Kralevic Antonín a rytíř Archibald

Kralevic Antonín žil ve svém hradě uprostřed hor. Žil tam sám. Matku ani otce již neměl.
„Nemohu být stále sám,“ řekl si jednoho dne kralevic. „Pojedu do světa a najdu si ženu, která rozjasní mé dny a vnese teplo do mých nocí.“
I vydal se na cestu. Jel dnem i nocí a zakrátko dojel k městu. Nad městem hrad a u hradu věž. Z okénka ve věži hledí pěkná dívka a na Antonína se usmívá. Antonínovi se srdce rozbušilo. Neváhal a zatloukl na bránu. Dívka otevřela a vedla ho do hodovní síně. Postavila před králevice mísy plná jídla, talíře vzácného ovoce. Do poháru mu nalévala ta nejlepší vína.
Když se kralevic dosyta najedl, vzal dívku za ruce a zeptal se.
„Jak se jmenuješ sličná dívko?“ Začervenala se a sklopila oči.
„Jitka.“ zašeptala stydlivě.
„Jitko,“ řekl kralevic, „nenaleznu klid, dokud se nestaneš mou ženou. Pojď se mnou na můj hrad a staň se jeho paní.“ Dívka pozvedla smutné oči.
„Bojím se, pane, že Tvé srdce nedobře zvolilo. Jsem jen prostá služebná a nehodí se pro mne stát se hradní paní.“
Antonín zavrtěl hlavou.
„Nezáleží mi na tom, kdo jsi. Má hlava se točí, když se na Tebe dívám, mé srdce bije jak o závod, když držím Tvé ruce ve svých. Počkám tu na Tvého pána a požádám ho, aby mi Tě dal.“ Dívce skanuly dvě velké slzy.
„Můj pán, rytíř Archibald nikdy nedovolí, abych opustila jeho zámek.“ povzdechla, „Mou maminku a tatínka zabil, jen proto, aby se mne mohl zmocnit. Přesto jsem se odmítla stát jeho ženou a proto mu musím sloužit. Odejdi, kralevici Antoníne, odejdi, ať Ti neublíží.“
Tu se ozvaly těžké kroky .
„Vracím se z lovu Jitko, jsem unaven. Připrav koupel, jídlo a rozestel postel.“
„To je pan Archibald,“ vylekala se Jitka, „musíš utéct kralevici, nebo se Ti zle povede.“
Ale kralevic vytasil meč a vyšel na dvůr.
Rytíř Archibald byl mohutný a vysoký, obličej měl porostlý hustým černým vousem a chlupatý byl asi celý.
„Kdo jsi a co děláš v mém zámku?“ zahřměl na Antonína.
„Chci si vzít za ženu Tvou služebnou Jitku.“ odpověděl Antonín neohroženě.
„Jitka je moje a nikomu ji nedám.“ řekl Archibald. „Musel bys mne přemoci, abys ji dostal.“
„Dobrá.“ přikývl Antonín „Budeme se bít.“
Archibald uchopil Antonína jednou rukou pod bradou a uhodil s ním o zem tak prudce, že z Antonína vyrazil duši. Antonínovo tělo bezvládně kleslo do prachu. Archibald ho zvedl a hodil do sklepení. Pak se obrátil k Antonínově duši.
„Tvoje tělo shnije v mých sklepeních.“ smál se Archibald, „Ty ale můžeš jít, Antoníne, žij si blaze, duše bez těla.“
Co měl Antonín dělat. Bloudil bezmocně a smutně po okolí, pro každého neviditelný. Až jednoho dne v lese narazil na medvědici. V hrudi měla zaražený šíp a umírala. Říká se, že zvířata vidí věci, které lidské oko nespatří. A tak medvědice Antonínovu duši viděla.
„Antoníne,“ zavolala na něho, „Kralevici, mohu Ti pomoci, ale přeji si, abys Ty na oplátku posloužil mně.“
„Jak mi chceš pomoci? „podivil se Antonín, „A co pro Tebe mám udělat?“
„Jsem zraněná a zemřu. Dám Ti svoje tělo. Ale Ty mi musíš slíbit, že se postaráš o má medvíďata. Jsou v jeskyni za potokem a jestli je včas nenakrmíš, zemřou hlady.“
Antonín slíbil, že se o medvíďata postará a stará medvědice zemřela. Kralevic vklouzl do jejího huňatého těla. Nejprve se, jak slíbil, postaral o mláďata, pak se vypravil za rytířem Archibaldem. Medvědí tlapou zabušil na bránu. Rytíř Archibald vyšel na dvůr.
