Kráska a zvíře

V jedné daleké zemi žil obchodník. Žena mu umřela. Zůstaly mu jen tři dcery. Obchodník své dcery moc miloval. Nejstarší dcera se jmenovala Milena. Druhá dcera byla Liliana. A nejmladší dcera byla hodná a krásná. Proto jí říkali Kráska.
Obchodník bydlel s dcerami v krásném domě. Jednoho dne se na moři potopila loď, která vezla obchodníkovo zboží. A tak byl obchodník chudý. Musel se odstěhovat z krásného domu pryč.

Obchodník se odstěhoval i s dcerami do malé ošklivé chaloupky. Liliana a Milena se zlobily: “My nebudeme bydlet v takové ošklivé chaloupce!”
Ale Kráska povídá:
“Nevadí, že chaloupka není pěkná. Jsem ráda, že jsme zůstali všichni spolu.”

Jednoho dne musel jet obchodník do města. Liliana povídá:
“Otče, přivez mi z města krásné šaty.”
Milena povídá:
“Otče, přivez mi z města krásný klobouk.”
“A co mám přivést tobě, Krásko?” zeptal se obchodník.
“Přivez mi, prosím, růži, tatínku,” odpověděla Kráska.
“Přivezu šaty, klobouk i růži,” řekl obchodník a odjel do města.

Obchodník koupil ve městě šaty a klobouk. Ale na růži pro Krásku zapomněl. Potom se vracel domů. Byl už večer a byla tma. Začalo pršet. A obchodník zabloudil. Bloudil dlouho. Byl celý mokrý a byla mu zima. Najednou zahlédl ve tmě světlo. Jel za světlem až přijel k velikému hradu. Hradní brána byla otevřená. Obchodník vešel do hradu. Přišel do veliké jídelny.
“Je tady někdo?” volal obchodník. Ale nikdo mu neodpověděl. Jen v krbu hořel oheň. Obchodník šel dál. V jednom pokoji uviděl velikou postel. Vysvlékl si mokré šaty a lehl si do postele. Brzy usnul.
Ráno se obchodník probudil. U postele ležely nové šaty. Obchodník se oblékl a šel do jídelny. V jídelně byla připravena snídaně. Jídlo krásně vonělo. A tak se obchodník pustil do jídla. Po snídaní se obchodník rozhodl, že pojede domů. Chtěl někomu poděkovat za šaty a za snídani. Ale nikoho nenašel. Vydal se tedy domů. Když procházel zahradou, uviděl krásné růže.
“Moje Kráska chtěla růži,” vzpomněl si obchodník a jednu růži utrhl. Najednou se ozval strašlivý řev:
“Proč trháš moje růže!?”
Obchodník se polekal. Uviděl obrovské Zvíře v černém plášti. Zvíře bylo celé chlupaté. Mělo veliké tlapy a ostré zuby.
“Moje růže nesmí nikdo trhat!” řvalo Zvíře. “Musíš mi tu růži zaplatit, obchodníku!”
“Ale já nemám žádné peníze,” řekl obchodník.
“Chci tedy jednu tvoji dceru!” řvalo Zvíře.
Obchodník se bál, že ho Zvíře zabije. Slíbil Zvířeti jednu svoji dceru.

