléř poručil, aby po celé říši heroldové rozhlásili: „Kdo dokáže králi postavit takovou loď, která bude plout po vodě i po zemi, dostane za ženu princeznu a stane se králem.“ Tahle zpráva se donesla i jednomu bohatému majiteli pily, který měl tři syny. Zavolal si je a řekl: „Vynaložím vše, co mám; jen když jeden po druhém zkusíte takovou loď postavit.“ Synové se měli k hašteření a strkání, nemohli se shodnout, který z nich první vyzkouší takovou loď postavit, až nakonec otec rozhodl, že začne ten nejstarší.

Tak se syn vydal se s pacholky do lesa, aby tam pokáceli dřevo, které potřebují ke stavbě lodi. Měli už srovnánu pěknou řádku krásných jedlí, když lesní pěšinou přicupital nějaký stařík a prosil o kousek chleba. Mladý pilař mu ale řekl: „Mám chleba jen pro sebe a své lidi, tobě nedám nic!“ „A co to tu se svými lidmi děláš?“ zeptal se stařík. „Loď, co dokáže plout po vodě i po zemi,“ zavrčel na něj mládenec. „Toho bohdá nebude!“ odvětil stařík a šel dál. A jak řekl, tak se také stalo. Pracovali dlouho, ale loď postavit nedokázali.

Když přišel nejstarší syn domů s prázdnou, vypravili do lesa toho prostředního. Slunce se sklánělo za horu a mladý pilař si chtěl zrovna s pacholky trochu oddechnout, když tu přišel stařík a prosil o chleba. „Pro cizí lidi žádný chléb nemám,“ dostal odpověď. Na to se stařec zeptal:„Co to tu se svými lidmi děláš?“ „Loď, co dokáže plout po vodě i po zemi!“ odvětil mládenec. „Toho bohdá nebude!“ odvětil stařík a šel dál. A měl pravdu. Také prostřední syn musel po zbytečné námaze od díla upustit.

Teď přišla řada na Honzu, toho nejmladšího. Svolal dělníky, vytáhli do lesa a tam přiložil ruku k dílu i on. V podvečer k němu přišel stařík a prosil o kousek chleba. „Rád vám kousek dám,“ řekl Honza: „sedněte si sem ke mně.“ A podal mu chleba a sýr a naplnil mu pohár vínem. Stařec poděkoval a po chvilce se ho zeptal: „Co to tu se svými lidmi děláš?“ „Loď, co dokáže plout po vodě i po zemi.“ „Tak, tak.“ pravil ten muž. „Moji dva bratři se o to již pokoušeli, ale nedařilo se jim.“ vyprávěl Honza. Stařec pokývnul: „Já vím. Taky ty to nikdy nedokážeš. Ale protože jsi z vás tří bratrů ten nejlepší, budeš mít to štěstí, aby ses o princeznu ucházel. Přijď za tři dny na toto místo a v tuto hodinu a já ti takovou loď dám.“

A opravdu! Když tam Honza přišel, byl tam stařík i kouzelná loď, co pluje po vodě i po zemi. Chasník byl samou radosti bez sebe. „Nu, nastup si!“ řekl stařík: „A šťastnou cestu!“ Dříve než se Honza ohlédnul, aby svému dárci poděkoval, tento zmizel. Tak vstoupil na loď a vydal se bez váhání na cestu do královského města. Když plul vodou a zemí, uviděl u lesa stát Lovce, který mířil puškou někam do nebes. Honza zastavil loď a zeptal se ho: „Na co míříš, příteli?“ Lovec mu odvětil: „Chci střelit toho vrabce, který sedí za vsí na kostelní věži.“ Honza mínil: „To není přeci možné!“ Ale Lovec ho usadil: „S touhle puškou trefím každého ptáka, který bude čtyři sta hodin cesty odtud!“ „Nechceš jet se mnou?“ zeptal se ho Honza. „No to bych rád, ale nemám žádné peníze.“ „Ty nepotřebuješ!“ řekl mu Honza. Tak se Lovec posadil k němu do lodi a jeli dál společně.

Nebyli dlouho na cestě, když narazili na ležícího muže, který měl obrovské ucho přitisknuté k zemi. Honza zastavil loď a ptal se: „Copak si to počínáš s tím uchem?“ „Poslouchám, co si říkají perníkářky v Bagdádu.“ „Tak si poslechni, co říkají na královském zámku.“ prosil Honza. Velkouchý chvíli naslouchal a pravil: „Vyprávějí si o potřeštěném královském přání, prý kdo umí postavit loď, která pluje po vodě i zemi. Královský ministr říká, že něco takového je nemožné.“ „Nechceš jet se mnou?“ zeptal se Honza. „No to bych rád, ale já nemám žádné peníze.“ „Ty nepotřebuješ!“ řekl Honza a nechal ho nastoupit a jeli dále.

Brzy potkali jiného muže, který měl na nohách obrovské holínky. Honza zastavil loď a ptal se toho muže: „Proč máš tak velké holínky?“ Muž odvětil: „V těch holínkách jsem rychlejší než vítr.“ „Nechceš jet se mnou?“ zeptal se Honza. „No to bych rád, ale já nemám žádné peníze, abych ti zaplatil cestu.“ „Ty nepotřebuješ!“ řekl Honza a jel s nimi i Běžec.

