KRÁL ČASU

Žili jednou v malé dědině dva vlastní bratří. Starší z nich byl velký boháč, ale přitom zlý a bezbožný. Mladšímu nebylo na statečnost páru v celé dědině. ale byl přitom tak chudý, že neměl mnohdykráte an on, ani rodina co do úst dáti. Jedenkráte, když nemohl již hladem vydržeti, šel k svému bohatému bratru prositi ho o kousek chleba — ale s špatnou se potázal. „Ty taký a taký,“ obořil se naň bratr, — „eště aby som takého oplana choval.“ — I ukázal na dveře ven ho vystrčil. Když ho tak nemilosrdně odbyl, šel něborák a nevěděl, kam se obrátit. Lačný byl, sotvaže nohy vlekl, nemaje ani dostatečného oděvu, zimou se třásl. Boje se domů jíti, šel do hory (lesa). Našel tam pod hruškou -napadané plánky, a jakkoli byly tak kyselé, že mu od Tich zuby třply, byl rád, že je našel. Než pokrm ten nezahřál mu žaludek, zima jím třásla a ostrý vítr dul po hoře. „Ach, kděže sa já teraz podějem, hriešny človek,“ naříkal si, „doma niet chleba ani ohňa, a brat ma vyhnal.“ — I tu mu napadlo, že slýchal, na Skleněném vrchu že na veky oheň hoří. — „Puojděm ta,“ pomyslil si ubožák; „ažda sa mi dajň zohriať, keď už nič inšieho človek němá.“ — Šel tedy. Zdaleka viděl už na Skleněném vrchu velkou vatru hořet a okolo vatry dvanáct mužů. — Jak ty nuže spatřil, strpnul, nevěda, co o nich souditi má. „Co sa máš báť?” pomyslil pak; „aj tam pánboh s těbou.“ — Stoupal přímo k ohni. Přijda k ohni poklonil se, a pozdraviv jich prosil: „Dobrí ludie smilujtě sa nado mnou; som človek chudobný, nik sa o mňa něobozre, ani ohňa němám. Dovoltě sa mi pri tom vašom ohni zohriať.“ — Všickni se po něm ohlídli, a jeden z nich pravil vážným hlasem: „Synok, sadni medzi nás a zohrej sa o daktorého z nás.“ — Sedl 17 mezi ně, ohříval se o ně; ale an všickni mlčeli, bál se i on promluviti. Pozoroval ale, že si po řadě místa přeměňují; tak obešli oheň dokola, a když zase každý na tom místě se octnul, kde byli seděli, když nebožák k ohni přišel, tu se zdvihli zprostřed vatry starec s šedivou bradou a hlavou plešivou a takto k chudobnému promluvil: „Člověče nětrať tu takto život, ale choď domov, usiluj sa a statočně spravuj. Naber si z tohoto uhlia, veď ho beztoho všetko strovíme.“ Po těch slovech stařec zmizel. Těch dvanácte povstalo, nasypali chudobnému do měchu uhlí, zdvihli na plece a kázali mu, aby pospíchal domů — Poděkoval se jim pěkně, ale vrtalo mu to v hlav. jestli to uhlí měch nepropálí a kterak on je domů donese; než necítil pálení, a tak lehkým se mu to břemeno budou zdálo mít býti jako by v chýži samý teplo, když páper nesl. Těšil se, že budou mítv chýži aspn teplo, když nic jiného. Sotva domů přišel, vysypal měch na krb, ale div voucí! Z každého uhlíčku, z každé jiskřičky stal se zlatý peníz! — I nevěděl chudobný, co má radostí dělal ani svým očím nevěřil, že ta hromada peňazstva jemu patří. I děkoval v duchu oněm dobrým lidem, kteří ho zbavili všechny bídy. Už tedy měl peněz dost, až mnoho — že jim ani světu nevěděl —I chtěl si je přece přeměřit, aby věděl, mnoho-li jich má; poslal ženu, aby mu šla k bratrovi měřici vypůjčit. I rozesmál se bratr, řka: „Cože trhan budě v něj merať?