Kovlad

Byla jedna vdova a ta měla dceru, velice krásnou. Matka byla pokorná vdova, ale dcera byla pyšné děvče. Přicházelo mnoho nápadníků, ale žádný nebyl dceři vhod, a čím více chlapci o ni se drali, tím více se nosila jako pávice. Jednou za jasné noci probudila se matka ze spánku; nemohouc usnout, sundala ze zdi růženec a začala se modlit za blaho své dcery, která jí těžkou hlavu dělala. Dcera ležela vedle ní a spala. Matka s libostí na své krásné dítě se dívala; tu dcera ve spaní se usměje.
„Ach copak se té holce pěkného zdá, že se tak hezky usmívá?“ myslí si matka, a domodlíc se otčenáš, pověsí růženec na hřebík, hlavu položí vedle dceřiny a usne též. ..... Ráno ptá se dcery:
„No, dcero moje, pověz Ty mi, copak se Ti to v noci pěkného zdálo, vždyť jsi se ve spánku usmívala!“
„I matko moje, co se mně to zdálo; zdálo se mi, že přišel pro mě pán v měděném voze a že mi dal prstýnek s kamínky, které se blýskaly jako hvězdy na nebi. A když jsem přišla do kostela, tu se lidé dívali jen na blahoslavenou pannu a na mě.“
„Ach dítě moje, co se Ti to plete za hrdé sny?“ zavrtěla hlavou stará matka, dcera ale se zpěvem šla po své práci. ..... Ten samý den přijel na dvůr selský vozík a řádný synek vesnický přišel o dceru požádat „na selský chléb„, do hospodářství. Matce se mladý ženich velice líbil, ale dcera pyšně ho odbyla řkouc:
„A kdybys pro mě přišel třeba i v měděném voze, a kdybys mi prstýnek dával s kamínky, které by se blýskaly jako hvězdy na nebi, nevzala bych si tě!“
Ženich, uslyšev tato hrdá slova, dal spánembohem a smutně odjel. Matka ale velmi dceru kárala za její hrdost.
Druhou noc se matka opět probudila ze spánku; i vzala si zase růženec a modlí se za blaho své dcery ještě vroucně ji. Dcera ležela vedle ní a spala; najednou se hlasitě ve spaní zasmála. .....
„No, copak se to tomu děvčeti zase v hlavě plete!“ vzdychla si matka,
pomodlila se ještě, pak pověsila růženec na hřebík a hlavu položila vedle dceřiny hlavy, ale dlouho nemohla usnout.
Ráno ptá se dcery při oblékání:
„Ale copak se Ti to, děvče moje, zase v hlavě pletlo, vždyť jsi se ve spaní hlasitě zasmála.“
„I co se mi to pletlo; pletlo se mi, že přišel pro mě pán ve stříbrném voze a že mně dal zlatou čelenku. Když jsem přišla do kostela, tu se lidé víc na mě dívali než na blahoslavennou pannu!“ pravila dcera matce.
„Ach co to povídáš, děvče moje, jaké jsou to hrdé sny! Modli se, dcero, modli, abys neupadla do pokušení!“ kárala matka dceru, ale ta, omrzelá matčiným napomínáním, třískla dveřmi a šla ven.
Ten samý den přijel na dvůr panský kočár a přišli páni zemani požádat o ni „na panský chléb„. ..... Matka si to pokládala za velikou čest a těšila se již, že dcera svolí a že bude šťastná, ale dcera hrdě odbyla nápadníky:
„Nevezmu si Vás, i kdybyste pro mě přijeli ve stříbrném voze a zlatou čelenku mi přinesli!“
Nápadníci se hrdé panně poroučeli, když je tak odbyla, ale matka vyplísnila dceru a naříkala na její pýchu: ,Ach dcero, pýcha peklem dýchá, ach nebuď pyšná!“ ale dcera se jí jen smála.
Třetí noc dcera vedle matky dobře spala, ale matka nikterak usnout nemohla starostí o dceru a růženec z rukou ani nedávala.
Tu se dcera ve spaní začne z plna hrdla smát.
„Bože,“ zvolá matka, „copak se to tomu nešťastnému dítěti v hlavě plete!“ a modlí se, modlit nepřestává za blaho své dcery až do bílého rána.
„Ale dcero,“ ptala se jí hned ráno, „co se Ti to zase v noci v hlavě pletlo? Vždyť jsi se ve spaní z plna hrdla smála.“
„A to mi chcete zase vyhubovat?“ odmlouvala dcera.
„Jen Ty mi to, děvče moje, pověz!“ pobízela ji matka.
„No, co se mně to zdálo; zdálo se mi, že pro mě přišli ve zlatém voze a že jsem dostala svatební šaty celé zlaté. Když jsem přišla do kostela, tu se lidé jen na mě dívali!“
Matka žalostně spráskla ruce nad těmito hrdými sny, ale dcera sebrala šaty a šla se ven dostrojit, aby nemusela poslouchat matčino napomínání.