„Kdo ruší můj spánek?“
„To jsem já, kralevic Antonín, přišel jsem pro Jitku a Tebe zabít.“
Archibald otevřel bránu, uchopil Antonína v medvědím těle za chlupy na prsou a uhodil s ním o zem tak prudce, že z něho vyrazil duši. Medvědí tělo hodil psům.
„Myslel sis, že medvěd přemůže silného Archibalda?“ smál se.
„Spletl ses. A teď zmiz, duše bez těla ať mohu v klidu spát.“
Antonínova duše opět bloudila až došla do hor. Tam pod vysokou borovicí potkal vlka. Na boku měl ránu a umíral.
„Antoníne,“ zavolal vlk , „Kralevici, mohu Ti pomoci, budeš-li chtít, ale slib, že se mi za to odsloužíš.“ Kralevic slíbil a zeptal se, co může pro vlka udělat.
„Má žena, šedá vlčice a naše děti jdou za mnou. Musíš je dostihnout a varovat před lovci, jinak je všechny pobijí.“
„Udělám to,“ řekl Antonín. Vlk naposledy vydechl a kralevicova duše vklouzla do jeho těla. Vydal se na cestu zpátky. Zanedlouho se setkal s šedou vlčicí a předal jí vlkův vzkaz. Vlčice vzala mláďata a odvedla je do bezpečí. Antonín ve vlčím těle spěchal za rytířem Archibaldem.
Vlčí tlapou zabušil na bránu.
„Kdo ruší můj spánek? „rozčiloval se Archibald.
„To jsem já, kralevic Antonín,“ odpověděl Antonín, „Přišel jsem pro Jitku a Tebe zabít!“
Archibald otevřel bránu a chytil vlka za ocas. Roztočil ho nad hlavou a mrštil s ním o zem tak, že z vlka vyrazil duši. Tělo hodil psům.
„Zase ses zmýlil Antoníne,“ smál se, „Ani vlk nepřemůže silného Archibalda.“
Co mohl Antonín dělat? Jeho duše bloudila dál. „Musím najít tělo, které bude mohutnější a silnější než je můj nepřítel„přemítal Antonín , když se ubíral se horami a lesy. Žádné takové zvíře ale nemohl najít. Zmožený, usedl Antonín na kámen. Přestával věřit, že získá zpět své tělo a osvobodí Jitku. Navěky bude jeho duše bloudit světem.
Zpod kamene vylezla zmije.
„Antoníne,“ zasyčela, „kralevici, vidím, že bys potřeboval pomoci. Chceš-li daruji Ti své tělo. Jsem už stará a tento den je mým posledním. Až vyjde první hvězda, zemřu.“
Kralevic se na zmiji smutně zadíval.
„Jsi hodná,“ povzdechl si, „ale jak bys mi mohla pomoci? Medvěda můj nepřítel přemohl, přemohl i vlka. Jak bys nad ním mohla zvítězit ty, taková malá?“
„Jsem sice malá,“ přisvědčila zmije, „ale zato mám dva zuby plné jedu. Rytíř Archibald zabil kdysi má mláďata, dlouho jsem čekala na chvíli, kdy se mu budu moci pomstít.“
„Dobrá,“ přikývl Antonín. „Zkusím to, i když už nevěřím, že Archibalda porazím.“
Když vyšla první hvězda, zmije zemřela. Antonínova duše vklouzla do hadí kůže a vydala se k Archibaldovu zámku. Hadím ocasem zabušil Antonín na bránu.
„Kdo se odvažuje rušit můj spánek?“ zařval Archibald.
„To jsem já, kralevic Antonín, přišel jsem pro Jitku a Tebe zabít.“
Archibald otevřel bránu a uviděl na zemi stočenou malou zmiji. Rozesmál se.
„Nepřemohl jsi mne ani jako medvěd ani jako vlk, myslíš, že jako žížala nade mnou zvítězíš?“
Chtěl Antonína chytit do ruky, ale hadí kůže byla hladká, zmije se Archibaldovi vysmekla, vymrštila se a položila se mu kolem krku.
„Prohrál jsi, Archibalde. Jsi sice silnější a mocnější, ale můj jed Tě zahubí.“ A zmije zaťala své dva zuby do Archibaldova krku a vypustila smrtelný jed. Tak skončil rytíř Archibald.
Kralevic Antonín vyklouzl z hadího těla a vstoupil zpět do svého. Ve chvíli byl živ a zdráv jako dřív. S Jitkou se vzali za ruce a odešli do Antonínova zámku v lesích. Tam pak spokojeně žili i se svými dětmi dokud nezemřeli. Nikdy v životě však Antonín nenamířil svou zbraň proti medvědovi a vlkovi. Zmije ochraňoval.
Nezapomněl, jak mu zvířata pomohla, když to nejvíce potřeboval.

Zdroj: www.abatar.cz