Královna Žofie

Kterak před královským hněvem utíkala a jak náhodou se nejlepším střelcem stala, i když ženskému pohlaví tato čest neměla náležet

Nad soutokem dvou řek, Labe a Vltavy, stojí na vysokém kopci hrad Mělník. Odedávna patřil českým královnám a mnohé z nich zde prožily kus svého života. Pobývala tu i královna Žofie, druhá manželka českého krále Václava IV., kdy se v Čechách volalo po opravě církve svaté a mezi kněžími a králem bylo mnoho neshod. Královna Žofie také chodívala v Praze do Betlémské kaple na kázání mistra Jana Husa, který svou učeností a výmluvností obracel pozornost lidu proti zlořádům v církvi a napomínal církev k pokoře. Ona si ho vyvolila za svého zpovědníka, a když byl Mistr pozván do Kostnice a tam upálen, královna Žofie ho upřímně oplakávala a mezi lidem měla za to velikou úctu. U papežské stolice byla ale obžalována z kacířství a král jí to měl za zlé. 
„Copak nestačí ty starosti s pány a zemany? Ještě Ty mne místo útěchy chceš obvinit, že jsem se měl Jana Husa zastat? Odejdi raději někam do ústraní, kam ti papeženci nedohlédnou. Oběma se nám chtějí podívat až na dno duše,“ hřměl král Václav IV., když se to k jeho sluchu doneslo. „Ale já se nedám od nikoho zastrašit! Jdi pryč a nechoď mi vůbec na oči!“ 
Královna byla žena bohabojná a pokorná. Když ale bylo potřeba, dovedla se králi postavit a říci mu, co uznala za dobré. 
„Nebude to poprvé, kdy česká královna utíká na Mělník. Vypravím se tam hned zítra se svou čeledí, abys mne nemusel, králi, podruhé před pány napomínat.“ Potom se uklonila, jak jí náleželo před králem, a rychlým krokem odešla ze síně. Páni, kteří byli této rozmluvě přítomni, klopili hlavy a všelijak se snažili, aby neviděli královy rozpaky. 
„Co stojíte?“ rozkřikl se na ně král. „Vy máte také na tom všem lví podíl. Nebýt vás, královna tu zůstala a já bych si tuhle špatnou chvíli ušetřil.“ 
Druhého dne odjela královna na Mělník, ani se s králem nerozloučila. Ráda přebývala na tom hradě s velikými komnatami a hradní kaplí a vyjížděla do okolních lesů na lov, i když tu málokdy mívala hosty. S hejtmanem často sedávali nad účty a zápisy, projednávali spory s měšťany. Královna chtěla vědět, jaká bude úroda na polích a ve vinicích. O všechno se zajímala. 
„Já vím, že bych měla na Mělníku raději odpočívat, já ale nejraději objíždím své zboží jako každý dobrý hospodář,“ řekla hejtmanovi, když s ním zase jednou seděla dlouho do noci. 
„Rád bych Ti připomněl, Milosti, že o letnicích budou Mělničtí volit ptačího krále. Jestli tu zůstaneš, mohla by ses mezi ně podívat. Já vzkážu purkmistrovi a konšelům, aby Tě čekali.“
„Ne, nikomu nic neříkej! Alespoxi několik dní mi popřej zaslouženého klidu. Chtěla bych se mezi ně podívat tajně, a ne jako královna. Snad se mi to podaří.“ Hejtman prosil královnu, aby bez průvodu nejezdila. Měl strach, že by se jí mohlo něco zlého přihodit. Ale ona stála na svém, musel tedy nakonec poslechnout. Střílení po ptáku bylo velikou slavností, na kterou se chystalo celé město a lidé přišli také z dalekého okolí. Na louce za hradbami byla postavena vysoká tyč. na které byl upevněn dřevěný pták. Do něho stříleli mladí střelci z kuší o závod. Kdo mu ustřelil pravé křídlo, byl vyhlášen pravým maršálkem, kdo levé, ten levým maršálkem. Komu se podařilo ustřelit zbytek z tyče, ten se stal ptačím králem.  
V pondělí svatodušní vyšel z města průvod za hradby. Vpředu šel vedle purkmistra loňský ptačí král se svými maršálky, potom páni konšelé a všichni ti, kteří se chtěli pokusit o štěstí ve střelbě. Nedaleko kolbiště stálo několik lavic, kde zasedli páni. 
Střelci nastoupili a jeden po druhém vystřelil na ptáka. Kule padaly jedna za druhou, až třísky lítaly, ale dřevěný pták dál seděl na vysoké tyči. 