Obchodník přijel domů celý smutný.
“Proč jsi tak smutný, tatínku?” ptaly se ho dcery.
Obchodník jim pověděl o velikém hradu, o Zvířeti a o ukradené růži.
“Teď musí jedna z vás ke Zvířeti,” řekl obchodník.
“Já ke Zvířeti nepůjdu,” řekla Milena.
“Já také nechci ke Zvířeti. Bojím se ho,” plakala Liliana.
“Nebuď smutný, tatínku,” pohladila Kráska tatínka po tváři.
“Já ke Zvířeti půjdu.”
Kráska se rozloučila s otcem a se sestrami. Vydala se na cestu ke Zvířeti.
Kráska šla tři dny a tři noci. Čtvrtý den přišla k hradu. Hradní brána byla otevřená. Kráska vešla do hradu. Přišla do veliké jídelny. V jídelně stál veliký stůl. Na stole byl červený ubrus. Kráska si sedla ke stolu, aby si odpočinula. Najednou se na stole objevila mísa s ovocem.
“Co to je?” ptala se Kráska. Ale nikdo jí neodpověděl. Kráska měla veliký hlad. Pustila se do jídla a všechno ovoce snědla. A tak žila Kráska na hradě. Jedla dobrá jídla. Pila dobrá vína. Procházela se po krásné zahradě. Každé ráno našla na stole v jídelně červenou růži. Kráska také slýchala kroky Zvířete. Ale nikdy Zvíře neviděla. Stýskalo se ji po tatínkovi.
Jednou ráno přišla Kráska do jídelny a uviděla tam Zvíře. Kráska se polekala a chtěla utéct pryč. Ale Zvíře povídá:
“Neboj se mě, Krásko. Neublížím ti.”
Od toho dne Kráska snídala se Zvířetem. A Zvíře nosilo Krásce každý den červenou růži. Kráska brzy poznala, že Zvíře je hodné. Měla Zvíře ráda. A tak se jí na hradě začalo líbit.
Jednoho dne seděla Kráska na zahradě. Zvíře přišlo ke Krásce a zeptalo se:
“Máš mě ráda, Krásko?”
“Jsi můj přítel. Mám tě ráda,” odpověděla Kráska.
“Jsi hodná, Krásko,” řeklo Zvíře. “Můžeš si něco přát.”
Kráska se zaradovala:
“Chci navštívit tatínka!”
Zvíře bylo smutné, že chce Kráska odjet domů. Řeklo:
“Dobrá. Můžeš jet navštívit tatínka, Krásko. Ale musíš se brzy vrátit. Dám ti malý zvoneček. Až ten zvoneček zazvoní, musíš se vrátit zpátky na hrad.”
Kráska si vzala zvoneček a rozloučila se se Zvířetem. Potom osedlala bílého koně a odjela k tatínkovi.
Bílý kůň donesl Krásku až domů. Tatínek se radoval. I sestry se radovaly. Všichni byly rádi, že je Kráska zase doma. Kráska vyprávěla tatínkovi o hradu a o Zvířeti. Kráska měla doma mnoho práce. První den pracovala v chaloupce. Druhý den pracovala na zahrádce. A třetí den zazvonil zvoneček, který Kráska dostala od Zvířete.
“Musím zpátky na hrad,” řekla Kráska tatínkovi. Ale tatínek prosil:
“Zůstaň doma, Krásko. Nejezdi na hrad ke Zvířeti.”
A tak Kráska zůstala doma. Ale za tři dny začal zvoneček znovu zvonit. A zvonil a zvonil. A zvonit už nepřestal.
“Mému Zvířeti se něco zlého stalo,” polekala se Kráska. “Musím jet na hrad, tatínku.”
Kráska se rozloučila s tatínkem a se sestrami. Vsedla na koně a pospíchala ke Zvířeti.

Kráska přijela na hrad. Běhala z pokoje do pokoje a volala Zvíře. Ale Zvíře neodpovídalo. A tak Kráska šla hledat Zvíře na zahradu. A tam ho našla. Zvíře leželo na zemi a nehýbalo se. “Moje Zvíře umírá!” polekala se Kráska. Klekla si ke Zvířeti a prosila:
“Neumírej, milé Zvíře! Mám tě ráda!” Kráska plakala a hladila Zvíře po hlavě. Potom se sklonila a Zvíře políbila. A najednou se Zvíře začalo měnit. Na zemi už neleželo ošklivé chlupaté Zvíře . Ležel tam krásný mladý muž. Byl to princ. Otevřel oči a usmál se na Krásku.
Brzy se na hradě konala svatba. Mladý princ si bral Krásku za ženu. Kráska měla bílé šaty a v ruce držela červené růže. A princ byl rád, že má tak krásnou nevěstu. Žili spolu šťastně a měli mnoho dětí.

Zdroj:Starofrancouzská pohádka zaznamenaná Jeanne Marie Le Prince de Beaumont