Kouzelná píšťalka

Byl jednou jeden král, kterému dělali největší radost krásní a urostlí vojáci. Mezi svými vojáky měl jednoho obzvlášť urostlého a krásného muže, kterého si cenil tak vysoko, že mu nikdy nedal jediný den dovolené, zato peněz a jídla tolik, kolik si jen přál. To tomu vojákovi přišlo velmi vhod, a tak nemírně jedl a pil a hýřil tak, že do půl roku zbyly královskému pokladníkovi jen oči pro pláč. Tu král pochopil, že takhle to dál nepůjde, že tímhle způsobem z něj bude brzy žebrák, a tak vojáka propustil a dal mu na cestu peníze, které si musel vypůjčit od paní královny.

Ale vojáka spořivosti neučili, takže peníze, které dostal, byly pryč dříve, než by se jeden nadál, a jednoho krásného rána mohl svoji tornu obracet, jak chtěl dlouho, nevypadlo z ní nic než poslední ubohý šesták. Zatímco se pochmurně vlekl silnicí, šli tou cestou dva pocestní, kteří také zrovna neměli žádné peníze. Tu jeden z nich řekl: „Tamhle jde před námi nějaký voják, možná mu pár drobných zbylo. Uvidíme, jestli nám něco dá.“ Šel k vojákovi a řekl mu, že jsou chudí pocestní, zda jim nemůže něco darovat. „Rád, kdybych sám něco měl!“ odvětil voják: „Tohle je můj poslední šesták, ale pojď, rozdělíme se.“ To udělali v nejbližší vsi, zůstali tam spolu celý den a pak také společně přespali v noclehárně.

Když se voják druhého dne chtěl s pocestnými rozloučit, tu jeden řekl: „Protože máš tak dobré srdce, tak si řekni tři věci, které bys chtěl, a my ti je opatříme.“ To bylo povedené! Voják se smál a řekl: „Nu, když to musí být. Tak za prvé si přeji medvědí čepici, co nosí grenadýři. Za druhé si přeji tornu s bandalírem a k tomu krásné kalhoty. A za třetí mi dejte pár krásných holínek s ostruhami.“ „Máš to mít.“ řekl pocestný, ale ten druhý kumpán se zlobil, že si voják nepřál něco lepšího, a tak mu k tomu dal ještě kouzelnou píšťalku; když na ní člověk zahraje, musí všichni kolem tancovat. Pak se rozloučili a každý šel svou cestou.

A běžel čas, jak bývá jeho zvykem, neúprosně a bez ustání.

Po dlouhém předlouhém putování přišel voják do královské říše, kde byla žebrota i pouliční šarvátky zakázány pod trestem smrti. Ale voják na to nic nedbal, a tak jednoho krásného dne skončil ve vězení, z čehož si stejně nedělal těžkou hlavu, protože věřil, že to nebude na dlouho. A opravdu se nepřepočítal. V tom městě byl totiž jeden zakletý zámek, ve kterém ještě nikdo nepřežil ve zdraví noc. Ale byl to nádherný zámek a král by v něm rád zase bydlel, a proto si nechal vojáka předvést a řekl mu: „Poslouchej, co ti řeknu. Když přespíš v zakletém zámku a vyženeš ty duchy, co tam tropí nekalotu, tak si nejen zachráníš život, ale ještě ti dám moji dceru za ženu.“ „Pane králi, to by šlo.“ řekl voják: „Jen mi do toho zámku s sebou dejte dobré jídlo a pití.“ „Toho nebudeš mít nedostatek.“ slíbil král. „A taky dobrý tabák a fajfku bych chtěl.“ řekl voják a král mu to rovněž slíbil.

Večer vojáka zavedli na zámek a potom, co mu tam nanosili jídlo, víno, tabák, dýmku a křesadlo, zavřeli za ním bránu. Nechal si chutnat a jedl a pil, co mu hrdlo ráčilo, pak se pohodlně usadil do křesla a pokuřoval z dýmky. Kolem půlnoci se ozvala strašlivá rána, rozrazily se dveře a dovnitř skočil čert s obrovskými rohy a dlouhatánským ocasem. „Vida, tu ho máme chlapíčka,“ řekl voják: „jen počkej, já ti hned zahraji.“ Popadl svoji kouzelnou píšťalku a hrál jeden veselý kousek za druhým a čert tancoval a tancoval, rohy narážel do stropu a ocasem zametal podlahu a od huby mu létala bílá pěna. Tu se dal do nářku a volal: „Vojáku, já ti nic neudělám! Ve jménu ďáblově, přestaň hrát!“ „Ještě ses dost nevyřádil,“ odvětil voják: „jen tak dál!“ A měl ubohého čerta k tanci a do skoku, až tento plápolal jak mokrý hadr, vypadalo to, že si za chvíli vytancuje svoji pekelnou duši z těla, od huby mu létala pěna a bylo jí na podlaze už na tři prsty tlusto. „Přestaň! Přestaň! Já už nikdy na zámek nepřijdu! Přestaň!“ „Tak hybaj oknem ven!“ křikl voják a poslal čerta kopancem z okna, že ten letěl ještě minimálně padesát kroků daleko. Potom okno zavřel a uložil se ke spánku.

Ráno přišel král, aby se podíval, jak se vojákovi dařilo. Myslel, že se mu vedlo stejně jako těm ostatním, kteří před ním v zámku přespali, ale našel ho v posteli, jak chrápe, až se třesou okna i dveře. Král se zaradoval, vojáka probudil, vzal ho s sebou na královský zámek a hned poručil připravit svatbu. A tak si voják žil šťastně a spokojeně v radosti a přepychu.

A běžel čas, jak bývá jeho zvykem, neúprosně a bez ustání.

Když mu zvonili poslední hodinku, voják poručil, aby s ním pohřbili i jeho mundůr a tornu. Ale princezna si myslela, že se to pro urozeného muže nehodí, a tak ho nechala pochovat v parádní uniformě s řády a hvězdami. Ale voják ji začal strašit! Každou noc přišel k princeznině posteli a křičel: „Chci svoji tornu! Chci svoji tornu!“ V té torně byla totiž jeho kouzelná píšťalka a neuklidnil se, dokud mu ji nedali. Když měl voják konečně svoji tornu, vydal se k nebeské bráně a zaklepal. Svatý Petr se podíval okýnkem u brány, kdo to je, a když uviděl vojáka, řekl: „Marš pryč, ty sem nepatříš! Proč sis tenkrát místo mundůru nepřál nebeskou blaženost? Teď koukej sám, kam se poděješ!“

Voják si z toho nic nedělal, udělal čelem vzad a zvesela pochodoval do pekla. U brány byl velký houfec čertů, ale on se jich nebál, dal se do pískání a šel do pekla. Teď museli všichni čerti tancovat, což bylo docela komické ke koukání, ale čertům se to líbilo pramálo, vyli a úpěli, naříkali a křičeli, aby přestal. „Dobrá, přestanu,“ řekl voják obchodnicky: „když mi dáte písemné jmenování pekelným kapitánem.“ „To rádi uděláme! To rádi uděláme!“ křičeli čerti a okamžitě sesmolili jmenování.

Tak i v pekle dosáhl voják pěkného postavení a pokud ho nesesadili, pak ho má dodnes.