Ten samý den přijely na dvorek tři vozy, měděný, stříbrný a zlatý. U prvního bylo po dvou, u druhého po čtyřech, u třetího po osmi pyšných velkých koních. Z měděného a stříbrného vozu skákali pánové v červených kalhotách a zelených premovaných kožíškách a čapkách. Z vozu zlatého ale vyskočil krásný pán, celý v zlatém oděvu. Všichni šli přímo do jizby a mladý pán prosil matku o dceru.
„Ó jakpak bychom byly hodny takového štěstí,“ omlouvala se pokorná matka, dcera ale, jak se na pána podívala, hned si myslela:
„To je ten, co se mně o něm zdálo!“ a rychle skočila do komory uvít ženichovi kytku.
Když kytku uvila a ženichovi na zaslíbení podala, dostala od něho prstýnek, v němž se kamínky blýskaly jako hvězdy na nebi, zlatou čelenku a šaty celé zlaté. ..... Byla plna radosti, a rychle šla se do komory oblékat. Matka ale plna starosti ptá se ženicha:
„A na jaký chléb, pane ženichu, žádáte o mou dceru?“
„U nás je chléb měděný, stříbrný i zlatý, na jaký bude nevěsta chtít,“ odpověděl ženich. ..... Matka se tomu všemu velice divila a dělalo jí to mnoho starosti, ale dcera se na nic neptala, na nic se neohlížela, ani na matku. Když byla ustrojená v zlatých šatech, byla ze všech nejkrásnější. Ženich vzal ji za ruku a hned šli na svatbu, aniž dříve matku o požehnání prosila, aniž se s dívčím stavem rozloučila podle dávných obyčejů. ..... Matka, všecka zarmoucená, stála na prahu a za ně se modlila. Jak bylo po vdavkách, sedla nevěsta s ženichem do zlatého vozu, svatebčané do stříbrného a měděného a ti tam ujížděli, aniž by se byla dcera s matkou dříve rozžehnala.
Jeli, jeli, až přijeli k jedné skále, do níž byla veliká díra jako městská brána. Před tou bránou koně najednou zamířili dovnitř.
Jak byli uvnitř, tu přijde obrovský Zemětřes a skálu za nimi zbořil. Byli ve tmě. Nevěsta se velmi polekala, bála se, ale ženich jí povídal:
„Nic Ty se neboj, jen počkej, zjasní se, zkrásní se!“
A tu hned přibíhali ze všech stran malí mužíčkové, permoníčci, s rozžatými pochodněmi v rukou a ti všichni vítali svého pána, krále nad zemskými poklady Kovlada, a na cestu mu svítili. Tu teprve viděla hrdá nevěsta, koho si vzala, že má muže Kovlada. Ale nic se proto netrápila. Z těch tmavých skal přišli do obrovských lesů a vrchů, po samé nebe sahajících, ale všecky ty smrky, jedle, buky, všechny hory byly olověné. ..... Jak je přejeli, ty divné hory, přišel zase Zemětřes a všecko za nimi zbořil. Z olověných hor přijeli do krásné roviny, kde se vše krásou jen třpytilo, a uprostřed té roviny stál zámek zlatý, drahým kamením vykládaný. Do toho zámku uvedl Kovlad nevěstu, řka jí, že to vše i její bude. S radostí a podivením si prohlížela mladá paní toto bohatství, měla, po čem bažila. Než když si vše zůkol vůkol prohlídla, byla unavená a ráda viděla, že prostírají permoníčci na stůl. ..... Cítila hlad. ..... Sedli ke stolu.
Přinášeli na stůl jídla měděná, stříbrná i zlatá; všichni z nich jedli, jen nevěsta nic požiti nemohla. Prosila tedy ženicha o kousek chleba.
„Milerád, paní moje,“ řekl Kovlad a hned přikázal, aby přinesli bochník chleba měděného. Sluha běžel, přinesl bochník chleba měděného, ale paní ho jisti nemohla. Přikázal pán, aby přinesli bochník chleba stříbrného. Sluha běžel, přinesl bochník chleba stříbrného který paní jíst nemohla.
Konečně přikázal pán, aby bochník chleba zlatého přinesli. I přinesen chléb zlatý, ale ani ten paní jisti nemohla.
„Milerád bych Ti posloužil, paní moje, ale nemáme tu jiný chléb než takový!“ řekl Kovlad své mladé paní. Tu teprve viděla nevěsta, do čeho se dala, a do hořkého pláče se pustila.
„Teď už je darmo plakat a naříkat,“ řekl jí Kovlad, „vždyť jsi věděla, na jaký chléb se dáváš, nu jak jsi volila, tak se Ti stalo!“
A tak bylo, a nejinak; co se stalo, odestát se nemohlo. Nevěsta musela pod zemí již zůstat u svého muže Kovlada v zlatém zámku, když jen po zlatě toužila.