Král Odřivous

Jeden král měl dceru. Byla nádherná, překrásná, ale přitom tak pyšná a svévolná a domýšlivá, že jí nebyl žádný nápadník dost dobrý. Jednoho po druhém odmítala a ještě si z nich tropila smích. Krále už to mrzelo. A tak jednou připravil velkou slavnost a pozval na ni hosty z daleka široka, samé mladé muže, kteří hledali nevěstu, aby si princezna mohla vybrat.
Prvního dne se konal velký turnaj. Král s princeznou a s celým dvorem usedli na pavlánu, na nádvoří se seřadili hosté na koních a objeli okolo kolbiště: nejdříve králové, za nimi vévodové a knížata, za nimi hrabata a baroni, naposled prostí rytíři. Potom se ve dvojicích potýkali kopím a mečem až do večera. Princezna se dívala, nakonec rozdala vítězům ceny, ale žádný se jí nezalíbil.
Druhého dne všichni vyjeli na lov, princezna s nimi, ale brzy se jim ztratila a ujela domů. Když se večer vraceli, stála s králem u okna a zase nápadníky posuzovala. Na každém viděla nějakou vadu.
Jeden jí byl příliš tlustý: „Vinný měch, krátký dech.“
Druhý příliš vysoký: „Zlombidlo se větrem klátí!“
Třetí příliš malý: „Kratinožka, ten si počká.“
Čtvrtý příliš bledý: „Bledý jako mouka, smrt mu z očí kouká.“
Pátý příliš červený: „Jako rak vařený.“
Šestý jí nebyl dost rovný: „Syrové dřevo za kamny sušené.“
A tak na každém něco našla, všechny zhaněla. Obzvlášť se však posmívala jednomu králi, který jel poslední. Včera byl prvním vítězem, dnes ulovil medvěda, ale ten ho ještě poranil ve tváři, až do vousů.
„I pro pána, to je rána!“ zvolala se smíchem, „pěkný vítěz! Kdo ho kous? Teď je to král Odřivous!“ A jinak už ho nepojmenovala než tou přezdívkou.
Třetího dne král vystrojil hostům na rozloučenou hostinu a ples. Princezna s každým přetančila sotva jednou dokola a pak už jen seděla a všem se smála. Ale starý král už se rozhněval, když viděl, že se jeho dcera pořád jen kdekomu posmívá a že pohrdá všemi nápadníky, kteří jsou tu shromážděni. A v té zlosti se zapřísáhl, že si princezna musí vzít za muže prvního svěToběžníka, který zaklepe u jeho dveří, ať je to kdo je.
Hosté se rozjeli a víc než týden nikdo cizí o královský zámek nezavadil. Ale potom se jednou ozvala pod okny loutna, a potulný zpěvák se dal do zpěvu, aby si vyhrál a vyzpíval nějaký groš na cestu. Když ho král uslyšel, povídá:
„Ať přijde nahoru.“
A potulný zpěvák vešel do komnaty, poklonil se králi a princezně a hrál jim a zpíval. Po první písni si král poručil ještě jednu. Po druhé zas ještě jednu. Po třetí písni si přála i princezna ještě jednu, ale král zvedl ruku:
„Už dost!“ a řekl zpěvákovi:
„Tvůj zpěv se mi tak líbil, že Ti dám tadyhle svou dceru za ženu.“ Princezna se polekala, ale král dodal:
„Přísahal jsem, že Tě dám prvnímu svěToběžníkovi, ať je to kdo je, a přísahu splním.“
Princezna se bránila, odmlouvala, ale nic naplat, přivedli faráře a ona se musela dát s potulným zpěvákem na místě oddat.
Po oddavkách král řekl:
„Teď, když jsi ženou svěToběžníka, nesluší se, abys dál ještě zůstávala u mne na zámku, teď hezky půjdeš se svým mužem. Ale v mém království mě ostouzet nebudete.“ A dal je vyvézt až na hranice. Dál už musela jít se svým mužem pěšky.
Když přišli k jednomu velikému lesu, zeptala se:

„Či je ten krásný les, Tvůj?“
„To je les krále Odřivousa.
Mělas chtít jeho, a les byl Tvůj.“

„Kdybych to byla věděla!
Ach, proč jen jsem krále nechtěla!“

Potom zase šli přes pěknou zelenou louku a princezna se zeptala:
„Čije ta louka pěkně zelená?“
„To je louka krále Odřivousa.
Mělas chtít jeho, a byla Tvá.“

„Kdybych to byla věděla!
Ach, proč jen jsem krále nechtěla!“

Potom procházeli velikým městem a ona se znovu zeptala:
„Čije to krásné město veliké?“
„To je město krále Odřivousa.
Mělas chtít jeho, a bylo Tvé.“