„Škoda že nepřijela naše královna Žofie,“ vzpomněl si purkmistr. „Dávno už tu na Mělníku nebyla.“
„Asi má jiné starosti. V Praze prý se páni bouří proti králi a kdo ví, co z toho ještě bude,“ povídal jeden z konšelů, který jezdil do Prahy za obchodem. „Až královna přijede, musíme k ní zajít s prosbou, aby nám slevila něco z platů. Kdyby přišly zlé časy, budeme peníze potřebovat.“ Uvažoval nahlas purkmistr, který měl pořád nějaké starosti a hlavně mu chyběly peníze. Město na tom nebylo nejhůře, ale ve světě se děly všelijaké věci. n Mládenci stříleli, jen to praštělo. Byl zvolen pravý a levý maršálek a teď šlo o krále. 
Vtom k nim přijela na koni neznámá paní v pěkném šatě a závoji. Než ji kdo mohl pomoci s koně, sama seskočila na zem a chvíli se dívala na střelbu. Když viděla, že pták ještě není ustřelen, obrátila se na purkmistra. 
„Také bych ráda zkusila štěstí ve střelbě.“ 
Ten se mrzel, že někdo překáží střelcům, a hrubě ji odbyl. 
„Tohle není pro tebe, paní, ale pro pořádné chlapy. I kdybys uměla vzít kuši do ruky, slabá ženská nikdy nebude pořádným střelcem.“ 
Jak to paní uslyšela, beze slova vzala nejbližšímu střelci kuši z rukou. Napnula tětivu a založila olověnou kuli. Potom namířila, spustila spoušť a prásk! Pták se zakymácel a zůstal viset na kousíčku dřeva, málem padl dolů. Kolem to zašumělo a mnozí se pochvalně ozvali, že by paní měla být vyhlášena za krále. Ona kuši vrátila střelci a pobídla ho: „Rychle střel, jinak Ti ujde vítězství!“ 
Chasník nabil kuši a prásk! Pták se zachvěl a spadl. Purkmistr se zvedl z lavice a poklepal mu na rameno. 
„Už jsem si myslel, že utržíme hanbu a ženská u nás bude ptačím králem.“
„Nebo královnou!“ nedala se neznámá paní. 
„Už jsem Ti jednou říkal, že to pro ženské není,“ osopil se na ni znovu purkmistr a honem provolal nového ptačího krále. 
Kolem bylo plno smíchu. Konšelé se mezi sebou hádali, kdo to asi může být. Krásná paní se však obrátila k zvolenému králi a podala mu zlatý řetěz s velkým penízem. 
„Vezmi si můj dar. Zasloužíš si jej i pochvalu, držel ses statečně. Chtěla jsem jenom dokázat, že i ženy mohou dobře střílet. Kdybyste potřebovali královnu, víte, kde ji najdete. Právě k Vám přijela na Mělník.“ 
Rychle prošla zástupem, vyhoupla se na koně a ujížděla zpátky k městu. Purkmistr v rozpacích vzal do ruky zlatý řetěz a pečlivě jej prohlížel. Na jedné straně byl znak Mělníka a na druhé tvář královny. 
„Královna! To byla královna Žofie. Tohle je pěkné nadělení. Já jsem ji pod závojem nepoznal a kdo ví, zda se neurazila.“ 
Všichni chtěli vidět zlatý řetěz s penízem a šel tedy z ruky do ruky, nikdo se o purkmistra nestaral. Mladí střelci začali královně provolávat slávu a měli velikou radost, že se přijela na ně podívat. Konšelé mělničtí se starali, jak by si královnu udobřili. Purkmistr viděl, že už nemůže nic změnit, proto rozhodl, aby se průvod s ptačím králem vrátil do města. 
„Hned zítra se půjdu královně poklonit a žádat ji za odpuštění. Vy všichni půjdete se mnou. Snad nám přece jen udělí nějaké úlevy.“ 
Průvod se seřadil a s velikou slávou se vracel zpátky do města, kde potom měšťané a střelci pili a hodovali dlouho do noci. Jen purkmistr nemohl zapomenout, že zítra ho čeká cesta na hrad. 
Když se královna Žofie vrátila na Mělník, na hradním nádvoří ji očekával hejtman a sám pomáhal s koně. 
„Milosti, měl jsem o Tebe starost, aby se Ti něco zlého nestalo.“
„Zbytečně ses staral, hejtmane! Byl to jeden z mála pěkných dnů. Ti mladí si zaslouží mé přízně. Nehandlují s platy a daněmi, nepočítají každý sud mělnického vína, který má město odvést své královně. Až budou usedlými pány měšťany, jistě se do té doby také všechno naučí jako jejich otcové.“ 
Dobře znala královna své poslušné měšťany. Když zanedlouho zemřel král a ona se obrátila o pomoc ke králi Zikmundovi, věrné město Mělník jí vypovědělo poslušnost. Měšťané neodváděli povinné důchody a hospodařili jenom ve svůj prospěch jako ostatní královská města, o královnu se nestarali. Hrad Mělník už dávno nemá své královny, ale dosud pod ním dozrává na vinohradech pravé mělnické víno a v jeho sklepích je uloženo jako vzácný poklad tohoto kraje.