Krátké nožičky

Krátké nožičky

Na dvorku vedle seníku stála velká psí bouda. Tak akorát pro tři pejsky. Jmenovali se Alan, Asta a Žulda. První dva byli statní černí psíci. Třetí byl z rodu jezevčíků ..... krátké nožky a dlouhé válcovité tělíčko.
Žulda byl na dvorku oblíbený, ale přesto býval často smutný. Nelíbily se mu jeho krátké nožičky. Záviděl Alanovi i Astě, že jejich jsou tak krásně dlouhé. Dokonce i Mourek s Mickou měli své nohy delší. Mourek nebyl kocour mourovatý, jakby jeho jméno napovídalo. Byl celý bílý, stejně jako jeho družka ..... kočka Micka. Pohybovali se nádherně ladně, což jim žulda také záviděl. Jeho pohyby připomínaly batolivou chůzi kachny. Nebylo divu. Jedl rád, často a hodně. Proto byl buclatý jako soudek. Záviděl i huse, protože měla nádherně štíhlý dlouhý krk a dohlédla daleko. Ale Žulda s hlavou nízko u země velký rozhled neměl.
Krátké nožičky byly jeho obrovský problém, který ho trápil.
Jednoho dne si Žulda vykračoval po dvoře.
„Ahoj, Pipko,“ pozdravil kropenatou slepičku, která žila v kurníku na druhé straně dvora.
„Jakpak se dnes máš?“ zeptala se ho zdvořile.
„Ále…, nestojí to za moc,“ postěžoval si.
„Copak, copak? Stalo se snad něco?“
„Kdepak,“ odpověděl Žulda. „Nic zvláštního se nestalo.“ V jeho hlase byl slyšet smutek.
„Tak pročpak jsi smutný?“ zeptala se Pipka starostlivě.
„Vždyť víš,… Všichni nosíte své hlavičky vysoko, dohlédnete daleko a já jen odfukuji prach ze země.“
„Ale vždyť máš hezké malé nožky,“ chtěla ho utěšit.
„Jo,… malé a křivé.“
Pipka už nevěděla, jak ho rozveselit.
„Ale vždyť jsi…,“ chtěla mu říct něco pěkného, ale honem nevěděla co. „… hodný,“ rychle dodala.
„Možná hodný, ale k ničemu.“ Žulda byl stále smutný. „Každý máte na dvoře nějaký úkol. Ty a kachna dáváte vejce, koza mléko, ovce svoji vlnu. A Alan s Astou hlídají celý dvůr.“
„Vždyť Ty také můžeš.“
„Jednou jsem to zkusil, ještě než Alan s Astou přišli. Ale zloděj se mi jen vysmál a pak ukradl všechna vejce z kurníku. Ty si to nepamatuješ?“
„Jakpak ne. To bylo tenkrát pozdvižení. Proto si také lidé pořídili další psy.“
„No právě,“ povzdechl si a šel svou cestou.
Pipka se mezitím vrátila do kurníku. Všichni pobíhali sem a tam a neustále volali:
„Pepíííno, Pepíííno!!!“
Pepíno bylo malé neposedné kuře, které dělalo Pipce stále jen starosti.
„Tak kdepak je zase ten uličník,“ rozhlédla se Pipka po kurníku, ale po kuřátku žádné stopy. Bylo to teprve dva dny, co se vyklubalo z vajíčka, ale lumpáren již nadělalo spoustu.
„Pepíno!“ zavolala znovu, ale kuře se neozvalo.
Pipka vyběhla z kurníku.
„Neviděla jsi Pepína?“ zeptala se kachny Káči.
„Kdepak. Od rána jsem ho ani koutkem oka nespatřila.“
Pipka spěchala dál. Zastavila se u chlívku.
„Nepotkala jsi dnes mého Pepína?“ zeptala se kozy Bělky.
„Nééé,“ zamečela.
To už si celý dvorek začal šuškat, že se ztratilo malé kuře Pepíno. Všichni prolézali kdejaký kout. Kočky vylezly dokonce i na střechu. Co kdyby sem neposedné kuře zabloudilo? Ale nebylo tady. Nebylo ani v chlívku, nebylo ani v seníku. Nebylo nikde na dvorku.
„Snad se mé maličké nevydalo ven? Vždyť to může být nebezpečné.“ Pipka se už dávno na kuřátko nezlobila. Byla smutná. Bála se o synáčka a stýskalo se jí po jeho lumpárnách.
Koza Bělka svými růžky trkla do vrátek a ta se otevřela. Zvířátka se vydala po cestě do blízkého lesa. První šel Alan s Astou, za nimi Mourek s Mickou, potom Káča s Pipkou a poslední se batolil žulda. Bělka s ovcí Kudrnkou zůstali na dvorku.
„Trochu se lesa bojím,“ řekla Pipka.
„S námi se nemusíš bát,“ odpověděl jí Alan.
„Já se nebojím o sebe,“ řekla Pipka, „ale o Pepína. Je takový maličký a moc o světě neví.“
Zvířátka pomalu došla na kraj lesa a začala volat na Pepína. Ten se však neozýval. Všichni prolézali křoviny, dívali se za každý kámen i pařez, ale po kuřátku, jako by se země slehla.
Náhle Žulda něco zaslechl. Zastavil se a bedlivě poslouchal.
„PÍP, PÍP.“ Znělo to, jako když kuře volá o pomoc.
„Slyším ho!“ volal radostně. A všechna zvířátka se zastavila a poslouchala také.
„Ano,“ zvolala šťastně Pipka. „To je můj kluk!“
Šli po hlase. Kuřecí pípání je zavedlo až k malé noře, kterou si tam vyhloubilo nějaké lesní zvířátko.
„Pepíno, jsi tam?“ zavolala Asta a strčila čumák do nory. Víc se jí tam nevešlo.
„Tady jsem,“ volalo ustrašené kuře.
„Polez ven.“
„Nemůžu. Bojím se.“
„Synáčku,“ přistoupila k noře Pipka, „Pojď hezky k mamince.“
„Nemůžu. Nožičky mě neposlouchají.“
„Vypadá to,“ zamyslela se Micka, „že strachy zkoprněl. Budeme muset pro něj dojít.“
„Já ani Asta nemůžeme,“ řekl Alan. „Jsme příliš velcí.“
„Já to zkusím,“ nabídla svoji pomoc kachna Káča. Ale ať dělala, co dělala, do nory se nevešla.
„Já si pro synka dojdu,“ řekla odhodlaně Pipka. Vkročila do nory, ale chyběl jí pěkný kousek k tomu, aby se tam vešla.
Také Micka s Mourkem se pokusili vtěsnat svá tělíčka do nory, ale nešlo to. Poslední byl na řadě Žulda. Vložil do nory jednu přední nožičku, potom druhou, trochu sklonil hlavu a světe div se, nasoukal se do nory celý.
„Hurá!“ volali všichni.
Žulda pomalu došel až na konec. Tam se v koutku krčilo kuřátko a naříkalo.
„Neboj se, Pepíno,“ promluvil ke kuřátku. „Už jsem u Tebe a vyvedu Tě ven. Chyť se mého ocásku a půjdeme za maminkou.“
Kuřátko uchopilo zobáčkem Žuldův ocásek a pomalými krůčky vycházeli oba ven.
„Sláva!“ zvolali všichni, když za jezevčíkem vyšel z nory i Pepíno. „Sláva Žuldovi!“
Zvířátka mu gratulovala k jeho odvaze a on si poprvé uvědomil, že malé kuře zachránil díky svým krátkým nožkám. Od té chvíle byl na své nožičky velmi