Za nějakou chvíli uviděli u cesty stát čtvrtého muže, kterému z podolku koukala obrovská dřevěná zátka. Tomu se Honza velmi podivil, zastavil loď a zeptal se: „Proč tam máš zastrčenou tu zátku?“ „To má svůj dobrý důvod,“ odvětil ten muž: „kdybych tu zátku vytáhnul, mohl bych podělat celé království.“ „Aha,“ řekl Honza: „nechceš jet se mnou?“ „No to bych rád, ale já nemám žádné peníze a mnoho toho sním. „Ty nepotřebuješ!“ řekl Honza: „Jen pojeď s námi!“ Tak Muž se zátkou nastoupil na loď a jeli na královský dvůr.

Když Honza připlul na zámek, předal loď i se čtyřmi muži do péče strážím a sám šel rovnou ke králi. Dvorně se uklonil a řekl: „Pane králi, dole mám loď, která dokáže plout po vodě i po zemi!“ Tu se král zeptal: „Sám jsi ji vyrobil?“ „Ano!“ odvětil Honza. „Tak mi to dokaž. Kus z té lodi vyřízni a pak to oprav!“ poručil mu král. „Já jsem tu loď celou postavil, proč bych ji teď měl ničit a pak opravovat? To neudělám!“ odvětil Honza. Když se král tímhle způsobem Honzy nezbavil, nechal povolat kancléře a radil se s ním, co si počnou, neboť králi se vůbec nechtělo dát svoji dceru za ženu nějakému hlupákovi. Kancléř mu poradil: „Musíte mu dát nesplnitelný úkol; řekněte, že mu dceru a říši nedáte dřív, dokud to nesplní.“ „A jaký úkol, myslíš, aby byl nesplnitelný?“ zeptal se král. „Pošlete ho ke studni, která odtud leží tři sta hodin cesty, aby vám během tři hodin přinesl džbán vody. Myslím, že od ženitby pak rád upustí!“

Tato rada se králi líbila, nechal si zavolat Honzu a řekl: „Poslouchej, musíš mi nejprve přinést džbán vody ze studny, která leží na hranicích mé říše. Budeš-li zpět během tří hodin, dostaneš moji dceru a staneš se králem.“ „Staniž se!“ řekl Honza a pospíchal na loď za svými druhy. „Natáhni svoje holínky!“ volal na Běžce a poslal ho pro vodu. Běžec utíkal jako vítr ke studni, naplnil džbán a chtěl se hned obrátit na zpáteční cestu, ale pak si pomyslel: „Času máš dost, chvíli si odpočineš!“ Položil se pod strom a usnul. Uběhly dvě hodiny a Honza stál na lodi a čekal a čekal, ale Běžec nikde. Tu řekl tomu Velkouchému: „Poslechni si, kde Běžec vězí!“ Velkouchý položil ucho na zem a chvíli poslouchal: „Usnul u studny, slyším, jak tam chrápe!“ Tu popadnul Lovec pušku, nabil štěrčíkem a střelil tomu spáči těsně kolem hlavy, až mu ty kamínky zasvištěly kolem uší. To Běžce probudilo, utíkal tedy dál a přiběhnul právě včas. Honza vodu zanesl králi a žádal dceru a království.

Nyní byl král opět v úzkých, neboť by si nepomyslil, že Honza přinese vodu ze studny tak rychle. Protože ale žádné východisko neviděl, zeptal se: „Nechtěl bys místo princezny a mojí říše zlato?“ Honza odvětil: „To může být, ale chci tolik zlata, kolik unese moje loď!“ To mu král přislíbil, ale potají si nechal zavolat kancléře a řekl: „Jakmile Honza vypluje, pošlete za ním regiment husarů, aby mu to zlato zase vzali!“ Mezitím nosili královští sloužící tunu zlata za tunou. Když byla loď naložená, vydal se Honza i se svými pomocníky na zpáteční cestu. Když projížděli městskou bránou, řekl Honza Velkouchému: „Ještě jednou si poslechni, co se povídá na zámku!“ Velkouchý chvíli poslouchal a pak pravil: „Král vyslal zrovna regimentu husarů, aby nám to zlato vzali a přinesli králi zpět.“

Netrvalo dlouho a rudá jízda byla tu! Honza zavolal na muže se zátkou: „Co myslíš, mohl bys těm husarům ukázat svoji odvrácenou tvář a vytáhnout zátku?“ I to bylo zbytečné ptaní! Muž vytáhnul zátku a tu to z něj vyletělo jako ohnivý plamen a rovnou na ty husary. Zřídilo je to tak ošklivě, že to dlouho nevydrželi, obrátili koně a tryskem se hnali zpět na zámek.

Honza i se svými druhy dopluli šťastně a nerušeně domů, kde si to zlato spravedlivě rozdělili a každý měl tolik, že byl po celý svůj život zaopatřen.