“ — Žena pravila, že jim byl soused trochu žita dlužen, které jim oplatil, že si je chtí přeměřiti. Bratr to nevěřil, a by se přesvědčil, co budou měřiti, namazal měřici na dně smolou, pak ji teprv bratrovi požičal. Mladší bratr přeměřil peníze a bylo jich mnoho. Když byl hotov, šel sám bratrovi měřici odvésti, nevšimna si ani, že na smole jeden peníz se přilepil. Jak to starší bratr viděl, tu hned myslil, že je bratr zbojník. Ihned s velkým křikem do něho se pustil, nadával mu a hrozil, jestli mu nepoví, odkud má tolik zlatých peněz, že ho obžaluje ze zbojnictva. — Co si měl nebožák počíti; nechtěl se přece s bratrem zgalibiť, tedy všecko raději mu vyrozprávěl, jak a co se mu na Skleněném vrchu stalo. — 18 Starší bratr měl bohatství dost, on ale přece mladšímu toho štěstí záviděl; když si mladší krásného statku nakoupil, živnost si zřídil, již s rodinou statečně a svorně spravoval, takže si ho všickni lidé vážili, tu staršímu závist ani pospati nedala. — I umínil si jíti také na Skleněný vrch. „Co sa bratovi zviedlo, muože sa zviest i mně,“ mínil. — Šel tedy. Přišel také na Skleněný vrch, kde ta vatra hoří, a hned se začal k těm dvanácti, co dokola seděli, prihovárať: „Dobrí ludie, dajtě sa mi, chudobnému, pekně vás prosím, pri tom vašom ohni zohriat, lebo ma z celkom zdrobila, takže něvládzem“ — Tu mu odpoví jeden z dvanácti: „Synok, ty si sa v šťastnú hodinu narodil, máš bohatstva dost, ale si skúpy, zlý človek. Pred námi lyhat něsmieš, a že si lyhal, za to ta trest náš něminie.“ Ohromen leknutím zůstal boháč mezi dvanácti státi; bál se jen jediného slova promluviti. — Těch dvanácte začalo zase místa přeměňovat, jeden vstal, sedl na místo druhého, ten na místo třetího, a tak to šlo, až se vypořádali všickni a každý zase na svém seděl. Tu se zdvihne opět uprostřed ohně onen starec s šedivou bradou a k boháči se obraceje praví mu: „Zle sa vodí luďom zlým. Tvoj brat je človek dobrý, preto som ho požehnal, ty si človek zlý, preto trestu mojemu něujděš!“ — Po těch slovech se těch dvanácte zdvihlo, jeden boháče chytil, udeřil a podal druhému, ten udělal též tak, podal třetímu, a tak to v kole šlo, až ten poslední podal ho starci a ten s ním v ohni zmizel. Druhý den hledali v dědině boháče, ale nikdo ho více nespatřil. Mladší bratr tušil, kam se asi mohl dít, ale mlčel o tom jako němý. — 19 II. Byli jednou muž a žena a ti se velmi lúbili. On by ji nebyl dal za všecek svět, a ona mu vše po vůli dělala; tak žili jako dvě zrnka v klásku. Jednou byl on na roli, a ona gazdovala doma; nemohl se ani večera dočkati, by se k ní vrátil. Ale cože, když přišel domu, ženy nebylo: — volá, hledá, pláče, darmo vše, ženu nenašel. — Neborák byl celkem ztrápen. Nic ho netěšilo, jen vždy na ni myslil a kam se mu poděla. Po několika dnech, nemoha žalem obstáti, vybral se na cestu do světa hledat ztracenou ženu. Nevěda, kam se obrátiti, šel jen tak nazdařbůh, kam ho nohy nesly; smutný chodil tak mnoho dní, až se dostal na břeh velkého jezera, při němž stála chyže. „Tu si trochu oddýchněm, a muož byť, že sa aj dačoho dočujem,“ myslil sám u sebe a vešel dovnitř. — Ale žena, která v chyži byla, ven ho vyháněla. — „Čo tu hladáš, čo tu chceš, človeče?“ křičela naň, „tu musíš zahynuť, ak sa muojmu mužovi na oči ukážeš.“ „A kdože tvoj muž?“ — ptal se pocestný. — „A či něvieš? Muoj muž je král vody, ktorý všetko, čo je mokré, pod svojou mocou má. Utěkaj, pre boha, bo kädě náhle prijdě, tu ta naskutku zje!“ „Ej, veď sa už len smilujtě nado mnou,“ prosil ji muž, „skrytě ma dakdě. Kděže sa mám proti noci pustit. Keď som celkom dokonaný.“ I dala se Vodokrálovna uprosit a skryla ho za pec. Po chvíli přišel král vody, a ještě ani u dveří nebyl, už křičel: „Žena, človečina smrdí, sem ju naraz vystanov!“ — Něvolnica, darmo by se byla tajila, volky-nevolky musela nešťastníka vydati. Tento se chudák třásl jako osika a bázlivě začal se vymlouvat, „že on nič zlého něurobil a že sa len chcel zpýtat, či tu dač o jeho ženě něchyrovať.