„Kdybych to byla věděla!
Ach, proč jen jsem krále nechtěla!“

„Tuze nerad slyším,“ ozval se potulný zpěvák, „že si pořád přeješ za muže někoho jiného. Cožpak Ti nejsem dost dobrý?“
Konečně přišli k malinkému domečku, tak malinkému, že se princezna podivila:
„Jak je ta chaloupka maličká! asi je, ta psí boudička?“
„To je můj domek a teď i Tvůj,“ odpověděl zpěvák, „tady spolu budeme bydlit.“ A šel dovnitř, princezna za ním, ale musela se shýbnout, aby prošla nízkými dveřmi.
„Kdepak je služebnictvo?“ zeptala se.
„Jaképak služebnictvo,“ odpověděl zpěvák. „Co chceš mít uděláno, to musíš udělat sama. Raději hned zatop a přistav vodu, uvaříš mi večeři. Jsem tuze ušlý.“
Jenže princezna jaktěživa nezatápěla ani nevařila, neuměla to a muž musel také sám přiložit ruku, aby to jakžtakž dopadlo. Když snědli svou chudou večeři, šli spát. Ale hned časně ráno ji muž vyhnal z postele, protože se měla starat o domácnost.
Pár dní tak žili, jak se dalo, a brali ze zásob. Potom muž řekl:
„Takhle to dál nejde, ženo, my si tady jíme a nic nevyděláváme. Budeš plést košíky.“ Šel za město nařezat vrbového proutí a přinesl otýpku domů. Ona se pustila do pletení, ale tvrdé proutí jí rozpíchalo hebké ruce.
„Už vidím, že tohle nepůjde,“ povídá muž, „raději přeď, to snad lip dovedeš.“ A tak sedla ke kolovratu a zkoušela příst, ale ostrá nit se jí brzy zařezávala do měkkých prstů, až tekla krev.
„Tak vidíš,“ povídá muž, „k žádné práci se nehodíš, s Tebou jsem špatně pochodil. Teď ještě zkusím něco jiného. Zavedeme si obchod s hrnci a hliněným nádobím. Ty se s tím vyložíš na trhu a budeš prodávat. '
Já nešťastná, pomyslela si, jestli přijdou na trh lidé od nás a uvidí mě, jak tam sedím a mám vyloženy hrnce na prodej, ti se mi budou pěkně vysmívat! Ale žádná pomoc, když neměli mřít hlady, musela se podvolit. Poprvé šlo všechno hladce, lidé s radostí něco koupili od takové krásné hrnčířky a zaplatili, co si řekla. A mnohý jí dokonce dal peníze a koupené hrnky jí nechal. Z toho výdělku byli živi, dokud ho nespotřebovali. Potom muž zase nakoupil hromadu nového nádobí.
Tentokrát se usadila se svým zbožím na rohu tržiště, všechno si to nastavěla okolo sebe a čekala kupce. Ale najednou se přihnal na koni opilý husar a vletěl s koněm rovnou do nádobí, takže střepy jen lítaly a všechno bylo napadrť. Krásná hrnčířka se dala do pláče a strachy nevěděla, co si počít. „Ach, co bude doma,“ naříkala, „co tomu řekne můj muž!“ Běžela domů a pověděla mu, jaké neštěstí ji potkalo.
„Kohopak by napadlo vyložit se s hliněným nádobím na rohu!“ řekl muž. „Už mi tu neplač, však já vím, že k žádné pořádné práci nejsi. Zrovna jsem byl v zámku našeho krále, poptával jsem se, jestli by nemohli potřebovat kuchtičku, a oni mně slíbili, že Tě vezmou. Zadarmo se tam najíš.“
Tak se princezna stala kuchtičkou, musela být kuchařovi k ruce a on jí ukládal nejhrubší práci. Ale uvázala si pod sukni na tkanici dvě kapsy, do každé zastrčila hrníček a tak nosila domů zbytky, které dostávala. Z těch byli oba živi.
Za nějaký čas se měl ženit králův nejstarší syn a v zámku se strojila slavná svatba. Ubohá kuchtička neodolala, šla nahoru a stoupla si ke dveřím hodovní síně, že se bude aspoň dívat. A když rozžehli svíce a do síně vcházeli hosté, jeden krásnější než druhý, a všude kolem samý lesk a nádhera, princezna zkormouceně vzdychala nad svým smutným osudem a proklínala svou pýchu a domýšlivost, která ji nakonec uvrhla do takového ponížení a chudoby. Vanula k ní vůně vzácných pokrmů, které sluhové nosili do hodovní síně. Když zas mísy odnášeli, občas jí některý hodil zbylých pár soust a ona si je ukládala do hrníčků, že si to odnese domů.
Najednou se na prahu objevil sám princ, šaty měl ze sametu a z hedvábí a na krku zlatý řetěz. Když uviděl ve dveřích takovou krásnou mladou ženu, vzal ji za ruku a chtěl ji vést k tanci. Polekaně se vzpírala, zvláště když poznala, že je to král Odřivous, který se o ni ucházel a kterého s posměchem odmítla. Ale přese všecko vzpírání ji vtáhl do sálu. V tom se jí přetrhla tkanice s kapsami, hrníčky vypadly, polévka vychrstla a kousky jídla se rozlétly po hladké podlaze. Všichni v sále se tomu smáli a vtipkovali, a ona se tolik styděla, že by se byla nejraději propadla sto sáhů pod zem.
Vyběhla ze dveří a chtěla utéci, ale na schodech ji dohonil nějaký muž a vedl ji zase nahoru. Podívala se na něho, a byl to zase král Odřivous a začal jí vlídně domlouvat:
„Nic se neboj, ten potulný zpěvák, s kterým jsi bydlela v tom bídném baráčku, to jsem já. Z lásky k Tobě jsem se tak přestrojil a přetvářel. A ten husar, co Ti s koněm rozdupal nádobí na trhu, to jsem byl zase já. Všechno jsme to nastrojili s Tvým otcem, aby se Tvá pyšná mysl oblomila a abys něco zkusila za svou domýšlivost, s níž ses mi tenkrát posmívala.“ Když to uslyšela, dala se do pláče a řekla:
„Velmi jsem se provinila a nejsem hodna být Tvou ženou.“ On však odpověděl:
„Upokoj se, zlé časy jsou za námi a dnes doopravdy oslavíme naši svatbu.“ A hned přišly komorné a oblékly ji do svatebních šatů a přisel její otec a celý dvůr a blahopřáli jí k sňatku s králem Odřivousem. A teď teprve začalo pravé veselí. A já bych Vám i sobě přál, abychom tam také byli, na té svatbě tancovali.