“ — „No, keď si taký statočný a ženu svoju tak lúbiš, už ti len odpúštam,“ řekl král vodný, „ale ti spomuoct němuožem, lebo o tvojej ženě něviem, kremä včera som po vodě pár kačíc viděl plávať; hádam medzi tými něbudě. Vieš ty čo, choď k muojmu bratovi, ten je král nad ohňom, ažda on ti budě vedět viac povedať.“ — 20 Neboráček byl rád, že si po toliku strachu smí odpočinouti, poděkoval se králi vody a hned na druhý den vydal se na cestu ku králi nad ohněm. Ale mu ani ten nevěděl co říci, a jen ho zase dále poslal k bratrovi, co byl králem větrů. Ani ten, ač do každého kouta zadúchal, s jistotou mu o ženě pověděti nemohl, ale přece ho natolik potěšil, že mu řekl, takovou ženu že viděl pod Skleněným vrchem. Jak to milý muž uslyšel, že jeho žena pod Skleněným vrchem, hned se pustil cestou nazpět, neboť jeho chyže byla právě nedaleko Skleněného vrchu. Když tam došel, nepodíval se ani domů, ale dal se hore potokem, který pod Skleněným vrchem tekl. — V potoku koupalo se mnoho kačic a ty volaly na něho: „Dobrý človek, dobrý človek, nějdi ta, bo tam musíš zahynút.“ — On se ale nedal odstrašit a jen šel. Trefil tu na mnoho chyží, které když řadou přešel, do největší z nich vstoupil. Tam ho ale náhle velký dav stryg a strygoňů obstoupil a všickni. naň křičeli, co tam chce. „Přišiel som si moju ženu hladať, že je vraj tu dakdě“ odpověděl muž. „Ej je tu, ej je tu!“ — křičely strygy obskakujíce pocestného, „ale ju skuor nědostaněš, len keď si ju medzi dve sto ženami poznáš!“ „Eh, akože by som jej něpoznal; — aha, lala, veď je tu!“ vykřiknul, ženu svou zachytil a objal. Aj žena ho objímala a láskala, a těšili se, že zase byli vedno. — Po chvíli mu pošuškala do ucha žena: „Milý muoj, teraz si ma len poznal, ale něviem, či ma poznáš zajtra, lebo nás tu budě vela rovnako poobliekaných. Ale vieš ty čo? — Choď v noci na Skleněný vrch, tam je král nad časom a má dvanástich sluhov. Zpýtaj sa ho, ako by si ma muohol poznat. Ak si dobrý, spomuožú ti, ale ak si zlý, sožerú ťa, že ani kuostky z těba nězostaně.“ — „Dobre,“ povídá muž, „puojděm sa zpýtat; ale mi skuor povedz, ženička moja, prečo si mi tak něnazdajky zutěkala? Ach, veď ta už tak dávno všadě po svetě hladám!“ „Já som,“ poví ona, „nězutěkala, ale ma jedon lovec von na potuoček vyvábil, a Keď som ta prišla, len čo ma a seba vodou pofrkal, naraz mi aj jemu krídla narástly. On krídlom strepotal, a v 21 tom okamžení sme sa oba na kačice obrátili. — Už som potom volky něvolky musela za ním ísť, až ma doviedol sem; a tu ma zase ženskou urobili. — Ale už teraz puojděm s těbou, ak si dobrý, lebo ma len tak buděš muoct poznať.“ — S tím se rozloučili; ona šla mezi druhé a on se ubíral na Skleněný vrch. Na Skleněném vrchu hořela veliká vatra a okolo ní dvanácte mužů sedělo, to byli sluhové krále nad časem. K těm si muž zamířil. Jak k nim přišel, pěkně krásně je pozdravil. „Čo žiadaš?“ — ptali se ho. — „Rád by som zveděl, ako by som mohol moju ženu medzi dve sto rovnako poobliekanými poznať?“ — „Jaj, dobrý človek, my ti v tom poradit neznáme, ale počkaj trochu, adaj náš král budě veděť.“ — O chvíli vyzdvihne se z plamene starý člověk s hlavou plešivou, bradou šedivou, a když mu pocestný svoji žádost vypověděl, takto mu pravil: „Vnuk muoj, všetky budú rovnako poobliekané, len tvoja žena budě mať na pravej nohe v krpci čiernú nitku!“ — Jak to dopověděl, zmizel. Potěšený muž poděkoval sluhům a pospíchal s vrchu. Na druhý den, když mezi dvěstě ženskými svoji ženu vybíral, nebyl by jistě ji poznal, kdyby nebyl viděl tu černou nit v krpci. Strygy mu jí odtajiti již nemohly. — I vzal si ji, pospíchaje s ní do své chyže, rád, že ji zase má.